Milí čtenáři, občas si někdo stěžuje, že nevěnuji žádnou pozornost Rusku a dění kolem něj, a v posledním týdnu jsem takových dotazů dostal opravdu hodně. Původně se mi nechtělo o harašení zbraněmi na ukrajinské hranici psát, protože nemám dostatek „tvrdých, a přitom nezaujatých zdrojů”; ale snad to dokážu aspoň částečně vykompenzovat obecnými znalostmi.

Opakovaně se vyskytují hlavně dvě otázky, tak se na ně podíváme.

První světovou válku lidé také nečekali

První otázka: bude velká válka?

Můj odhad: tak na 80 procent ne.

Tady samozřejmě neexistuje žádná jistota. Jinak rozumní lidé se ve svých názorech liší na značně širokém spektru, a to od „Už jsou dohodnutí v zákulisí a teď se jenom předvádějí pro veřejnost” až po „Zítra to začne”. Ono zítra ovšem bylo dnes a zatím nic nezačalo.

Abych parafrázoval nedávno zesnulého blogera Yanka (ani jeho hlavní web už neexistuje a musíte na něj přes webový archiv – tak rychle mizí digitální stopa po lidech, kteří ještě před rokem a půl vesele tweetovali), lidé, kteří takové věci vědí s jistotou, jsou buď velmi bohatí, nebo velmi mrtví. Nejsem ani jedno, proto jen těch 80 procent pravděpodobnosti.

Důvod mého odhadu? Nemyslím si, že by dnešní světoví lídři byli o něco lepší než někdy za Napoleona, kdy si šli po krku neustále a krvavě. Ale celková ekonomika války a míru se od té doby pozvolna posouvala, až se nakonec dostala do stavu, kdy velký pozemní konflikt začíná být neúnosným luxusem. Technické vybavení armád je čím dál dražší a prostý kanónenfutr dnes už taky války nevyhrává; k válčení je potřeba dobře školených specialistů, kteří se v případě smrti těžko nahrazují.

A ani toho kanónenfutru už není dost – jednak obyvatelstvo vyspělých zemí pozvolna stárne a rodiče si svoje jedináčky hlídají, jednak epidemie obezity, alergií, krátkozrakosti apod. postihuje čím dál mladší ročníky, takže bojeschopných jedinců mají i velmoci k dispozici jen značně omezené množství. Jestli má velká pozemní válka nějakou budoucnost, bude to válka robotů, ale tam zatím ještě úplně nejsme, tato situace dozraje až někdy kolem roku 2030. (A rozložení sil by v takovém případě vypadalo úplně jinak!)

Dokonce ani značný mocenský nepoměr mezi protivníky dnes neznamená, že ten silnější z té války odejde jako vítěz. Konflikty v Iráku a Afghánistánu se táhly enormně dlouho, aniž by se zpětně vzato dalo říci, že jejich geopolitický výsledek k něčemu byl. Australský odborník na guerrillovou válku David Kilcullen odhadoval ve své knize, že už do roku 2009 utratily USA za Irák a Afghánistán zhruba milionkrát více peněz než původní al-Kajdá za svoje útoky proti Americe, a to přitom afghánské angažmá nebylo ještě ani v polovině svého trvání.

(Samozřejmě, zbrojařské firmy na tom vydělají tak jako tak, ale jejich zájmy se úplně nekryjí se zájmem vlád, které pomocí těch válek chtěly něčeho dosáhnout.)

Když toto vše vezmu v úvahu, mám za to, že pouze vyhrožovat invazí a doprovodit to nějakou hackerskou strkanicí v kyberprostoru má z hlediska Moskvy daleko lepší poměr cena/výkon, než se do té invaze skutečně pustit a riskovat, že zažijí to, čemu válečný teoretik von Clausewitz říká tření, navíc za cenu enormních nákladů. Oněch dvacet procent nejistoty, které moje předpověď obsahuje, je dáno hlavně tím, že bohužel máme precedenty, kdy se státy pustily i do válek zcela nesmyslných.

Hlavním příkladem je první světová válka, protože původní incident, vražda Franze Ferdinanda v Sarajevu, upřímně nestál ani za regionální střílečku mezi (nepříliš dobře vojensky připraveným) Rakouskem-Uherskem a (dobře připraveným, leč daleko menším) Srbskem, natož pak za zapojení všech světových velmocí a masakr jejich mladých generací. Monarchisté mi nyní prominou, ale R.-U. bylo z hlediska tehdejšího světa druhořadá lokální mocnost, jejíž problémy vlastně vůbec neměly mít vliv na vztahy mezi skutečnými imperiálními entitami, nad nimiž slunce nezapadalo.

Oni to tehdy lidé taky nečekali, protože daleko závažnější přímé konflikty mezi skutečnými velmocemi (Fašódský incident 1898, První marocká krize 1905, Agadirská krize 1911 a Závody v námořním zbrojení před začátkem války) se vždycky zdařilo nějak urovnat nebo aspoň zmírnit dohodami diplomatů v zahulených vyjednávacích salonech a generálové přišli zkrátka. Ani v létě 1914 se nezdálo, že by ze sarajevského atentátu mohlo být něco vážnějšího, a noviny věnovaly pozornost zcela jiným tématům. Leč nakonec bylo.

Proto tedy jen těch 80 procent, nikoliv sto.

Tři možné scénáře neutrality

Druhá otázka: dávala by smysl neutralita čili „finlandizace” Ukrajiny?

To je pojem, který se vynořil v souvislosti s návštěvou francouzského prezidenta Macrona v Kyjevě a který odkazuje na nelehkou pozici Finska za studené války. Finský kreslíř Kari Suomalainen ji charakterizoval jako „umění klanět se východu, aniž bychom vystrkovali zadky na západ”.

Podle mého názoru by to byl status k ničemu, protože je v dané situaci v podstatě negarantovatelný. Existují tři možné scénáře neutrality, přičemž všechny mají značné praktické mouchy:

1. varianta zvaná „o nás bez nás”. Nějaká množina západních velmocí a Rusko se dohodnou, i bez účasti Ukrajiny, že Ukrajina bude nárazníkovým pásmem bez jasné příslušnosti k mocenským blokům. Klasická hra o trůny v moderní podobě.

V praxi to znamená, že vlivový boj se posune do zákulisí a zapojí se do něj i potenciálně nečekaní hráči (Turecko? Čína?), využívající znechucení a resentimentů domácího obyvatelstva k tomu, aby prosazovali různé třetí cesty a vlastní vliv. Nezapomeňme také na to, že ta země bude někam tíhnout ekonomicky, bude mít určitou preferenci při navazování obchodních vztahů. To je dneska minimálně stejně důležité jako vojenská příslušnost, protože válčí se vzácně, kdežto kšeftuje se furt.

Tenhle scénář může nastat i „sám od sebe”, bez formální papírové dohody, ale zároveň je plný všelijakých překvapení ze strany oněch zmíněných třetích hráčů. Má tedy potenciál vést k opakovaným krizím podobného druhu. Pokud tedy nastane, můžeme čekat podobné problémy co několik let.

1. varianta „jednostranné prohlášení”. Ukrajinská vláda by sama od sebe deklarovala neutralitu a nezapojení do mocenských bloků.

Základní nevýhoda: jednostranné prohlášení se dá kdykoliv odvolat. Ve velmocenské historii se proto na jednostranná prohlášení nikdy moc nehrálo a vyžadovaly se garance. Neumím si představit, jak by takové garance vypadaly v případě ukrajinské neutrality.

1. varianta „dohoda všech stran”, kdy by neutrální statut země včetně všech práv a povinností byl zakotven mezinárodní smlouvou podobnou londýnské smlouvě z roku 1839, která tvořila základ existence Belgie.

Taková dohoda je nepravděpodobná, protože Rusové by patrně požadovali uznání ruské vlády na Krymu a v těch východních separatistických republikách, což momentálně žádný ukrajinský politik nemůže podepsat.

Další problém s tímto scénářem je, že může fungovat jen mezi mocnostmi, které si aspoň do nějaké míry důvěřují – a to není aktuální stav světa. Onu belgickou neutralitu porušili Němci roku 1914 a od té doby už pojem „neutralita” není tak silný, jako dřív býval.

Na případu Belgie roku 1914 je také vidět, jak těžko se neutralita garantuje, když jde opravdu „do tuhého”, a že to nemusí být vždycky výhoda. Německý vpád do Belgie přiměl Brity k tomu, aby vyhlásili Německé říši válku (předtím bylo mínění liberálů spíš na straně nezapojování se). Belgie byla ale za této války, která z velké části probíhala na území Flander, zdevastována velmi těžce, možná hůře než v nějaké alternativní linii dějin, kdy Německo osamělou Francii porazilo a Britové se na to jen dívali zpoza kanálu La Manche.

Válka bude. Na internetu

Hlavní důvod, proč by ta neutralita nebyla dlouhodobě funkční, je ale geografický. Státy neutrální během studené války (Finsko, Rakousko, Švýcarsko) vesměs ležely stranou od hlavních potenciálních bojišť a Kremlu i Bílému domu mohlo být téměř jedno, jestli někde v Helsinkách vládnou rudí nebo nějaká poslepovaná koalice demokratických stran; úplně jedno to nebylo, ale byl to problém druhého až třetího řádu.

Ukrajina ovšem, už ze své geografické polohy, sama o sobě je jedním z potenciálních bojišť, podobně jako jím byl Západní Berlín. Všimněte si, že v případě tehdejšího rozděleného Berlína k žádné dohodě o neutralitě města nedošlo – logika mocenských poměrů to vylučovala. Byl příliš centrálně položený ve velké středoevropské nížině (dobrý terén na rychlé přesuny těžké techniky) a navíc v příliš důležitém státě na to, aby od něj hlavní hráči byli ochotni dát ruce pryč.

Jak tedy zní moje předpověď? Zamrzlý konflikt pohybující se po roztřesené sinusovce mezi občasnou eskalací a občasným uvolněním, do kterého se ale všechny zúčastněné mocnosti budou bát příliš razantně „hrábnout” a budou raději čekat opodál, jestli protivníkovu pozornost neodvede nějaká akutnější krize na druhé straně světa, případně u něj doma. Pokud ano, tak se otevře příležitost na nějaké ty fait accompli; ale dokud se tak nestane, valná většina negativní energie vyvolané konfliktem se vyzuří … na internetu.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.