Když jsem se dozvěděl, že se policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu rozhodl zahájit trestní stíhání Miloše Jakeše, Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara, měl jsem zvláštní pocit.

Jakeš atd. tu s námi přece byli třicet let od chvíle, kdy padl politický systém, kterému stáli v čele.

Nikam nezmizeli, nikam neutekli.

Mohli jste je potkat v pražském metru, mohli jste je navštívit a natočit s nimi rozhovor. Mohli jste si dokonce přečíst jejich paměti (Štrougal napsal hned dvě knihy, Jakeš jen jednu, v rychlosti, a ne moc zajímavou, ale to sem nepatří…).

Všichni víme, co dělali a co reprezentovali. Teď jsme si vzpomněli, že je budeme stíhat, protože, jak řekl dokonce prezident naší republiky, svinstvo si zaslouží trest… Budiž.

Já mám ale pochybnosti. Ne tedy o tom, že svinstvo si zaslouží trest, myslím, že různá svinstva si zaslouží trest, ale pochybnosti mám i tak.

Mám pocit, že opožděná spravedlnost je všechno možné, jen ne spravedlnost.

Kdybychom Jakeše, Štrougala a Vajnara třicet let hledali, protože by utekli někam do Jižní Ameriky, a po třiceti letech je našli, unesli, soudili a po přijetí speciálního zákona třeba i popravili a jejich popel rozptýlili nad mezinárodními vodami, měl bych z toho špatný pocit taky, ale jistým způsobem bych chápal, že to je něco jako spravedlnost. Ale tohle? Je to stejné, jako bychom tu třicet let mezi sebou měli vraha, věděli jsme o tom, že je vrah, četli jsme si knížky, které napsal o tom, proč vraždil, natáčeli s ním o jeho vraždách dokonce rozhovory, a pak, po třiceti letech, bychom mu řekli: Ale pane, vy jste přece ten vrah, a jak víte, to svinstvo si zaslouží trest…

Pochybnosti mám ještě kvůli jedné věci. Jak dlouho ještě budeme posedlí tím, co se stalo před více než třiceti lety? Ještě dalších třicet let? Nebo už jenom dvacet? Možná bychom už mohli dospět a z postkomunismu vyrůst.

Problémy dneška jsou problémy s mělčími kořeny.

Ježíš jednomu z učedníků, který chtěl nejprve pohřbít svého otce, a teprve pak ho následovat, řekl: Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.

Jakeš, Štrougal a Vajnar jsou sice ještě živí, ale vlastně už mrtví. Komunismus se nikdy nevrátí. Nechme mrtvé, aby je jednou pochovali.