Milí čtenáři, že se já a časopis Respekt ve svých perspektivách moc neshodneme, to asi nebude velké překvapení. Většinou ale jedeme po nezávislých liniích a každý řešíme jiná témata. Tentokrát nicméně pociťuji potřebu reagovat na komentář Tomáše Lindnera “Odchází paní nenahraditelná“, který líčí merkelovskou éru z velmi, podle mého názoru až neúměrně pozitivní perspektivy. Doplním jej tedy o perspektivu svoji; ony totiž i ty samé jevy se dají nahlížet ze zcela jiných úhlů pohledu.

Ještě než se pustíme do jiných záležitostí: na začátku článku zmiňuje pan Lindner Adenauera, Kohla a Merkelovou vedle sebe jako tři velikány německé politiky. Myslím, že k tomu je potřeba dodat, že to byla právě Merkelová, která na přelomu tisíciletí Kohla vyšoupla z křesla čestného předsedy strany. Podařilo se jí tak získat vedoucí funkci, ale podkopla přitom židli svému vlastnímu mentorovi, který se jí v předešlých letech postaral o hladký vzestup do spolkové vlády a říkal jí „mein Mädchen“ (mé děvče).

On měl Kohl tou dobou už namále, protože aféra kolem utajeného financování strany by jej nejspíš z pozice čestného předsedy sestřelila tak jako tak. Ale stejně by bylo bývalo ohleduplnější pohřbít kariéru bývalého prvního muže CDU a znovusjednotitele Německa nějakým důstojnějším způsobem než útočným dopisem otištěným těsně před Vánocemi 1999 v novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung, což bylo přesně to, co Merkelová tehdy udělala.

Říká se, že lidé čekají od ostatních stejné chování jako od sebe samých, a podle toho k nim také přistupují. Za dobu své kariéry v nejvyšších funkcích Německa neprojevila Merkelová žádnou snahu vychovat si nějakého nástupce. Žádný „mein Junge“ ani „mein Mädchen“ po jejím boku neexistovali.

Vrchní řady CDU se postupně zaplnily jejími loajálními podřízenými – poslušnými lidmi, kteří ji nijak neohrožovali a neprojevovali žádné nezávislé ambice. Pokud se mezi špičkou strany občas našel někdo, kdo by mohl být Merkelové konkurencí (Friedrich Merz, Roland Koch, Dieter Althaus, Ole von Beust, Karl-Theodor zu Guttenberg, Stefan Mappus, Norbert Röttgen), jeho kariéra vždycky skončila nějak neslavně. Někdy se zřetelným aktivním přičiněním věčné kancléřky, jindy bez něj; ono totiž stačí toho svého protivníka v pravý čas „nepodržet“, když kolem něj propukne nějaký skandál.

Proč si Merkelová nevychovala žádného nástupce? Chtěla zůstat ve funkci až do své smrti nebo pokročilého stáří? Obávala se snad toho, že se osud otočí a její nástupce ji v nějaké slabé chvíli veřejně potopí stejně nemilosrdně, jako ona kdysi potopila Kohla? Do hlavy lidem nevidíme, ale ani jednu variantu bych nevylučoval. Merkelová se nevzdává své moci lehce ani dobrovolně, k rezignaci na funkci předsedkyně CDU ji její kolegové v zákulisí donutili až po několikátém špatném výsledku zemských voleb v řadě (Hesensko, říjen 2018).

K tomu se ještě dostaneme, protože na budoucnost CDU měla tahle politika dost zásadní vliv.

Merkelová nikdy nezariskovala

Druhá položka, otrocký postoj vůči veřejnému mínění. Abych citoval pana Lindnera: „A Německo? Tam kancléřka Angela Merkel po pěti, deseti i 15 letech u moci pořád vévodila žebříčku nejoblíbenějších politiků.“

Ano, vskutku. Až do migrační krize roku 2015 vesměs platilo, že Merkelová řídí svoji politiku tak, aby nebylo ohroženo její postavení na vrcholu žebříčku nejoblíbenějších politiků. Pokud došlo ve veřejném mínění k nějakém otřesu, třeba roku 2011 po katastrofě ve Fukušimě, kancléřka se přizpůsobila, i za cenu postupu „odvolávám, co jsem odvolala“, v tomto případě k opakovanému vyhlášení útlumu jaderných elektráren, kterým přitom jen krátce předtím její vlastní vláda značně prodloužila dobu provozu.

To není zrovna leadership, tomu se u některých jiných politiků dokonce říká „populismus“, že?

Merkelová nastoupila do kancléřského úřadu po sociálně demokratickém politikovi Gerhardu Schröderovi, který převzal Německo v roce 1998 jako „nemocného muže Evropy“ a zavedl řadu nepopulárních reforem sociálního a pracovního práva, zvaných kolektivně Agenda 2010. V dané době byly asi nezbytné a „nakoply ekonomiku“, z čehož pak těžila právě jeho nástupkyně Merkelová, ale po osobní stránce zabolely řadu lidí a Schröderova politická kariéra na nich ztroskotala. Provádět bolestivé reformy zkrátka není recept na to, jak vévodit žebříčku nejoblíbenějších politiků, a Merkelová to také za svého funkčního období nikdy nezariskovala.

Důsledkem této neochoty sáhnout na dlouhodobé problémy je třeba to, že stárnoucí SRN se až dosud nepokusila o vážnou reformu svého důchodového systému, jehož základní parametry nutně potřebují úpravu; to bude muset řešit někdo po Merkelové. I v dalších věcech, jako je třeba digitalizace, Německo dlouhodobě zaostává, ačkoliv by vzhledem ke své ekonomické síle vlastně mělo mít náskok. A německá armáda, Bundeswehr, je udržována v podinvestovaném a špatně řízeném stavu, i když poměry na mezinárodní scéně dávno nejsou tak klidné, jako byly na přelomu tisíciletí. Tam jde zase o to, že jakýkoliv militarismus je nepopulární mezi německou intelektuální levicí, která by proti posilování výdajů na armádu hlasitě protestovala.

Z tohoto vzorce se zdánlivě vymyká „Wir schaffen das“, léto a podzim 2015, kdy se Německo otevřelo migračním proudům z rozvojového světa. To byla záležitost, která vedla k posílení AfD a oslabení CDU. Jenže přečtete-li si knihu Die Getriebenen (Štvanci) od redaktora Weltu Robina Alexandera, který se specializuje na dění ve spolkové vládě, začne se vám toto rozhodnutí jevit z poněkud jiné perspektivy: zavření hranic bylo už připraveno, ale kancléřka od něj v poslední chvíli couvla, protože měla obavu z možných následků, právních i mediálních. Tomu odpovídá i dnešní dvojaké vyjadřování německých politiků, kteří na jednu stranu vychvalují postoj SRN v roce 2015 a na druhou dodávají, že druhý takový rok už se nesmí opakovat.

Takže věříme-li Alexanderovi, nešlo ani v tomto případě o hrdinské morální vzepětí proti veřejnému mínění, ale o strach z toho, že na německých hranicích se začnou opakovat scény, které už televizní diváci znali z čerstvě zadrátované srbsko-maďarské hranice.

Tato kancléřčina neochota dělat cokoliv kontroverzního měla z české perspektivy aspoň jednu malou výhodu. Nikdo nás příliš do ničeho nenutil na evropské úrovni, dokonce i ty kvóty jsme dokázali opakovaně odrazit, což není jen zásluha našich politiků, ale i toho, že do jejich prosazování Němci nešli s plnou silou.

Zároveň ale tato taktika váhavého střelce uprázdnila politický prostor silám, které tak zdrženlivé rozhodně nebudou. Třeba Zeleným, hnaným vizí hořícího světa. A tím se dostáváme k dalšímu bodu merkelovského dědictví, pro dnešek poslednímu.

Voličskou základnou CDU jsou důchodci

CDU je po šestnácti letech merkelovské hegemonie polomrtvá strana. Nenajde-li se někdo jako Sebastian Kurz, kdo by se ji pokusil oživit od základu, budeme moci časem škrtnout i to „polo“.

Chybějící nástupce, který by dokázal dosahovat aspoň kohlovské popularity a výsledků kolem 35 až 40 procent, je jen nejvýraznějším příznakem celkového úpadku strany. Zde zase ocituji Tomáše Lindnera, jen z jiné perspektivy: „Kampaň založená čistě na důvěře v osobnost kancléřky…“

Ano, zase má pravdu, a zase na tom nevidím nic pozitivního. Na kult Merkelové totiž doplácela právě její strana, které se začalo posměšně říkat Kanzlerinwahlverein (kancléřčin volební spolek). CDU jako organizace ztratila tvář, ztratila ideologický obsah, drive k tomu, cokoliv významného dělat. Být v jejích řadách výraznou osobností se stalo nebezpečným, protože taková osobnost by mohla jednoho dne ohrozit postavení stranické šéfky. Věta „Volím CDU, protože usiluje o …“ se stala víceméně nedoplnitelnou, protože CDU přestala mít zřetelný politický charakter. Stala se extenzí Angely Merkelové.

Jedním z důsledků je, že CDU má velmi slabé postavení mezi mladými Němci, mezi kterými jednoznačně dominují Zelení. I když podobný trend existuje v celé Evropě – mladí často tíhnou k idealistické levici – v Německu je tento nepoměr až extrémní, zatímco například rakouská ÖVP si mezi mladými drží solidní zastoupení.

(Kdo chce tyto poměry zkoumat detailně, nechť si vyhledá „Wahlverhalten nach Alter“ a vyleze na něj spousta grafů z různých německých i rakouských voleb.)

Je to tím, že dnešní CDU se o mladé ani nijak neuchází. Její jedinou spolehlivou voličskou základnou jsou důchodci. Nic ve zlém, důchodci patří k národu stejně jako mladí. Ale velká státotvorná strana, kterou dříve CDU byla, by se měla snažit vyvažovat zájmy všech voličských skupin. Průměrný věk člena CDU byl roku 2019 rovných 61 let (Zelení mají 48). Pokud se nezdaří trend stárnutí členské základny zvrátit, bude za deset let problém vůbec najít nějaké kandidáty v produktivním věku do městských rad a zemských sněmů. (V tom, pravda, nejsou sami, CSU i SPD jedou po úplně stejné šikmé personální ploše.)

Část voličů nespokojených s nevýrazným charakterem strany přeběhla k FDP, která se nyní může pyšnit preferencemi přes 10 procent a podstatně živějším stranickým vedením. FDP přitom svého času byla úplně „na odpis“, protože je to strana koketující s klasickým libertariánstvím anglosaského střihu, které není v Německu příliš populární; v letech 2013 až 2017 ani nebyla zastoupena ve Spolkovém sněmu.

Z hlediska budování koalic a vlastního vlivu byl ale pro CDU za éry Merkelové zdaleka nejhorším vývojem vznik a růst AfD.

Všichni dřívější pravicoví němečtí politici, Adenauerem počínaje a Kohlem konče, věděli velmi dobře, že německý nacionalismus nezmizel a že těch voličů vždycky bude dost na to, aby se s nimi muselo počítat. Nějakým způsobem s nimi dokázali vycházet, aniž by jim přitom přepustili vysloveně dominantní roli. Veterán bavorské politiky Franz Josef Strauß popsal tento princip slovy: „Rechts von uns ist nur noch die Wand.“ (Napravo od nás je už jen zeď.)

Tohle pravidlo Merkelová porušila a vytvořila tak pro své nástupce hned dvě komplikace. Jednak poměrně silnou stranu, která posbírala všechny nespokojence v Německu, a přitom s ní ostatní středopravicové subjekty nechtějí jít do koalice, což pak vede k nutnosti vytvářet velmi divná stranická uskupení na zemských scénách. Jednak zřetelně definovanou skupinu obyvatel, která dává svůj hlas „principiální opozici“ i s jasným vědomím, že jimi volená strana bude ostrakizována ostatními a nebude se podílet na vládní činnosti; takové věci děláte jen tehdy, pokud se cítíte od země, ve které žijete, poněkud odcizen.

V bývalé NDR má tato voličská skupina cca 20 až 25 procent, což je docela vysoké procento. Z něčeho takového by si Strauß rval vlasy. Takové odcizené podmnožiny lidí jsou státu potenciálně nebezpečné.

Prázdná slupka bez ideového obsahu

Paní nenahraditelná, jak ji nazval Tomáš Lindner, si svoji nenahraditelnost pojistila hlavně tím, že dokázala všem svým možným náhradám včas vzít vítr z plachet. Co se jemu jeví jako vítaná stabilita, připadá mně jako nebezpečné zkostnatění ve světě, který se od roku 2005 zásadně změnil.

Merkelová převzala jednu z nejúspěšnějších pravicových stran Evropy, vyštípala z ní všechny konkurenční talenty a myšlenkově ji vykleštila natolik, že z ní zbyl jen zaběhnutý mechanismus pro technokratický výkon moci. Z okolí CDU vymizeli intelektuálové schopní formulovat konzervativní myšlenky a vize pro budoucnost. To něco málo pravicové intelektuální aktivity, co ještě v Německu zbylo, se koncentruje buď kolem libertariánství, nebo na národovecky orientované části spektra, která je od zbytku politické scény izolovaná ve své vlastní bublině a v podstatě z ní ani nechce ven.

Tímto intelektuálním úpadkem, kterému předsedala, ohrozila Merkelová budoucnost své strany, protože taková prázdná slupka bez ideového obsahu není přitažlivá pro mladé lidi a může se spolehnout jen na kmenové voliče, Stammwähler, kterých ovšem přirozenou cestou ubývá. A uvolnila tak německou politickou scénu pro triumfální nástup Zelených. Ti mají myšlenek a vizí až až.

V této mizérii máme krapet štěstí v podobě toho, že Zelení asi nedokáží vzniklou situaci naplno využít. Krunýř jejich identitárních dogmat je svazuje natolik, že si do čela kandidátky raději postavili osobu správného genderu než někoho schopného, kdo by dovedl jejich stranu k 30 až 35procentnímu vítězství a kancléřskému postu. Ale to není zásluha Merkelové, to je nezávisle udělaná chyba jiných lidí.

Vůbec si nejsem jist, zda škody, které utrpěla CDU na svém charakteru, půjdou ještě nějak napravit. Ale odchod Merkelové do politického důchodu skýtá aspoň maličkou naději, že se do toho někdo bude moci pustit. Popravdě se tak mělo stát už před čtyřmi lety.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.