Politická kultura poklesla natolik, že uchazeč o veřejnou funkci musí počítat s tím, že na něj odpůrci jeho zvolení vylijí kýbl výkalů, aby jej odradili a vyřadili z konkurence. Nezapomenutelná byla štvanice na soudce Jana Sváčka, když se uvolil přijmout kandidaturu na soudce Ústavního soudu. Ač kandidát na členství v KSČ, nebál se rozhodnout v neprospěch StB. To ale jeho pronásledovatelé nevzali v úvahu. Neměří se všem stejně: členství v KSČ u někoho vadí, u jiných se odbývá s tím, že od listopadové pseudorevoluce již uběhlo 30 let.

Ušetřena nebyla ani Helena Válková, navržená prezidentem republiky do funkce Veřejného ochránce práv. Server Info.cz ji obvinil, že jako vědecká pracovnice Výzkumného ústavu kriminalistiky se podílela na šikanování disidentů. Zprávy se okamžitě ujala média a spustila kamenování. Nikdo se neobtěžoval vysvětlením domněnky o příčinném vztahu mezi prací bezvýznamné badatelky a zneužíváním zákona o ochranném dohledu proti disidentům, kteří mezi všemi, na něž zákon dopadal, tvořili nepatrný zlomek. Její bádání směřovalo ke zjištění, proč používání zákona, určeného k prevenci recidivy, nepřináší očekávané výsledky. Zákon brala jako danost a jiným způsobem k němu přistupovat nemohla. Tvrzení o podílu na šikaně disidentů je lež.

Samozřejmě, lze dát za pravdu Jiřímu Gruntorádovi, že zákon o ochranném dohledu zasahoval do základních práv a svobod lidí, vracejících se z výkonu trestu, zvláště když na jeho výkonu se významnou měrou podílela policie. Současně je třeba říci, že až na použití policie stejná opatření uplatňuje justice v současnosti: osobám, které opouštějí vazbu, nebo jimž byla prominuta část trestu odnětí svobody, se ukládají různá omezující opatření, u podmíněně propuštěných s platností až na sedm let. Soudy mohou také uložit povinnost podrobit se dohledu probačního úředníka. V článku Neklidný soudní advent jsem popsal, jak podle práva naložil drsně v čase adventním soudce Aleš Novotný s obžalovaným, propuštěným z vazby, který se nedostavoval k probačnímu úředníkovi.

Problém Heleny Válkové má spočívat i v tom, že článek z roku 1979, který (ovšem údajně bez jejího vědomí) podepsal Josef Urválek, bývalý prokurátor a později soudce, sesazený v roce 1963 ze všech funkcí a „odložený“ do kriminalistického ústavu „na dožití“. Helena Válková si asi spoluzaměstnance vybírat nemohla. U každého jiného by se asi řeklo, že od roku 1979 uteklo hodně vody, takže jde o lapálii. U nominantky prezidenta republiky jde o neodpustitelné provinění. Mimochodem, netuším, jak Josefa Urválka, který se občas vyskytoval na jejím pracovišti, vnímala mladá žena, která v době procesu s Miladou Horákovou & spol. ještě nebyla na světě a velké politické procesy padesátých let prožívala v batolecím věku. Potkal jsem dnešní třicátníky, jimž činí potíže, mají-li vysvětlit, proč slavíme 17. listopad 1989.

Posléze se na ni nahrnuly výčitky, že byla krátkou dobu členkou KSČ. Toto uznala za skvrnu na svém štítě. Výsledkem útoků bylo její rozhodnutí dodatečně oznámit prezidentovi republiky odmítnutí kandidatury: tuším, že si uvědomila, že do rozhodování Poslanecké sněmovny zbývá ještě dost času na to, aby napadání mohlo pokračovat. Pokud prezident její odstoupení neodmítne, a bude-li chtít využít své právo navrhnout kandidáta na tuto funkci, nezbyde mu než hledat dalšího zájemce, jenž na sebe vezme nebezpečí, že jako „prezidentův kůň“ zažije stejné útoky.

Skutečně nechápu, jaký vliv na případné zneužívání zákona mohla mít badatelka, která zkoumala, jak zákon funguje, vyjadřovala se k němu kriticky a určitě nemohla dát jakýkoli popud, aby zákon byl zneužit proti disidentům. Zákon směřoval obecně proti osobám, u nichž nebyla záruka, že po propuštění na svobodu povedou řádný život.

Zaujalo mne ale, že předlistopadový režim měl stejné problémy s recidivisty, jaké máme my, ale postpenitenciární péči věnoval větší pozornost než my. Skvrnou na kráse samozřejmě bylo zapojení policie do dohledu nad propuštěnými vězni. Ale kdybychom z textu článku z roku 1979 vypustili slova „socialismus“, „socialistický“, která se v něm občas vyskytují, mohli bychom si myslet, že čteme odůvodnění propuštění na svobodu současného vazebně stíhaného obžalovaného nebo odsouzeného, který se domohl propuštění za dobré chování.

Helena Válková byla krátkou dobu řadovou členkou KSČ a byla bezvýznamnou badatelkou, která neměla žádnou výkonnou pravomoc. Pokud usoudila, že ji to činí „nečistou“, nechtíc dala příklad bývalým členům KSČ v justici a státnímu zastupitelství, kteří na rozdíl od ní se aktivně podíleli na výkonu moci protiprávního režimu a zřejmě by se měli zamyslet stejně jako ona nad svou minulostí a nad neetičností jejich setrvání na významných postech. Problematičnost působení těchto lidí v strukturách současné justice a státního zastupitelství připustil Ústavní soud ČR v odůvodnění ústavního nálezu č.j. I. ÚS 517/10 ze 17. října 2010. Soudci s komunistickou minulostí zachránili před uvězněním bývalého prokurátora Karla Vaše, zločince stejného kalibru, jakým byl Josef Urválek.

Zejména nejvyšší stupně justice a státního zastupitelství jsou dosud skanzenem bývalých členů KSČ a aktivních vykonavatelů její moci. Jsou mezi nimi lidé s velkou mocí, například místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk nebo Igor Stříž, náměstek nejvyššího státního zástupce, oba bývalí vojenští prokurátoři. Nepsali žádné badatelské články, ale obžaloby. Zejména na Nejvyšším soudu ČR a u Vrchního soudu v Olomouci působí bývalí soudci protiprávního režimu, kteří mu kdysi horlivě sloužili. Z pohledu štvanice na Helenu Válkovou tyto všechny přijímá současný režim jako „rovnější mezi rovnými“ a jejich hříšnou minulost jim promíjí. Jsem si jist, že žádného z nich, ani z desítek dalších nejmenovaných, příklad Heleny Válkové nepřiměje k pokání, vedoucímu k následování: neboť od jejích hříchů již uplynulo více než třicet let a pouze článek Heleny Válkové je proviněním s nadčasovou platností. Kde je v tomto případě Havlova „tlustá čára za minulostí“?