Milí čtenáři, v odpověď na dvojdílný článek o inflaci se mi sešlo tolik různých zajímavostí a komentářů, že z toho nakonec vznikl neplánovaný třetí díl.

Otázka položená hned několikrát: co Amerika? Co se děje tam?

Pozor na programy nákupu státních dluhopisů

Šéf Federálního rezervního systému (Fed) Jerome Powell, mimochodem jeden z nepočetné množiny vysokých úředníků, které si Bidenova administrativa ponechala z té předešlé Trumpovy, vyhlásil protiinflační tažení. Zda s ním bude úspěšný, to zatím nevíme, ale aspoň tak byla opuštěna dřívější „zlehčovací” rétorika, podle které mělo jít o dočasný problém, jenž brzy pomine.

Mimochodem, to, co údajně změnilo Powellův přístup, byl náhlý nárůst mzdových nákladů! Musím říci, že mě tento detail vzhledem k mému předchozímu článku velmi potěšil, i když to bylo poněkud sobecké potěšení. Ale každý autor se rád strefí.

Co se konkrétních akcí týče, Fed od ledna zrychlí útlum svého programu nákupu státních dluhopisů. Očekává se i zvýšení úrokových sazeb, i když ne drastické.

USA jsou v trochu jiné situaci než Evropa, protože dolar je stále hlavní světovou rezervní měnou, tudíž mají jeho správci větší prostor k různému manévrování. A v téhle souvislosti se musím podělit o následující animaci historie rezervních měn, na kterou jsem narazil na serveru Visual Capitalist.

Jen si to pusťte, má to pouhou jednu minutu a je to velmi poučné.

¨

Tato animace docela pěkně ilustruje různé historické skutečnosti, například že:

a) dnes již zaniklé britské impérium nebylo jenom fyzické, ale i finanční, a obě světové války s ním krutě zamávaly; také člověk pochopí, proč velcí světáci v prvorepublikových filmech a knihách přepočítávají různé částky na libry šterlinků;

b) jestliže Británie si z první světové války odnesla těžké šrámy, Francii coby světovou velmoc tatáž válka úplně zničila a po chabém vzpamatování ji definitivně dorazila velká hospodářská krize 30. let. V podstatě je div, že se francouzské koloniální impérium udrželo až do začátku 60. let;

c) v době, ve které nastoupila do Downing Street Margaret Thatcherová, byla Británie ekonomicky opravdu „těžký případ”, nacházející se na samotném dně šikmé skluzavky z dřívějších imperiálních výšin;

d) v 80. letech 20. století byly německá marka a ECU, předchůdce eura, dohromady vůči dolaru o něco vážnější konkurencí než dnešní euro, které má setrvalý problém překročit 25 procent celého koláče;

e) na obzoru zatím není žádný zjevný konkurent, který by mohl dolar sesadit. Čínské renminbi má na světovém koláči pořád ještě jen polovinu podílu, co dávno vyšumělá britská libra.

Když už jsem zmiňoval ten program amerického Fedu na kupování domácích dluhopisů a jeho utlumování – jedna z věcí, kterou bychom měli sledovat velmi pozorně, je srovnatelný program ECB zvaný PEPP, v jehož rámci centrální banka nakupuje dluhopisy evropských států. Ony jsou totiž ty současné úrokové sazby tak nízko, že řada těch dluhopisů by byla pro soukromé kupce nezajímavá.

PEPP je dočasný program, také už je pomalu utlumován a jednoho dne skončí. (Kdy?) To, čeho se obávám, je jiná věc – totiž, že jej pak vystřídá nějaký jiný program, který se bude formálně jmenovat jinak a u kterého se bude možno oficiálně tvářit, že jde o úúúúúplně něco jiného, ale který bude fakticky hrát stejnou roli nákupčího jinak neprodejných státních dluhopisů. On totiž už jednou podobný program existoval a jmenoval se pro změnu PSPP.

No, uvidíme. Před pár měsíci se stalo, že Jens Weidmann, významný německý bankéř, rezignoval na svoji pozici předsedy Spolkové banky (a tím pádem i na křeslo v ECB) pět let předtím, než mu měl vypršet mandát. Weidmann byl přitom asi nejvýraznější a nejvlivnější „jestřáb“ v týmu ECB, který je považován za čím dál měkčí.

Oficiálně šlo o rezignaci ze soukromých důvodů, ale to se říká skoro vždycky. Osobně bych nevylučoval možnost, že se nechce podílet na něčem, s čím zásadně nesouhlasí.

Problematický spotřební koš

Další zajímavé téma – spotřební koš a různé kreativní postupy v něm. Jak zmiňoval někdo v diskusi, současný český spotřební koš dává bydlení a energiím poměrně skromnou váhu 25 procent. Není to trochu podhodnocené? Neznám moc domácností, které by za bydlení a energie platily míň, zato však dost těch, které za ně platí i přes 30 procent svých příjmů.

Podobně zajímavá otázka je i ta, jak se vlastně počítají pohyby v ceně u produktů a služeb, jejichž charakter se může v čase měnit. Takový plyn nebo elektřina jsou na tom ještě dobře, protože 1 kWh je pořád 1 kWh a metr krychlový je pořád metr krychlový; můžeme je meziročně srovnat a bude to férové srovnání.

Co ale třeba různé balené potraviny? Zařadíme-li do toho srovnávaného koše, dejme tomu, jogurty, může mi tam někde v tichosti „proklouznout” skutečnost, že ta samá značka jogurtu pořád stojí 17,90 korun za jeden kelímek, ale výrobce mezitím zmenšil balení ze 150 gramů na 140 gramů. Takové triky se v maloobchodě dělají pořád.

A vyhodnotit kvalitu služeb je ještě složitější než u zboží. V případě služeb se různé bonusy můžou měnit rok od roku dost zásadně, aniž by se změnila celková cena. Dobrým příkladem může být leasing auta, u kterého je škála doplňkových služeb dost široká: zimní pneumatiky, asistence, dálniční známka atd. Tam je možnost přidávat nebo naopak škrtat dost rozsáhlá. Zkuste pak takové nabídky nějak solidně meziročně srovnat.

Celkově nemám ze spotřebního koše úplně nejlepší pocit. Záleží asi hlavně na tom, k čemu jej použijete. Coby orientační, velmi přibližná míra změny kupní síly je v pořádku. Ale pokud se na něm začnou točit nějací zaslepení factcheckeři a používat výsledné hodnoty coby absolutní, objektivní pravdu proti zlým dezinformátorům, tak to nebude vůbec dobře.

Fronty na chleba v ulicích Istanbulu jsou varováním

Poslední zastávka dnešního článku: Turecko, země, kterou už dvojciferná inflace tvrdě zasáhla. Abychom měli představu, jak to taky může vypadat, když dojde na lámání chleba. Respektive na to, že ani není co lámat.

V New York Times vyšla reportáž popisující situaci právě v zásobování chlebem. Turecko se v posledních letech stalo dovozcem potravin, za které musí platit ve tvrdé měně, zatímco hodnota turecké liry je naprosto vepsí.

Soukromí pekaři jsou podle všeho chyceni v nezáviděníhodné situaci. Prezident Erdoğan, který se obává o své znovuzvolení, dotlačil pekařský cech k tomu, aby zavedl povinné zastropování cen; vnucené ceny ovšem při slabosti domácí měny nestačí ani na pokrytí nákladů. Naproti tomu politická opozice v čele s istanbulským primátorem Imamoğluem, která si dělá naděje na vítězství v příštích volbách, začala péct „erární chleba” a dodávat „erární mléko”. Což zní velmi lidumilně, ale z hlediska těch živnostníků jde o masivní konkurenci, která je může zničit. (Jeden z pekařů si navíc stěžuje na to, že z magistrátu chodí kontroly rozdávající svévolné pokuty za nic.)

Turecká inflace má trochu jiné kořeny než ta naše. Nejde primárně o snahu levně si půjčovat; prezident Erdoğan je nábožensky založen a drží se při svém rozhodování islámských principů, podle kterých je lichva hříchem. Řekl to i explicitně a také se mu za to dostalo veřejné pochvaly od velkého muftího ománského, Ahmeda Chálilího, který vyzval ostatní muslimské státy, aby Erdoğanova vzoru při snižování úroků následovaly.

(Teď vás možná zaujalo, proč mluvím o prezidentovi, když stanovování úrokové sazby v Turecku je také formálně úkolem tamní centrální banky, nikoliv prezidenta. Jenže turecká centrální banka není nezávislá. Fakticky o ní rozhoduje Erdoğan, který už vyhodil několik neposlušných bankéřů a momentálně tam má dosazeného svého poslušného člověka.)

Důsledky mohou ovšem být podobné bez ohledu na to, jaký má ta inflace původ. Nemůžeme tedy úplně říci, že jsme nebyli varováni. Fronty na chleba v ulicích bohatého a civilizovaného Istanbulu jsou upozorněním, že i my si zahráváme s ohněm.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.