SPD a CDU/CSU získaly v nedávných volbách dohromady více než polovinu křesel. Teoreticky by tedy mohly sestavit další „velkou koalici“, jen s výměnou v kancléřském křesle. Prakticky to vypadá, že se obě strany rozhodly přenechat vyjednávací iniciativu menším partajím, FDP a Zeleným.

Jednání FDP a Zelených probíhají víceméně utajeně v jednom západoberlínském hotelu. To je velký rozdíl proti roku 2017, kdy se kdejaká drobnost dostala ven, nejčastěji po Twitteru, takže navíc ještě ve zkrácené a zkreslené podobě. Od snížení počtu „úniků“ si obě strany podle všeho slibují větší šanci na konečnou shodu.

(Vůbec by bylo zajímavé téma, kolik transparentnosti je v politice už příliš. Obecně se transparentnost považuje za dobrou hlavně kvůli omezení korupce, ale při vyjednávání může být docela kontraproduktivní. Pokud každý váš jednotlivý úkon a návrh sleduje obecenstvo na sociálních sítích a při každém náznaku kompromisu nebo vstřícnosti vám nadává do zrádců a zaprodanců, těžko se dohrabete k použitelné dohodě.)

Zelení vidí sami sebe jako hybnou sílu společnosti

FDP bude nejspíš tvrdě usilovat o ministerstvo financí a pokud jej dostane, dá se čekat, že bude hájit princip dluhové brzdy a pečlivého hospodaření v mezích možností ekonomiky. S tím už je v dnešní Evropě něco jako bílá vrána, ale jde o základní požadavek kmenových voličů a členů strany, takže je nepravděpodobné, že by se jej Christian Lindner, šéf FDP a potenciální ministr financí, vzdal. To bude mít nějaký vliv i o patro výše, totiž ve fungování eurozóny, kde nejspíš ožijí staré spory mezi jižním a severním křídlem. FDP nebude dalšímu „tisknutí peněz“ v různých podobách příliš nakloněna.

FDP také nechce připustit zvedání daní a dokonce by je ráda snížila, kdežto Zelení by rádi zavedli různé uhlíkové daně a daň z majetku nad dva miliony eur. (Daň z majetku už v SRN existovala, ale v roce 1997 ji zrušil německý ústavní soud.) Tady je možné, že výsledkem kompromisu mezi oběma stranami bude restrukturalizace německého daňového systému se zachováním stejného průměrného daňového břemene, ale s jeho jiným rozložením. O moc více se totiž z obyvatelstva už beztak vymáčknout nedá; podle studie OECD jsou Němci zatíženi jedněmi z největších daní ve světě, přičemž poměrně velkou tíhu tohoto zdanění nesou pracující rodiny.

Poměrně zásadní překážkou mezi oběma stranami bude přístup k průmyslu a k dekarbonizační kampani. Rakouští Zelení, kteří roku 2019 získali téměř stejné procento hlasů (13,9 procenta) jako němečtí Zelení teď (14,5 procenta), se nechali ze strany ÖVP přesvědčit k celkem umírněnému vládnímu programu. Němečtí Zelení ale sami sebe vidí jako hybnou sílu celé společnosti a jejich aktivisté, z nichž někteří byli právě čerstvě zvoleni do Bundestagu, hýří sebevědomím, jež úplně neodpovídá relativně skromnému volebnímu výsledku strany: „Nečekejte od nás moc ochoty ke kompromisům“, jak napsal Welt.

(Inu, toto je cena za nekritický obdiv klimatického hnutí ze strany novinářů. U každé jiné německé strany by se dalo čekat, že mladé horké hlavy nakonec trochu vychladnou nebo budou vychladnuty partajním vedením, ale v případě Zelených na to nelze sázet. Grétina německá pobočnice Luisa Neubauer slibuje v médiích dozorovací až konfrontační přístup k nové vládě, ať ji sestaví kdokoliv, a mluví dokonce o „občanské neposlušnosti“, jíž se dříve její hnutí vyhýbalo.)

CDU by měla dát větší prostor členské základně

Co se obou větších stran týče, neprojevují zatím žádnou výraznou aktivitu. V případě SPD je to asi hlavně tím, že její předseda Scholz je podle německé tradice první na řadě se sestavováním vlády, takže nemá kam spěchat.

CDU přešlapuje na místě z jiného důvodu. Po odchodu Merkelové ze scény jde o bezhlavý organismus, který neví, co chce a kam směřuje. Armin Laschet stále ještě setrvačností sedí v křesle předsedy, ale jeho autorita, byla-li kdy vůbec nějaká, je pryč. A v novinách si kladou otázku, kdy se některý z těch váhavců kolem něj konečně rozhoupe k tomu, aby mu zasadil ránu z milosti.

Pokud by se chtěla strana trochu vnitřně oživit, dobrým začátkem by bylo, kdyby opustila své dosavadní byrokratické uspořádání a místo různých grémií a výborů dala větší prostor své vlastní členské základně. Primárky jsou docela užitečný mechanismus, jak připravit budoucí lídry na stres „ostrých“ voleb. Ne vždycky vygenerují ty nejlepší možné kandidáty, ale ten současný způsob, který v posledních letech vynesl do čela CDU hned dva nepoužitelné předsedy (Annegret Kramp-Karrenbauer a Armina Lascheta), se osvědčil ještě méně.

Každá strana musí nějak vybalancovávat vnitřní zájmy své nomenklatury a schopnost vítězit ve volbách. CDU se už dávno zřetelně naklonila k těm zájmům vrcholné nomenklatury, a také se jí to zřetelně vymstilo.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.