Prvního října vypukla v Iráku mírová vzpoura mladé generace, která ji pojmenovala Revoluce důstojnosti. Dne 25. října se proměnila v celonárodní povstání, jež vystavilo úmrtní list pro státní moc politického islámu. Současně vydalo rodný list pro novorozený řád. Jeho jméno je „Má vlast Irák“.
Na centrálním Náměstí Tahrír v Bagdádu vidíme každý den a každou noc protestní masová shromáždění. Tento exotický karneval je plný paradoxů – hudba, zpěv a štěstí na jedné straně a slzy, pláč, nářky, smutek, zranění a mrtví na straně druhé. Na bezbranné protestující nepřestávají střílet vládní bezpečnostní síly společně se šíitskou proíránskou milicí zabarikádované na nedalekém Mostu republiky, který vede k vládní čtvrti, tzv. Zelené zóně. Vzduch páchne slzným plynem, gumovými projektily a ostrou střelbou. Všichni nosí na ústech ochrannou roušku. Všichni nesou iráckou vlajku jako sjednocující symbol všeho lidu. Národ již překročil limit strachu.
Masové rozhořčení panuje nejen v hlavním městě Bagdádu, ale i v desítkách dalších měst na jihu a středu země. Miliony občanů se připojily k tomuto hnutí, celé rodiny včetně dětí. Obdivuhodná je přítomnost žen. Povstání má všechny atributy revoluce. Přesto není jasné ani pochopitelné, proč většina sdělovacích prostředků a médií doposud nepřenáší tuto jedinečnou událost v zasloužené míře, česká média nevyjímaje.
Dále se podíváme na povstání z různého úhlu pohledu.
̶ Je to ryze občanské, civilní, sekulární nenásilné masové hnutí. Je to trans náboženské, trans národnostní a trans etnické povstání. Požaduje právní stát – demokraticky institucionální stát. Zneplatňuje islámské sektářství, míněno šíité versus sunnité.
̶ Povstání zavrhuje nejvyšší šíitskou autoritu, míněna je „náboženská Almardža'ia“ (arabsky: Almardža'ia al-Dínija المرجعيه الدينيه), a rovněž nejvyšší sunnitskou instanci, tzv. velkého muftiho Iráku (arabsky: mufti al-Diár al-Iraqia مفتي الديار العراقيه). Žádá ukončení jejich vměšování do politických, ekonomických a státních záležitostí. Připomeňme, že tzv. „náboženská Almardža'ia“ je nejvyšší šíitský náboženský institut, oprávněný vydávat fetwá (arabsky فتوى, nábožensko-právní dobrozdání) a jiná nařízení či instrukce týkající se nejen náboženských záležitostí, ale rovněž politických, společenských a všeho světského života. V českém právním zákonodárství by mohlo odpovídat Ústavnímu soudu. V současné době největší svrchovaná osobnost tohoto institutu je nejvyšší ajatolláh (arabsky: آيه الله العظمى) Ali Sistání. Je to nejvyšší šíitský představitel v Iráku, který pobývá v posvátném městě Nadžaf.
̶ Povstání chce zakázat náboženské politické strany, a ústavně je vyloučit.
̶ Povstání chce rozpustit šíitské ozbrojené milice. Zbraně musí být výlučně v rukou státu.
̶ Povstání klade důraz na národní identitu a patriotismus. Je to vidět v heslech demonstrantů: „Žádám vlast“ (arabsky: Nuríd watʼan نريد وطن), „Kráčím si vzít svá práva“ (arabsky: Názil áchith haqi نازل آخذ حقي) a „Nikdy ponížení“ (arabsky: Hejhát lil- methele هيهات للمذله).
̶ Islámský režim ajatolláhů v Íránu uchovává nepřátelství ke státní svrchovanosti Iráku a sekulární svobodné irácké společnosti. Obyvatelstvo reaguje na toto nepřátelství různě, třeba právě zahájenou celonárodní akcí bojkotu íránské zboží a výrobky.
̶ Povstání je mírové. Dokládají to tisíce záběrů a videí na internetu. Násilnosti, které se udály, byly spontánní reakcí některých demonstrantů na surové a krvavé útoky vládních bezpečnostních sil a ozbrojené šíitské milice na bezbranné demonstranty.
̶ Povstání chce odstavit establishment rodinných rodů a kmenů, tzv. almardža'ia al-A'šáiria (arabsky: المرجعيه العشائريه), a ukončit jejich anti-civilizační společenský úzus. Chce skoncovat s praktikovaným kmenovým kodexem zásad a zvyklostí ve společnosti, často uplatňovaném jako náhrada za celonárodní občanský zákoník.
̶ Za povšimnutí stojí to, že nejsou vidět hesla proti Spojeným státům, Británii, Evropské unii, Izraeli a dalším státům kromě Íránu.
Středověký íránský režim duchovenstva nemůže připustit, že v sousední zemi s převážnou většinou šíitské populace vznikne otevřená kulturní společnost, která se vysloví k evropské liberální civilizaci respektující svobodu myšlení, svobodu projevu a lidská práva. Takový řád v sousedství znamená existenční nebezpečí, protože by se mohlo vzchopit národně osvobozenecké hnutí v teritoriu al-Ahwaz (Chuzestan) sousedící s Basrou na jihu Iráku. Arabská populace v al-Ahwaz, která je íránským režimem surově potlačená, má hodně společného s arabským obyvatelstvem na jihu Iráku. Může se nezadržitelně probouzet národní vědomí a touha po nezávislosti.
Podívejme se na pár rysů protistrany.
̶ Irácký státní systém si ideologicky osvojuje politický islám. Je založen na spojenectví duchovních a politického establishmentu. Šíitské duchovenstvo v posvátných městech Nadžaf a Karbalá představuje morální pláštík pro vládu. Rovněž je ale politickým lídrem a „dirigentem orchestru“ v Bagdádu. Působí nejen jako rádce, ale jako organizátor státního vývoje. Je to de facto prvotní „tvůrce rozhodnutí“ v zemi. Centrální vláda je často označována – jazyky šíitských duchovních – jako „vláda Hussaina“. To reflektuje skutečný sektářský stav věci. Nicméně, provládní sunnitští politici pojmenovaní rovněž jako „proíránští sunnité“ pomáhají udržovat sektářský šíitský systém. Za tuto vstřícnost získávají podíl na státní moci, tedy podíl na rozkrádání státního majetku a veřejných statků. Docela to připomíná časy středověku v Evropě.
̶ Irácký státní systém je rasisticky orientovaný proti vyznavačům jiné než šíitské islámské víry. Nenávist padá bez výjimky na všechny spolu žijící národy, národnostní menšiny a etnicko-náboženské komunity či jiné víry – na Sunnity, Kurdy, křesťany, Jezídy, Asyřany, Turkmény, Armény, Mandaovské Sabiany, Šabaky a Cirkasany.
̶ Státní moc je skvrnou Iráku a civilizovaného světa. Uveďme jen seznam zásadních tří průšvihů: první je pašování ropy, druhý je konfiskace či násilné odejmutí státních i soukromých nemovitostí ve prospěch duchovních a politických hodnostářů a ve prospěch vládních náboženských stran a ozbrojených šíitských milicí a poslední třetí je kontraband, tj. zboží ilegálně přepravované přes celní hraniční přechody. Ekonomické ztráty jsou gigantické a nelze je jednoduše vyčíslit.
Předseda vlády, ministři, prezident, parlament ztratily veškerou důvěryhodnost ve veřejném mínění národa. Proto jejich odchod není již předmětem jednání.
Položme si na závěr dvě důležité otázky.
První zní: Spojené státy a Írán jsou enormně angažované v Iráku. Jaké jsou tedy jejich postoje k dnešní situaci? Podle všeho se prezident Trump zajímá o Irák především ze dvou důvodů. Prvním je, že Irák je pro něj doposud ztrátovou transakcí, tedy že americké finanční a lidské ztráty invaze do Iráku v roce 2003 nejsou refundovány. Druhým důvodem je, že o hegemonii nad Irákem bojují Spojené státy stejně jako protihráč Írán. Pro Írán, který značně trápí americké ekonomické sankce, představuje Irák otevřené brány do světa a ze světa. Obchází nejen obchodní sankce, ale i vojenské tabu – míněn je přesun íránských Revolučních gard a jiných proíránských milicí a těžkých zbraní včetně obávaných ničivých raket do Sýrie přes Irák a do rukou Hizballáhu v Libanonu.
Irák představuje pro íránský režim ajatolláhů doslova otázku života a smrti. Iráčtí vládnoucí představitelé – duchovní i politici – jsou loajální Íránu, nezřídka mají íránské občanství. Takže irácký režim je plně proíránský a plně v jeho rukách. Není divu, že demonstranti provolávají „Írán pryč, pryč, ať Bagdád zůstane svobodný“ (arabsky: ايران بره بره بغداد تبقى حره).
Druhá otázka zní: Jak se může probíhající povstání dotýkat České republiky, eventuálně Evropské unie? Je známo, že zhroucení klidu a bezpečí vždy přináší s sebou instinktivní lidský strach o život. Lidé reagují tak, že začnou utíkat z místa konfliktu či války. V daném případě pak směrem do Turecka, do Evropy, do České republiky. Proto je žádoucí, aby Evropská unie vstoupila do dění včas – teď. Proto ve vlastním zájmu nechť se Evropa zajímá o Irák.