Seřadíme-li články, v nichž se během posledních třiceti let připomínal vznik Československa, dostaneme smutný přehled postupného prosakování sudetského pojetí vzniku a zániku tohoto státu. Ptejme se, kdo má zájem zamlčet a popřít skutečnost, že tato republika navzdory poválečné bídě a velké hospodářské krizi představovala v době Hitlerova nástupu poslední prosperující demokratický stát?

Kdo k nám zavlekl nacisticko-sudetské tvrzení, že rozpad ČSR způsobila nesprávná koncepce státu, falsche Konstruktion? Kdo svádí výsledek Mnichovské dohody, kdy se za Hitlera postavily západní mocnosti – Francie sladká, hrdý Albion –, a vinu svedly na Čechy? Kdo zazlívá Masarykovi a Benešovi, že republika neměla k vytvoření pokojného soužití několika národností dost času jako Švýcarská republika založená na konci 18. století? Kdo si troufá tvrdit, že v Rakousku-Uhersku se na konci války našly mezi Němci a Maďary, kteří ovládali většinu Slovanů, demokratické síly schopné proměnit monarchii v demokratickou republiku?

Naopak, v roce 1918 došlo k pokusu vyrvat z tisíciletého rámce zemí České koruny Deutschböhmen a Deutschmähren a tato území obývaná nemalým počtem Čechů přičlenit k poraženému Německu nebo Rakousku. Komu vyhovuje lež, že Češi jako rakouští občané nepatřili k vítězům války a že prosadili vznik samostatného státu pomocí chytrých diplomatických jednání? Tento lživý výklad šíří například Mary Heimannová v knize Československo, stát, který zklamal, a svou ignoranci dokládá tím, že popírá českým a slovenským válečným dezertérům zásluhu na tom, že přispěli ke zhroucení Rakouska. Bylo jich 100 tisíc, a poskytli Masarykovy silný argument, který sehrál při mírových jednáních důležitou roli. K tomuto počtu přičtěme ještě 900 tisíc padlých Čechů, aby bylo zřejmé, že český národ pod Habsburky, kteří mu způsobili takovou újmu, již nechce žít.

Je na čase ohlédnout se po málo známých citátech politiků odpovědných za Mnichovskou tragédii. Nebylo to Československo, které tehdy zklamalo, nýbrž jeho hrobaři – Hitler a Chamberlain s Daladierem. Ocitujme Chamberlainovo mínění o Hitlerovi, jak je sdělil své sestře-důvěrnici v dopise psaném krátce před odjezdem do Mnichova: „Teď se kancléře Hitlera obávám. Je tak nepředvídatelný! Nic mu není dost. Obávám se totiž, že v Mnichově se odehraje totéž, co se stalo už při mé druhé cestě, v Bad Godesbergu. Sudety mu najednou nestačily. Chtěl celé Československo! Z toho pramení ta neudržitelná situace, v níž se od onoho diktátu nacházím. Říkám Ti to tak, jak jsem to řekl jemu: kancléř Hitler není rozumný. Mohl by dostat všechno, po čem touží – což jsem mu ochoten dopřát a Francouzi taky, tím jsem si jist –, kdyby na to šel jinak.“

Dále uvádí, že s Kennedym, americkým diplomatem, otevřeným stoupencem Hitlerova režimu, a s Runcimanem, pověřeným vést rozhovory s československými a sudetskými politiky, se „shodli na Sudetech a na tom, co musíme ze své pýchy demokratů nezbytně obětovat. A to ze dvou důvodů: Protože jde o světový mír. A také – to si nesmíme skrývat – proto, že kancléř Hitler nám může dobře posloužit proti bolševismu – našemu opravdovému nepříteli. S Hitlerem se dá aspoň mluvit – a myslím si, že si na něho nemohou stěžovat ani průmyslníci v Porúří ani důstojníci v Reichswehru. Se Stalinem se mluvit nedá. Je to nenasytný medvěd, který má jedinou touhu: vrhnout se na nás a spolknout i s koloniemi, zničit naši kulturu.“

Tento citát nepotřebuje komentář. Kunderův smích dějin se během krátké doby rozezněl nad iluzí a chytristikou demokratů: místo záchrany míru připravili Hitlerovi rozbušku světové války, a nebyl to nenasytný Stalin, ale nerozumný Hitler, který zasypal anglická města bombami. Nakonec, zahnáni do úzkých, zjistili, že se Stalinem se přece jen mluvit dá. O pár let později si tuto podivnou okliku vynahradili za studené války, kdy konečně zapojili mnoho Hitlerových průmyslníků i důstojníků Wehrmachtu do jejich tažení proti bolševismu.

Druhý citát, s nímž se v úvahách o pádu Československa nesetkáte, je převzat z Hitlerova rozhovoru publikovaném v Daily Mail krátce před Mnichovem, 19. září 1938, tedy v době, kdy Chamberlain psal své sestře zmíněný dopis. „Československo musí být odstraněno jednou provždy. Je to rakovinový nádor. Češi nikdy nebyli samostatným národem, až je mírové smlouvy pozvedly k nezaslouženému a umělému panství nad menšinami.“ Ve výčtu menšin nescházejí ani Slováci, a jménem „utlačovaných“ Maďarů a Poláků vystupoval Hitler v přípravných jednáních se západními politiky, o nichž mluvil jako o „červíčcích“: „Dát hrstce duševně méněcenným vládu nad menšinami, které patří k národům jako Němci, Poláci nebo Maďaři, které mají za sebou tisíciletou kulturu, bylo dílem šílenství nebo ignorance.“

Jak to vlastně bylo s menšinami? Lída Rakušanová, dlouholetá komentátora rádia Svobodná Evropa sídlícího v Mnichově jen pár ulic od domu, kde má adresu organizace sudetských Němců (kol močidla chodě, nádchy neujdeš), poučuje dnešní veřejnost o tom, že Češi „převahu si zajistili teprve, když spočítali Čechy a Slováky dohromady a slovenštinu prohlásili za český dialekt.“ (Cituji podle článku Petra Nováčka, Lidové noviny 7. listopadu.) To už není polopravda nebo omyl, nýbrž lež jako věž. Zkušená redaktorka nezná – nebo se jí to nehodí do krámu –, že koncepce československého národa vycházela z existence dvou jazyků, že o nějakém odnárodňováni nebo podceňování slovenštiny nemůže být řeč.

Mohu to doložit na sobě – narodil jsem se na Slovensku v roce 1928, můj otec pocházel z Olomouce a matčina rodina z Prostějova. Vychodil jsem obecnou školu na středním a jižním Slovensku, mými učiteli byl pan Valgon, Maďar, a pan Procházka, Čech, který se na konci školního roku 1939 loučil s třídou i se Slovenskem. Oba se naučili slovensky a oba byli oddáni republice. Cítil jsem se Čechoslovákem, a kdybych později používal jako spisovný jazyk slovenštinu, na mém vztahu k českému původu by se nic nezměnilo. Nerozhodovalo, zda občan mluví česky, nebo slovensky, je Čechoslovákem. A dodávám – za těch krátkých dvacet let se i mnozí Němci, Maďaři a Rusíni cítili jako občané republiky, jako Čechoslováci.

Život na Slovensku po válce, otřesený vpádem maďarských revolučních vojsk a masovým útěkem dřívějšího panstva, nemohl se bez českých učitelů, profesorů, lékařů, železničářů, četníků, celníků a jiných podobných profesí dostat do mírových kolejí a rychle se rozvíjet. Nejvíc je to patrné na růstu slovenského školství. V Horních Uhrách bylo v roce 1918 jen 158 slovenských obecných škol, 253 dvojjazyčných maďarsko-slovenských a vůbec žádná střední nebo vyšší škola. Naproti tomu v roce 1936 již existovalo 37 tisíc obecných škol, 161 měšťanek, 46 gymnázií a reálek, jedna univerzita. Který národ vystavený takovému odnárodňování jako Slováci se může chlubit raketovým vzestupem školství, vzdělání a kultury? A mohlo by k tomu dojít bez obětavé práce tisíců českých učitelů věrných obrozenským tradicím, kdy myšlenka slovanské vzájemnost byla samozřejmou součástí národního vědomí?

O Henleinově hnutí Petr Nováček mluví jako v rukavičkách, neuvědomuje si, že Henlein se stal loutkou řízenou nacisty, růst jeho parlamentní strany nezasazuje do souvislostí, neví nic o tom, že skupina fanatických sudetských Němců navázala s Hitlerovým hnutím kontakt již krátce po válce, že jejich zástupci byli svědky porážky Hitlerova puče v Mnichově roku 1923 a že jejich předák Hans Krebs, který uprchl v roce 1933 před trestem do Německa, byl Hitlerem ihned jmenován poslancem říšského parlamentu. Tvrdit, že Češi bránili domácím Němcům uplatnit svá národnostní práva, vyvrátil sám Hitler, když v citovaném rozhovoru s Chamberlainem dal otevřeně najevo, že mu nejde o Sudety, ale o celé Československo. Když po půl roce porušil Mnichovskou smlouvu, signatáře západních mocností to nepřekvapilo. Čekali to. Neprotestovali.

V textu byl původně omylem uveden jiný autor. Mojmíru Gyrygarovi se omlouváme.