Milí čtenáři, minulý článek o tom, že se lidi nemají fixovat na představu občanské války, celkem předvídatelným způsobem píchl do vosího hnízda. Dočkal jsem se asi desítky obvinění, že tím chci nepřímo vyhlásit kapitulaci a všeobecné podvolení hordám barbarů.
Co se nějakého defétismu týče, nic mi není vzdálenější, ale určitý typ lidí zkrátka nedokáže uvažovat jinak než na škále černá-bílá. Mají jednoduchý svět, ale neměnil bych s nimi. Reálný svět je plný složitých odstínů a my, co je vidíme, si někdy musíme zoufat nad tím, že je třeba některým jiným nedokážeme zprostředkovat. Ale naštěstí je spousta jiných lidí ochotna je vidět také, nebo si aspoň poslechnout něco o tom, jak vypadají. Pro takové čtenáře píšu rád.
Tento článek bude vlastně jedním dlouhým pozastavením, které dobře ukazuje, jak bezvýchodné situace nastávají po válkách.
Nikdo neví, co dělat s vdovami po bojovnících Islámského státu
Předpokládám, že blízkovýchodní Kurdy nebude ani ten největší škarohlíd prohlašovat za národ zhýčkaný příliš dlouhým mírem a bohatstvím. Kurdistán, rozdělený mezi čtyři státy, opravdu není žádné Švédsko, aby tam kvetly a prosperovaly nějaké nereálné intelektuální koncepty; všechno je okamžitě korigováno nemilosrdnou realitou. Tam se žije s nohama na zemi a s prstem na spoušti zbraně.
(Obrazně řečeno, samozřejmě. V praxi musíte mít ten prst těsně vedle, ale ne přímo v lučíku, abyste tu spoušť nestiskli omylem a neprovrtali si nohu, případně nezastřelili svého kolegu. Podle toho mimo jiné poznáte na fotkách běžnou nedisciplinovanou chátru od bojovníků, kteří mají nějaký skutečný vojenský výcvik. Ta první kategorie se strašně ráda fotí s prsty na spouštích, snad to mají odkoukané z filmů.)
Kurdové vybojovali vítěznou válku proti Islámskému státu, kterou si nevybrali, ale byla jim vnucena. Šlo jim zkrátka o holé životy, a to je docela dobrá motivace bránit se ze všech sil. Nevybojovali ji úplně sami, dost jim pomohlo letectvo jiných mocností (kterému se zase nějaký jiný komentátor na Neviditelném psu smál); ale fakt je, že nesli velkou tíhu bojů. Což o to, dokud se bojovalo, byla to dobrá příležitost poslat ty nepřátele do jejich vysněného ráje, ale když boje skončily, nastal problém, co udělat se zajatci.
Zhmotněním tohoto problému je obří tábor Al-Húl v severní Sýrii, kde je dnes zavřeno skoro šedesát tisíc lidí, vesměs žen a dětí pozůstalých po bojovnících Islámského státu. Sem tam se některé podaří vyexpedovat jinam, ale vzápětí je nahradí další a nikdo neví, co s nimi. Kurdové střeží tábor zvenčí, ale zevnitř tomu táboru vládnou fanatičky s vymytými mozky, příliš nebezpečné na to, aby je bylo možno jen tak vypustit do světa. Cizí státy, jejichž občané tvoří významné procento zajatců, vesměs dělají maximum pro to, aby si je nemusely vzít zpátky (samozřejmě, Němci se svojí obvyklou poslušností si je dovezli hezky domů; děkujeme, sousedi!). Jsem zvědav, jestli tam ten tábor bude stát ještě někdy v roce 2050, ale nevylučoval bych to. Palestinské tábory v Libanonu existují ještě déle.
Středověký Čingischán by patrně situaci vyřešil tím, že by všechny ženy a děti v táboře uvrhl do otroctví (ženy v plodném věku se moc nezabíjely ani ve středověku, nové bojovníky potřeboval každý). Japonci roku 1940 by nejspíš udělali něco podobného, ne-li horšího, protože těm nebylo žádné svinstvo cizí. Ale moderní Kurdové jsou civilizovaný národ, který žádné otrokářství nepěstuje, a naopak stojí o to, vybudovat si mezi ostatními civilizovanými národy světa nějaké diplomatické vztahy a pověst. Tudíž nic takového dělat nebudou, i kdyby se mezi nimi třeba jedinci ochotní k podobným postupům našli. (Vždycky se najdou, vsaďte se, že v každém paneláku bydlí aspoň jeden člověk, kterému by takový systém vyhovoval.)
No jo, ale co tedy dělat můžou? Protahovat status quo a nic víc. Taková je realita roku 2022.
Máme štěstí, ale nemusí nám vydržet
Celý problém násilného džihádu a onoho nenásilného, ale stejně nebezpečného a daleko masivnějšího podhoubí tichých sympatizantů, které jeho existenci umožňuje, se dá shrnout slovy, že na světě existuje značné množství nebezpečných lidí, o které žádný normální stát nestojí, ale zároveň není patrné, co s nimi vlastně dělat. V tomto směru je tábor al-Húl jenom zmenšenina světa jako takového. Deradikalizační programy moc dobře nefungují; ještě bych tomu byl ochoten věřit u mládeže, která se v průběhu dospívání chytá každé blbosti, ale pokud byl někdo teroristou ve třiceti letech, tak už věděl docela přesně, co dělá, a nejspíš jim minimálně v duchu zůstane až do smrti.
Ideálním řešením takové situace, na které ovšem nemáme vědeckotechnické prostředky, by bylo vybudovat pro tyto lidi někde uprostřed Pacifiku jejich vlastní kontinent. Tam by si mohli zřídit šaríjský kalifát dle svého gusta, a přitom by se nacházeli bezpečně daleko od zbytku světa. To je bohužel sci-fi, takže reálně se děje to, že si je ty státy různě postrkávají kolem, jak to jen jde.
Náš vlastní kontinent se bohužel stal jejich de facto dovozcem, protože stále ještě lpíme na pojetí azylové a migrační politiky formované tragédiemi druhé světové války a nechceme si přiznat, že se ta ušlechtilá tradice obrátila proti našim bezpečnostním zájmům. Ale i kdyby tato pošetilost zítra pominula, stejně si je žádné Alžírsko nebo Sýrie zpátky nepřeberou; proč by to taky dělaly? Mají svých problémů dost.
V této prekérní situaci máme zatím to štěstí, že tu nemáme usazen příliš velký kontingent, ale to je štěstí, které nemusí vydržet, a všechny vlády budoucnosti by se měl maximálně snažit o to, aby se Česká republika nestala pro tento druh přistěhovalců něčím lákavá, neakceptovat žádné kvóty atd. Právě naopak. Jsou-li potřeba pracovní síly, vždycky se můžeme poohlédnout v zemích jako Vietnam. S integrací Vietnamců jsou tu bohaté zkušenosti, a i když naše kultury nesplynuly, vycházíme s sebou navzájem velmi dobře.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.