Západ ve skutečnosti vyznává pouze dvě hodnoty. Zisk a dividendy. Postup EU a většiny jejich členských států v reakci na tureckou agresi ukazuje, že politici západních zemí jsou ochotni ze sebe udělat neuvěřitelně směšné figury jen proto, aby nenarušili zisky nadnárodních korporací kdysi evropského původu. A výplatu dividend, k jejichž tvorbě přispívá i ničení pracovních míst v EU a které z části slouží i k vyzbrojování budoucího nepřítele evropských zemí.
Už celý měsíc trvá turecká agrese s poetickým názvem „Pramen míru“, která ohlášeně a očekávaně začala po stažení amerických sil ze severní Sýrie. Cílem agrese je dobytí severovýchodní Sýrie zvané Rojava / Západní Kurdistán, obývané převážně Kurdy, ale i křesťany a Araby, a její přetvoření na „bezpečnou zónu“, do níž mají být nastěhováni arabští uprchlíci z dob syrské občanské války, kteří už v Turecku dost vadí.
Kurdové, křesťané a Arabové v Rojavě, jejichž spojené Syrské demokratické síly (SDF) odrazily útok Islámského státu (ISIL), žili pokojně v uspořádání, které i přes určité nedostatky bylo a je tím nejdemokratičtějším zřízením, jež lze v dané oblasti nalézt. Respektuje nejen různá náboženství, ale i ženy, které pod severosyrskou samosprávou mají stejná práva a postavení jako muži. Svědčí o tom i množství žen v uniformách SDF, křesťanských milic HSNB a dalších. Ženy z těchto jednotek už také mají mnoho mrtvých.
Po bojích s velkými ztrátami na životech civilistů a vyhnání 300 tisíc obyvatel z jejich domovů bylo 17. října Američany a Turky dojednáno příměří, během kterého se kurdské jednotky SDF měly stáhnout na 32 kilometrů od hranic s Tureckem v pásmu dlouhém přes 400 kilometrů. Kurdů se nikdo na nic neptal.
Proturečtí syrští džihádisté, někdejší „umírnění rebelové“, kteří vedou většinu pozemních bojů na území Sýrie, ho samozřejmě nedodržovali a bojovalo se dál, za tureckého bombardování. Velký boj se sváděl o hraniční města Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Serékaniyé, které nakonec padly do rukou džihádistů a začaly masakry civilistů. V době příměří! Toto takzvané příměří potvrdila dohoda mezi Putinem a Erdoganem v úterý 22. října za stejných podmínek: Kurdové se stáhnou z oblastí, které uhájili před ISIL a podél hranic budou hlídkovat společné turecko-ruské patroly dohlížející na řádný odchod SDF. Rusko jen tak mimochodem zaručilo civilnímu obyvatelstvu bezpečí. Tedy na papíře.
Toto oficiální příměří trvá dosud – a stále se bojuje. Jak 8. listopadu napsal na svém twitteru generál SDF Masloum Abdi: „Od začátku „příměří“ padlo 182 bojovníků SDF a byly zabity desítky civilistů. Dalších 30 tisíc civilistů nově vyhnal turecký agresor z jejich domovů a 1100 km2 bylo nově okupováno.“ Po dobu trvání agrese padly stovky bojovníků SDF a zabity byly stovky civilistů. Uprchlíků je kolem 400 tisíc. Kdysi se tomu říkalo „etnické čistky“.
Zprávy o nedodržování příměří chodí po celou dobu. Svědectví vydávají fotografové, vojáci, zdravotníci a lékaři – marně. Kvůli údajnému příměří zrušil prezident Trump vlažné sankce vůči Turecku. A stejně nyní postupuje i Německo, jehož ministr zahraničí Heiko Maas (SPD) označil turecké dodržování příměří za důvod, proč blokovat neslané nemastné sankce, které na Turecko po dlouhém a ostudném váhání navrhla uvalit rezoluce Evropského parlamentu.
Člověk se marně ptá, proč si Erdogan může dovolit beztrestně anektovat cizí území, zabíjet civilisty, dokonce používat chemické zbraně, což sice dosud nebylo oficiálně potvrzeno, ale lékaři z místa jednoznačně trvají na tom, že byl proti civilistům použit bílý fosfor. Jiný diktátor byl za „zločiny proti vlastnímu lidu a použití chemických zbraní“ postaven na oficiální světový pranýř a byly proti němu vyhlášeny rozsáhlé sankce. Dokonce se mu říká „řezník Assad“.
Aniž bych chtěla zlehčovat zločiny baasistického režimu, Erdogan je také slušný pronásledovatel vlastního lidu, a to nejen příznivců hnutí duchovního Fettuláha Gülena, kterého viní z pokusu o puč v roce 2016, ale zejména Kurdů. V současném vzepětí nacionalistických a válečných vášní v Turecku se ještě zvýšily perzekuce proti této národnostní menšině, obžalované na principu kolektivní viny z „terorismu“. Ve vězeních se ocitly další stovky lidí, kteří si dovolili kritizovat „Pramen míru“.
Pokrytecké chování Západu i Ruska má dva důvody. Za prvé jsou to ekonomické zájmy. Velké evropské koncerny jako Mercedes, Siemens a Renault mají v Turecku továrny větší než ve svých zemích. A kdyby je Erdogan zestátnil za „podporu terorismu“, šlo by o citelný úbytek dividend. Turecko je také skvělý odběratel zbraní. Jak Afrín loni, tak Rojavu dnes válcují německé tanky Leopard s džihádistickými posádkami. A Rusko poté, co domluvilo dodávku systémů S 400, považuje Turecko také za dobrého obchodního partnera.
Další důvod je „strategický“. Turecko je pevnou součástí NATO, jak hlásají představitelé členských států včetně generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga. I zmíněný německý ministr zahraničí Maas hájí svůj appeasement vůči Turecku tím, že jiný postup by Erdogana uvrhl do náruče Ruska a Číny. A touto nadějí se zřejmě opájí i Putin – že Turecko odejde od NATO, případně bude sloužit jako ruský trojský kůň v Alianci. Proč by ale Erdogan odněkud odcházel, když takto má veškeré výhody a naprostou beztrestnost z obou stran? To velké stratégy nenapadlo. Naprosto geniálním tahem pak byla dohoda s Tureckem o uprchlících, která EU staví do pozice kasičky třesoucí se strachy. Kdykoli stačí říct – pošlu vám uprchlíky, když mi nepomůžete vytvořit „bezpečnou zónu“, a Evropa nevidí, neslyší a platí. Navzdory evropské úslužnosti začal Erdogan v pondělí 11. listopadu s „odsunem“ evropských bojovníků ISIL ze svých vězení do Evropy. Vskutku, kdo má takové spojence, už nepotřebuje nepřátele.
Turecko tedy hájí naše „západní hodnoty“. Čím dál víc lidí si ale klade otázku, co za hodnoty hájí džihádisté vražděním civilistů, popravami zajatých bojovníků nejen SDF, ale i syrské vládní armády, hanobením mrtvol především žen, rabováním opuštěných domů a obchodů a cílenými útoky na zdravotníky, sanitky a nemocnice. Čím dál více se džihádisté zaměřují také na křesťany, zejména arménské. Navazují tak na genocidu Arménů z roku 1915. Přicházejí zprávy o ničení a rabování křesťanských kostelů. V pondělí 11. listopadu byli v Kámišlí cíleně zavražděni dva kněží katolické arménské církve a třetí byl těžce zraněn. Současné boje mezi SDF spolu se Syrskou arabskou armádou na jedné straně a protureckými džihádisty na straně druhé se odehrávají v oblasti města Tal Tamer, kde žije křesťanská menšina. Mnoho jich už muselo opustit své domovy a pouhá existence křesťanů na Středním východě je při postupu turecké armády a jejich „proxies“ čím dál ohroženější.
Vymazání čehokoli, co nepatří k radikálnímu islámu, je stabilní součástí turecké invazivní politiky. V Afrínu se džihádisté zaměřili na jezídy, které nutili pod hrozbou smrti konvertovat k islámu a zničili jim desítky svatyň. V Rojavě jsou cílem kromě Kurdů samých převážně křesťané a jejich symboly. Evropa na to neříká nic, na své křesťanské kořeny už dávno rezignovala.
Čím pak jsou naše západní hodnoty vznešenější než ty čínské a ruské? A jde skutečně o hodnoty? O tom mnohé vypovídá i fakt, že poté, co se američtí vojáci stáhli z Kurdy obydlených území a nechali jejich obyvatele Turecku napospas, posílili svá postavení na syrských ropných polích. Krev je levná, ropa je drahá. To jsou naše skutečné hodnoty? Neměli bychom se rázně ozvat svým vládám, že pro to opravdu nemáme pochopení? A že nehodláme obchodní zájmy koncernů hájit tak dlouho, dokud turecká armáda doplněná džihádisty nebude na předměstí Prahy, Berlína nebo Bruselu?
Naše země je, díkybohu, na té osvícenější straně. Proti agresi se opakovaně vyslovil nejen prezident Miloš Zeman, ale i Karel Schwarzenberg a pak především Česká pirátská strana, jejíž předseda Ivan Bartoš je součástí všech prokurdských aktivit od loňské agrese do Afrínu a postupuje v souladu s Kurdským občanským sdružením v ČR. Konalo se několik demonstrací, které útok jednoznačně odsoudily a kde promluvili i další politici a kurdští aktivisté. Poslanecká sněmovna ČR pak přijala usnesení, které tureckou agresi jednoznačně odsuzuje.
Na půdě Evropského parlamentu zvedl otázku turecké agrese v den jejího začátku, tedy 9. října, europoslanec Ivan David (SPD) za frakci Identita a demokracie (ID). Bohužel tehdy se o rezoluci proti Turecku nesmělo ani hlasovat a pozdější rezoluce je vůči Turecku tak citlivá, že neznamená prakticky nic. Neobsahuje ani povinný zákaz vývozu zbraní ani zastavení plateb z rozpočtu EU do Turecka. Její účinnost asi nejpřesněji vystihuje odstavec, který stanoví, že „protiturecké ekonomické sankce by neměly poškodit tureckou ekonomiku“.