Svět se výrazně mění. Dřívější jednopolární uspořádání jako výsledek studené války skončilo. Rusko se nepodařilo zadupat do země, i když utrpělo nemalé ztráty. A ekonomický i politický vývoj Čínské lidové republiky po úspěšně odstartovaných reformách v sedmdesátých letech je ohromující. Jaké je v tomto světě místo České republiky? Je to otázka, kterou bychom si měli neustále klást. A také bychom si měli zásadně i průběžně ujasňovat, jaké jsou naše zájmy a jak je co nejúčinněji prosazovat.

Obávám se, že naše politické elity toho nejsou dlouhodobě schopné. Vystačí si s tím, že se prostě někam přichýlí. Jestliže to dřív byla Moskva, dnes jsou to země na západ od nás. To není zpochybnění naší zásadní politické orientace. Jsme v Evropské unii, jsme v NATO. Ale to ještě neznamená, že musíme slepě následovat politiku, která slouží někomu jinému. Klasické je to ve vztahu k Rusku a Číně. Zatímco Rusko se stalo strašákem, který je hlavně dobrý pro armádní zakázky (a je v tom asi i trochu uražená ješitnost Západu, že Rusko pořád vzdoruje), u Číny je problémem její úspěch. A navíc společenský systém, s jehož pomocí to dokázala.

Česká republika, ostatně stejně jako dříve Československo, je osudově odkázána na obchod všemi směry. Nemáme ropná a plynová pole, s tím lithiem to také není úplně jasné. Logickým závěrem by bylo mít otevřené dveře všemi směry. Pro srovnání použiji příklad Rakouska, u kterého jistě nikdo nebude spekulovat o tom, že podléhá „východním diktaturám“. A srovnatelně to platí třeba i o Německu, pro které jsou Ruska a Čína mezi největšími obchodními partnery.

A my? Zdá se, že děláme vše pro to, abychom se ocitli u těchto zemí na černé listině. U Ruska se to již dokonce podařilo. A Čína? Třináctého října letošního roku přijal senátní výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost usnesení, podle kterého Senát přijme v České republice několik ministrů z Tchaj-wanu. Je to zřejmě pokračování mise šéfa senátu Vystrčila na Tchaj-wan. Není překvapivé, že z Pekingu zaznívají varovná slova. Pražská ambasáda Čínské lidové republiky se vyjádřila jednoznačně: „Tchajwanská otázka je čistě vnitřní záležitostí Číny, která se týká klíčových zájmů Číny a jakékoliv zásahy ze zahraničí jsou nepřípustné. Na světě existuje jen jedna Čína a Tchaj-wan je posvátnou a neoddělitelnou součástí jejího území. Dodržování principu jedné Číny je všeobecným ujednáním mezinárodního společenství a základní uznávanou normou mezinárodních vztahů.“

Je poněkud pikantní, že to nedávno potvrdili i z Washingtonu. O to trapnější jsou současné protičínské aktivity některých českých politiků. Přitom Čína nikomu nebrání v rozvoji vztahů s Tchaj-wanem. Ostatně samotná Čína je v tomto směru velmi otevřená. Obchodní i rodinné vztahy s Tchaj-wanem určitě nejsou tabu. Jsme nakonec všichni Číňané, řekl mi jeden čínský známý, když jsme o tom diskutovali.

Nemohu si proto odpustit otázku, komu to vše slouží? Rozvoji strategického partnerství mezi Čínou a Českou republikou určitě ne. Přitom naším zájmem by mělo být snažit se umět využít rostoucí sílu Číny i v náš prospěch. To přece neznamená, že musíme souhlasit s politickým systémem! Čína je historicky a kulturně někde jinde. Její vývoj je ale fascinující a všechno nasvědčuje tomu, že se hned tak nezastaví..