Pojďme si trochu zavzpomínat, jak běžel čas.
Maďarsko – srbská hranice, 2015
Řecko – makedonská hranice, 2015
Chorvatsko – srbská hranice, 2015
Marocko – španělská hranice, 2021
Řecko – turecká hranice, 2020
Řecký tábor Moria, 2020
Francouzsko-britská (námořní) hranice, tábor Calais, 2021
Bulharský tábor, 2016. Tam šlo o karanténu.
To, že se teď na polsko-běloruské hranici odehrávají podobné scény, není žádným překvapením. Ať už je totiž příslušnou „cestovní kanceláří“ kdokoliv (africké mafie, turecké mafie, běloruský stát atd.), jimi dovezená klientela se chová nápadně podobně.
„Chceme do Německa, Francie, Británie, Švédska, a vy ostatní – Španělé, Řekové, Poláci, Maďaři, Bulhaři – kteří máte tu smůlu, že vaše země leží po naší cestě, nám pěkně koukejte uhnout. Pokud ne, pokusíme si vynutit své požadavky násilím.”
Držím Polákům v jejich obraně schengenské hranice palce, ale myslím si, že ten současný běloruský „letecký most” je coby vydírací taktika zaměřen hlavně na Němce. Tam totiž pořád ještě ta vítací mentalita úplně nezmizela; a dvě ze tří stran skládajících momentálně budoucí německou vládu (SPD a Zelení) už ústy svých představitelů kritizovaly Polsko za “nedůstojné zatlačování (pushbacky) běženců”.
A mimochodem, máme štěstí, že toto se neděje někde u Třince. Těžíme z toho, že z hlediska migračních toků jsme v závětří a žádný soused nás, na rozdíl od Poláků či Řeků, nevystavuje podobným zkouškám nervů. Odhaduji, že nově vznikající pětikoalice by na takovém problému rázem zkolabovala.
Lukašenko hraje nebezpečnou hru
Tři body, které si zaslouží zastavení.
Za prvé, trvalost krize. V uplynulých několika letech jsem si několikrát všiml, že nastane-li dejme tomu půlroční útlum, hned se vynoří komentáře typu „á, migrační krize nám skončila, čím budou strašit populisti teď?“
Toto je tak krátkozraké, že i cvičená ploštěnka by měla chápat, kde je problém. Krize nemusejí být neustále vyhrocené k bodu varu; koneckonců i na té západní frontě prý byl občas klid. Ale v případě migrační krize je jejím základem vysoký přírůstek obyvatelstva v rozvojových zemích, který bude ještě nějakou tu generaci až dvě trvat. Momentálně migrují mladíci narození kolem roku 2000, přičemž mladší generace jsou v řadě zemí ještě početnější.
Když se podíváme konkrétně třeba na Afriku, takto vypadá její populační pyramida. Vidíte tam nějaký důvod k optimismu, co se budoucího vývoje týče?
Pokud někoho za půl roku uslyšíte říkat, že migrační krize pominula, protože se zrovna na nějaké hranici nic nehýbe, je pravděpodobné, že jste narazili na intelektuála, leč idiota. (Děkuji Nicholasi Nassimu Talebovi za tento trefný pojem.) Toto je naprosté nepochopení toho, jak migrační krize funguje. Ta se vždycky vyhrotí v momentě, kdy se najde nějaká další příležitost překročit masově hranice Evropy.
Za druhé, principiální schizofrenie v evropské politice nepůjde jen tak překlenout. Už teď začíná na německém Twitteru zase trendovat hashtag „wirhabenplatz“ (máme místo), který původně používali zastánci otevření hranic, ale poslední dobou jej čím dál více používají jejich protivníci jako výsměch.
Jádrem pudla je neochota si připustit, že mezi migračními aktivitami běloruského autokrata a Caroly Racketeové není žádný zásadní rozdíl. Jedno tedy probíhá v lese a druhé na moři, ale v obou případech jde o cílené masové pašování lidí z rozvojového světa do Evropy, byť třeba s různými motivacemi. Jen Racketeová za to ovšem sklidila v Evropském parlamentu potlesk vestoje.
Nejsem si jist, zda toto německé zaseknutí ve spasitelském komplexu dokáží ostatní země Evropy překonat (ostatně podobně jako druhý iracionální německý postoj – snahu sabotovat budoucnost jaderné energie v EU).
Geograficky máme tu smůlu, že „Germany, Germany”, kam se ti příchozí snaží dostat, leží dost daleko od migračních hotspotů – což znamená, že efekt migrace na Němce je přece jen poněkud utlumen snahami hraničních a tranzitních zemí bránit svoje území. To Němcům umožňuje držet se právního principu, že „azylové zákony neznají žádnou horní hranici“. Ten ale samozřejmě není slučitelný s realitou téměř osmimiliardového lidstva, z něhož valná většina žije v zemích daleko chudších než SRN. Kdyby se Německo místo toho nacházelo v jižní Itálii nebo v Řecku, na dohled od Afriky a Asie, už by k nim mezitím z Afriky či Turecka přišlo tolik nových Schutzsuchende, že by se nějaká horní hranice vynutila sama.
Třetí a pro dnešek poslední bod – Lukašenko hraje nebezpečnou hru. Nebezpečnější než Racketeová, která nevládne ničemu většímu než své vlastní kocábce. Čtyřicet letů týdně, které jsou plánovány mezi blízkovýchodními letišti a Minskem, to je docela dost potenciálních migrantů. Dejme tomu třicet tisíc měsíčně. Na jednu stranu se na nich dá dobře vydělat – kdyby každý zaplatil běloruskému státu dejme tomu 5000 eur za tranzit, tak jsou to velké peníze. Na druhou stranu, pokud se Lukašekovi nepodaří je do té ciziny úspěšně „vmáčknout”, bude mít na krku značně početnou množinu zuřivých mladých mužů, kteří se budou cítit podvedeni. Což nezní úplně bezpečně.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.