Známé sugestivní otázky Josefa Švejka v Haškově slavném románu jako by stály v základech postoje drtivé většiny z těch, kteří se u nás vyjadřují k současné kurdsko-turecké fázi občanské války v Sýrii. Švejk Turky rád neměl a s podobným despektem na ně pohlíží i většina diskutujících, politiky a novináře nevyjímaje. Ve hře jsou v našem případě atavismy dávného tureckého nebezpečí z dob počátků dunajské monarchie i západní propaganda posledních let kritizující politický vývoj v erdoganovském Turecku, které se stalo skutečnou hospodářskou i vojenskou velmocí, aniž si to většina z nás stihla uvědomit.

To přes to, že Turecko je již řadu let velmi oblíbenou dovolenkovou destinací pro statisíce našich lidí. Avšak většina z těch, kteří tráví dny u moře na turecké riviéře, i menšina těch dobrodružnějších, kteří procestovali i odlehlejší končiny této nesmírně atraktivní země a získali větší zkušenost s místním životem, má o obecnějších souvislostech tamějšího dění značně zkreslené představy. Především paralely s naší středoevropskou zkušeností jsou velmi ošidné.

Syrské klamy

Potvrdilo se to již v případě Sýrie. Česká veřejnost pod dojmem své vlastní historické zkušenosti měla tendenci považovat odboj proti diktátorskému režimu prezidenta Asada za obdobu naší sametové revoluce a za chvályhodný odboj národa proti zkorumpovanému brutálnímu diktátorovi. Tento narativ byl také západním politickým a mediálním mainstreamem vytrvale šířen a mnozí u nás mu stále dodnes věří. Vývoj krize však tomu v reálu vůbec neodpovídal. Naopak, vše bylo jinak, a ukázalo se, že převažující západní výklad syrské krize byl vyloženě lživý. Diktátor překvapivě neodstoupil, měl se o koho opřít a dokázal dlouhá léta vytrvale vzdorovat snahám o násilné svržení. Dnes se zdá, že téměř plně zvítězil. 

Rovněž se ukázalo, že ona údajná demokratická opozice, která prý chtěla nastolit v Sýrii demokracii západního typu, byla ve skutečnosti konglomerátem různých převážně islamistických sil, které byly masivně vyzbrojovány konzervativními monarchiemi Arabského poloostrova a Tureckem, a spíše než o demokracii a lidská práva jim šlo o vyřizování účtů sunnitské většiny s menšinovými náboženskými komunitami (alavity, křesťany, šíity, drúzy aj.), staletí žijícími na syrském území, o něž se opíral Asadův režim. Paradoxem je, že právě tyto minority, především křesťané, byly oním přirozeně prozápadním elementem v syrské společnosti a že Asadův režim byl sice v souladu s tradicemi regionu diktátorský a brutální, ale sekulární, vypočitatelný a nakloněný spolupráci se Západem. 

Výsledkem geopolitického projektu tzv. arabského jara bylo zničení tradičních diktátorských, ale prozápadních režimů a zahájení experimentu Západu s islamisty. Nejvíce na to doplatily tradiční prozápadní síly. V Sýrii a v Iráku to prakticky znamenalo likvidaci po tisíciletí existujících křesťanských komunit jejich vyvražděním či vyhnáním do emigrace. Celá oblast je hospodářsky zničena, politicky rozvrácena a dlouhodobě destabilizována. Cíle však nikde dosaženo nebylo – Asad se udržel, a to proto, že nebyl pouhým diktátorem, ale hlavně také reprezentantem celé populace náboženských minorit, především alavitů, jimž v případě vítězství sunnitských islamistů hrozila fyzická likvidace. 

Marné snahy Západu

Na sektářském a etnickém rozdělení společnosti ztroskotaly i starší pokusy Američanů přebudovat podle západního vzoru Irák. Docílily pouze rozvratu. O Libyi není třeba hovořit.

Proč se nedaří metodami východoevropského roku 1989 ani přímými intervencemi na Blízkém východě dosáhnout prozápadních změn? 

Autor je výkonný ředitel Institutu Václava Klause a arabista.