Je zvláštní, jak je Roses odlišné od Platja de Aro nebo Palamos, souměstí vzdáleného zhruba 40 kilometrů, kde jsme v minulosti trávili hodně času. Zdejší lidé často nedovedou nebo nechtějí mluvit španělsky.

Nad silnicí visí co kilometr nápisy „Jsme republika“, samozřejmě v katalánštině a co mě zaujalo – s tvarem slovesa „být“, které nepřipouští změnu. Podezřívám ale zdejší Katalánce z napodobování blízkých francouzských sousedů, kteří se tváří, že jinému jazyku nerozumějí.

Ale nejen politikou živa je Costa Brava. Mnohem horší jsou afričtí prodejci kabelek, triček a botasek – tedy ne oni, ale jejich zboží „pravého jména“. Nabízejí kousky, o nichž si snad nikdo nemůže myslet, že jsou pravé. Od jednoho do druhého konce promenády leží na zemi „Louis Vuitton“, „Gucci“, „YSL“… Padělky úrovně, která bije do očí. A policie? Nikde.

Zájem je hlavně o botasky. Podél korza ale postávají také ženy tmavé pleti, které dovedou umně zaplést vlasy. A tak jsem se do toho zapletla i já. Poté, co jsem ztratila nervy se svým polodlouhým účesem, jsem se rozhodla svěřit se do jejich rukou. Tedy – Mirek mě přesvědčil. „Stejně by ti to leželo v hlavě, tak to zkus.“

Žena, kterou jsem si vybrala, je relativně mladá a moc milá. Domlouváme se španělsky, že rozhodně nechci, aby mi mezi copánky prosvítala kůže. Má i ve vedru chladné ruce, silný parfém a její mateřská prsa o mě každou chvíli zavadí. Půjčí mi puklé zrcátko, a tak si mohu říkat, co chci na hlavě vytvořit. Je neuvěřitelně šikovná. A rychlá. Miroslav trpělivě přihlíží a čeká. Výsledek je super, jsem spokojená. I cenu jsem ukecala na polovinu.

A když druhý den na parkovišti najdu v písku malý skřipec, přesně takový, jaký potřebuji k dokončení letního looku, vím, že jsem se rozhodla správně. Nelíbí se mi, když někdo prodává falešné zboží. Ale líbí se mi, když zručné ženy učiní jiným ženám život u moře pohodlnější a hezčí. Myslím, že ta „moje“ tmavá guapa by se na tanečních soutěžích skvěle uživila.