Server Česká justice a Petr Dimun pro mne jedno jsou. Spřátelili jsme se, když byl Petr Dimun mluvčím skvělého ministra Pavla Němce a jeho spojkou s občanskými aktivisty. Často jsme stáli na jedné straně barikády. Získal můj respekt i oblibu. Později se naše cesty rozešly, ale na mém vztahu se nic nezměnilo. Nežádám po přátelích, aby sdíleli mé názory, ale na druhé straně mi nečiní potíže dát jim najevo nevoli.

Kdysi jsem se o České justici v článcích zmiňoval jako o lobbistickém serveru, což Petr Dimun nesl úkorně a dal mi to najevo. Uznal jsem, že kamarád nehřeší tolik, abych mu to musel strkat pod nos při každé příležitosti a přestal jsem s tím.

Píšeme často o stejných nebo podobných věcech, ovšem každý jinak. Právě v těchto dnech ale vydal Petr Dimun dva články, které mě vedou k přesvědčení, že označení „lobbistický server“ není úplně od věci.

První je Princip prokurátorské neomylnosti z 23.května 2022. V něm se autor zabývá rozdíly mezi přístupem justice a státního zastupitelství k projevům neúcty k rozhodnutím vyšších orgánů: „Justice si jako systém dokáže s kverulantstvím či solitérstvím svých jednotlivých článků poradit. Předsedové soudů se nezříkají odpovědnosti podávat v takových případech kárné návrhy, jakkoliv to jistě není často z jejich osobního přesvědčení, a kárné senáty mají v této otázce setrvale jasno“. Má tím na mysli případy, kdy se soudce sice podřídil rozhodnutí vyššího orgánu, ale veřejně je kritizoval a byl za to aspoň symbolicky potrestán.

Pokračuje pak kritikou stavu ve státním zastupitelství, v němž se ustálil „princip prokurátorské neomylnosti“, který státním zástupcům dovoluje beztrestně znevažovat soudní rozhodnutí. Táže se: „Jak si … jinak vyložit stav, kdy nalézací i odvolací soud rozhodnou, že pro podání obžaloby nebyl důvod a státní zástupce přesto veřejně o tomto rozhodnutí opakovaně pochybuje, aniž by byl jakkoliv kritizován, neřku-li postižen? Kdy kritizuje práci těchto soudů, a dokonce zpochybňuje i rozhodnutí svého přímého nadřízeného? Přesně tohle totiž opakovaně činí paní vedoucí Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová v případu exministryně Vlasty Parkanové. Naposledy se tak stalo nedávno v pořadu Interview ČT24. Paní vedoucí Bradáčová zopakovala, že trestní stíhání Vlasty Parkanové bylo důvodné a mělo být podáno dovolání“.

Dovozuje pak odpovědnost Bradáčové za hanebný případ trestního stíhání bývalé ministryně obrany Parkanové a za náklady, které v této souvislosti státu vzniknou: „Blíží se totiž den, kdy stát bude muset z peněz nás všech za pochybení pod dozorem paní vedoucí Bradáčové zaplatit paní Parkanové odškodnění … Jaký asi bude mít na důvěryhodnost systému trestní spravedlnosti v České republice vliv to, pokud my všichni zaplatíme paní Parkanové odškodnění, aby na svých místech zároveň setrvali lidé, kteří budou veřejně opakovat, že se chyba nestala? A budou tak činit z titulu své vysoké funkce?“

Bradáčová za stíhání Parkanové nemůže

Z článku mimo jiné vyplývá, že justice si dovede s kázeňskými přehmaty soudců poradit, zatímco státní zastupitelství prohřešky státních zástupců toleruje. Je to jeden z případů, kdy jsme se oba zabývali podobnými tématy. Já se v článku Kární žalobci nežalují naopak zabývám neochotou předsedů soudů vykonávat pravomoc kárného žalobce a přenášet ji nezákonně na jiné justiční činitele, nebo ochotou tolerovat neodpovědný přístup soudce k obžalovaným, který soudí bez dokonalé znalosti spisu. Upozornil jsem, že vedoucí státní zástupci se takovým způsobem povinnostem kárného žalobce nevyhýbají tak často.

Ze srovnání Dimunova a mého článku vyplývá zajímavý poznatek: nejde jen o to, o jaké kárné provinění se jedná, ale také o to, kdo kárný návrh podává. Sám jsem podal kárné návrhy v podobných případech, jaké uvádí Dimun, ale nikdy jsem neuspěl.

Podstatné je, že Petr Dimun využívá pozadí kauzy Vlasty Parkanové, jejíž obvinění jsem v roce 2015 v článku Odměna za škodu označil za nesmyslné, aby učinil Lenku Bradáčovou odpovědnou za její trápení. V době, kdy kauza Parkanové začala, Bradáčová ještě nevěděla, že bude vrchní státní zástupkyní. Nevykonávala v té věci dozor. Je pravda, že podala návrh na podání dovolání nejvyššího státního zástupce, s nímž neuspěla. Můžeme nad tím ovšem kroutit hlavou jako nad projevem skutečnosti, že i státní zástupci trpí profesní deformací myšlení (terminus technicus z dílny docenta Františka Čuby), ale to je asi tak vše. Pokud chce Dimun vyvodit, že ze své vysoké pozice mohla ve prospěch Parkanové zasáhnout, pak buď nezná nebo zatajuje před čtenáři skutečnost, že zahájením hlavního líčení se státní zástupce stává stranou řízení a nepodléhá dohledu nadřízeného, neboť pánem procesu je předseda senátu. Přece jen již nežijeme v časech procesu s Heliodorem Pikou, kdy se u ministra spravedlnosti scházeli předseda senátu, žalobce, představitel aparátu KSČ a další, aby hodnotili průběh procesu a přijímali opatření.

Milý Petr Dimun prostě lobbuje za odvolání Lenky Bradáčové, ale střílí vedle, protože její přímé zavinění na trapném vývoji procesu s Vlastou Parkanovou není prokazatelné. Proto nemůže být podkladem pro úspěšný návrh na její odvolání. S novým zákonem o státním zastupitelství, který nám slíbil pan ministr Pavel Blažek, nastanou ostatně ve státním zastupitelství velké personální přesuny, takže se dá očekávat, že Bradáčová stejně svou současnou funkci opustí i bez lobbistických výpadů Petra Dimuna.

Předpokládám, že mi někteří čtenáři budou láti, že té „bosorce“ nadržuji. Přiznávám bez bolesti, že je to můj nejmilejší nepřítel. Vedu s ní obsáhlé půtky, o nichž veřejnost nemůže mít tušení, dokud čas nedozraje.

Článek přebral test státního zástupce

Dalším článkem Petra Dimuna, avizovaným na České justici, ale uveřejněným v placeném Media Network Magazinu je Podvoluji se nátlaku odvolacího soudu, stálo v odůvodnění opačného rozhodnutí. Jeho lobbistická povaha je zvlášť výrazná, protože vychází v době, kdy Vrchní soud v Olomouci má rozhodnout o odvolání státního zástupce Petra Matouška proti rozsudku senátu Radomíra Koudely ze zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Žalobce tvrdí, že obžalované manžele Novotné zprostil obžaloby pouze kvůli nátlaku odvolacího soudu. Dimunův článek se konkrétně týká tohoto případu a naznačuje Vrchnímu soudu v Olomouci, jak má rozhodnout.

Zde musím vsunout krátké vysvětlení, o co v této kauze jde. Utkali se v ní dva multimilionáři, bývalí společníci. Poškozený Pavel Buráň podal na obžalovaného Jaroslava Novotného trestní oznámení, podle něhož jej pan obžalovaný nechal unést „muži v policejních kombinézách“ do své vily, kde musel pod hrozbou hlavně pistole, přiložené k hlavě, a jehly injekční stříkačky s neznámou kapalinou, přiložené ke krku, podepsat listiny, jejichž podpisem mu vznikla škoda. S obžalovaným se svezla jeho manželka, která v podstatě hraje jen roli komparzu. Pro úplnost musí čtenář vědět, že pan poškozený dluží panu obžalovanému několik set milionů korun. Slyšel jsem ho v soudní síni potvrdit existenci dluhu, který ale nesplácí. Poslat věřitele do vězení je „bezva finta“.

Na silnici zasahovali tři „muži v kombinézách“, ve vile s k nim přidal čtvrtý, patrně jejich velitel. Policie neobjasněným způsobem identifikovala pouze tři z nich. Soud zprostil obžaloby nejdříve jednoho, pak v prosinci 2019 zbývající dva. Státní zástupce se neodvolal. Jediným důkazem, jenž stál za pozornost, pak zůstala výpověď pana poškozeného, jejíž pravdivost obžalovaní tvrdošíjně popírají. Je fakt, že „muže v policejních kombinézách“ nikdy nikdo neviděl kromě pana poškozeného. V této podivné důkazní situaci senát Radomíra Koudely v prosinci 2019 odsoudil manžele Novotné na sedm a čtyři roky ztráty svobody.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání obžalovaných rozsudek zrušil s matematickou přesností tak, že ze soustavy důkazů nezůstal kámen na kameni. A vrátil věc k novému rozhodnutí, s pokyny k odstranění vad dokazování a projednání věci v novém složení senátu. Nepřikázal tedy zproštění, jak naznačuje Dimun.

Toto řízení jsem celé sledoval v soudní síni a znám dokumentaci. Situaci, která vznikla rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci jsem popsal v článcích: Kdo se má bát božích mlýnů? a Kdo se nemusí bát božích mlýnů?

První věc, která mě zarazila, bylo ponechání případu v rukou senátu Radomíra Koudely. Ve všech případech, které znám ze své praxe, změna senátu vždy znamenala změnu předsedy (pokud přísedící nevypadl zásahem vis maior neutrální povahy). V tomto případě změna senátu spočívá pouze v nahrazení přísedícího, který se zapletl do trestné činnosti ke škodě obžalovaných a na funkci přísedícího resignoval. Objevilo se podezření, že s pachateli trestného činu spolupracoval kromě přísedícího ještě někdo další. V každém případě na senátu Radomíra Koudely leží stín součinnosti s pachateli trestného činu (ze tří odsouzených jsou dva ve vězení).

Další problém vidím v tom, že na vyřízení obsáhlých pokynů odvolacího soudu stačilo soudci Koudelovi jedno dopoledne. V podstatě pojal věc tak, jak ve svém článku uvádí Petr Dimun: přehledně uvedl důkazy, které dle jeho názoru usvědčovaly obžalované, a pak je zprostil, aby vyhověl odvolacímu soudu. Zproštění přesto odůvodnil tím, že se skutek nestal (očekával jsem zproštění „in dubio pro reo“ – pro nedostatek důkazů). Žalobce Matoušek jej vyzval, aby názor odvolacího soudu ignoroval a soudil podle svého vědomí a svědomí. Pak podal odvolání, v němž konstatuje, že zproštění je popřením provedeného dokazování a vyhověním přání odvolacího soudu. Nezmínil se, že ke zhroucení konstrukce obžaloby přispěl souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“.

Předseda senátu mě svým přístupem k rozhodnutí odvolacího soudu popudil natolik, že jsem předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi poslal návrh na zahájení kárného řízení. Stalo se to, co kritizuji v článku Kární žalobci nežalují: předseda soudu přenechal nezákonně pravomoc kárného žalobce Jiřímu Rezkovi, místopředsedovi soudu – vedoucímu pobočky, který návrh zamítl.

Popudil mě i státní Petr Matoušek, který souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“ přispěl kwezhroucení konstrukce obžaloby, ale pak nabádal předsedu senátu k nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, tedy k nedbání zákona. Jako kárného žalobce jsem oslovil Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci. Když oznámil odchod z funkce, obrátil jsem se na nejvyššího státního zástupce Igora Stříže. Ani jeden z oslovených kárných žalobců na svou funkci neresignoval, nepřenesl ji na náměstka nebo jinou nepříslušnou osobu. Nevyhověli mi, ale s mou argumentací se věcně vypořádali. Zatímco Dimun soudí, že si státní zástupci osobují nárok na neomylnost, výše zmínění kární žalobci trvají na tom, že státní zástupce má právo na odvolání vždy, když to považuje za správné a nerozhoduje, jaké při tom napáchá škody.

Dimun v podstatě převzal text odvolání státního zástupce Matouška. Můžeme teď uzavírat sázky, jak rozhodne Vrchní soud v Olomouci, pokud se jim dostane Dimunův článek do rukou. Možností není mnoho: 1. možná se polekají „hlasu veřejnosti“, vyjádřenému článkem Petra Dimuna a vrátí věc nalézacímu soudu k novému projednání, přičemž naznačí, že zprošťující rozsudek by nebyl vítán, 2. provedou vlastní dokazování a rozhodnou podle jeho výsledku, 3. zamítnou odvolání státního zástupce Matouška.

Mimo poslední možnosti by mě nepotěšili, protože obžalované již válcuje justice od roku 2014, takže se cítí vyčerpáni, mají nárok na klid.

Úplně na závěr uvádím, že řízení od počátku doprovázejí divoké pověsti o milionech, které měl vyčlenit pan poškozený na motivování orgánů činných v trestním řízení a médií, ale není znám žádný případ předání úplatku. Více „hmatatelná“ je skutečnost, že pan poškozený je trestně stíhaný pro podvod se škodou 170 milionu korun, přičemž první, kdo „mu nasadil psí hlavu“ byl Finančně analytický útvar ministerstva financí.