Nejenom v České republice, i u našich západních sousedů brzy budou celostátní volby, a to konkrétně za měsíc, v neděli 26.září 2021. Naposledy jsme se u nich zastavovali před více než čtyřmi měsíci, kdy předseda CDU Armin Laschet nečekaně bojoval o nominaci na kancléře s Bavorákem Markusem Söderem. Stojí tedy za to se podívat, jak se od té doby situace vyvinula.

Vzhledem k dlouhodobému vývoji preferencí jednotlivých stran se čekalo, že letošní volební souboj se bude odehrávat hlavně mezi CDU/CSU a Zelenými, přičemž ostatní politici budou hrát roli zábavného komparsu. Politika ale málokdy bývá tak jednoduchá a preference od té doby udělaly toto:

Yup, je to sociální demokracie, která se vzpamatovává, a to natolik, že některé průzkumy během posledního týdne jí už přisuzují první místo, i když těsně. Není to ale dáno tím, že by v sobě zrovna SPD našla nějaký nový kolektivní dech. Jde o případ „závodu ke dnu“, kdy preference strany táhne výše skutečnost, že její kancléřský kandidát Olaf Scholz působí aspoň trochu dojmem dospělého člověka, který ví, co dělá, zatímco jeho konkurenti se propadají. (Jeho osobní preference také výrazně vzrostly.)

Kandidátka za Zelené, Annalena Baerbock, zvaná podle svých iniciál také A.C.A.B., byla jednoznačně chybnou volbou. Ačkoliv její spolupředseda Robert Habeck vychválil její výběr podlézavým a genderově korektním stylem typickým pro Zelené („to, že Annalena je v souboji mužů jedinou ženou, je ústřední kritérium“), v zemi, které právě šestnáct let v kuse žena vládla, nepůsobí pouhý fakt, že do voleb jde jiná žena, zase tak omračujícím a pokrokovým dojmem.

Zelení by asi byli bývali udělali lépe, kdyby tehdy na jaře projednou odložili své kvótové myšlení a jmenovali Habecka. Ten má nepopiratelně určité osobní charisma, což se o A.C.A.B. říci nedá. Různé drobné aféry kolem autorských práv a vlastního životopisu jí také nepomohly. Podle posledního průzkumu ARD by ji za kancléřku chtělo jen 12 procent Němců, což znamená, že ani všichni zelení voliči o ni nestojí.

Určitou útěchou pro Annalenu Baerbock může být skutečnost, že její zamýšlený konkurent, Armin Laschet, se během léta propadl do stejných hlubin. Tentýž průzkum mu přisuzuje osobní preference 16 procent a jeho neoblíbenost u voličů s sebou táhne dolů celou stranu. Pokud by to takto šlo dále, nemohla by CDU/CSU počítat ani s pětadvaceti procenty.

Laschetovi kromě jeho obecné nevýraznosti velmi uškodilo i následující video. Zatímco spolkový prezident Steinmeier hovořil o obětech bleskových záplav (v Německu si vyžádaly téměř 200 životů), Laschet se o pár metrů dál na pozadí dobře bavil – a nechal se u toho natočit, což byla právě ta chyba. Samozřejmě je ten „boj vedený videem“ poněkud manipulativní, ale profesionál by stejně měl vědět, kdy se od politika čeká kamenný ksicht a kdy se může zasmát.

Současná situace kolem preferencí CDU/CSU je natolik špatná, že se odcházející kancléřka uvolila Laschetovi pomáhat v kampani, například s ním vystupovat; samozřejmě tím zase vzniká určitá pochybnost o tom, proč tak velký chlapec, který chce být spolkovým kancléřem, potřebuje od své předchůdkyně takto vodit za ručičku.

Arminu Laschetovi ale hrozí ještě daleko horší ponížení, a to, že by se do Spolkového sněmu nemusel vůbec dostat. Není totiž v žádném okrsku přímým kandidátem a pokud současné preference CDU/CSU zase nevzrostou, nemusel by se ve své vlastní spolkové zemi kvalifikovat jako poslanec ani z prvního místa stranické kandidátní listiny; prostě by tam nebylo dost mandátů. To by pro něj samozřejmě byla osobní reputační katastrofa, a to i přesto, že technicky vzato by tím ještě neztratil možnost být kancléřem. (Nikde není psáno, že kancléř musí mít nutně poslanecký mandát.)

V této „konkurenci“, která je tak trochu k pláči, se řada německých voličů přeorientovala na třetího vzadu, což je bývalý hamburský starosta a současný ministr financí Olaf Scholz. Za kancléře by jej nyní chtělo 41 procent Němců, tedy více, než kolik jich A.C.A.B a Laschet oslovují dohromady. Scholz tedy naopak táhne svoji stranu vzhůru.

Hlavní Scholzovou nevýhodou je asi to, že coby vágní centrista moc dobře nereprezentuje aktuální naladění svých vlastních soudruhů. SPD by se po letech strávených ve velké koalici chtěla zase posunout doleva a lépe ji vystihují slova současné spolupředsedkyně Eskenové, že „ten, kdo používá slova socialismus v negativním slova smyslu, ten prostě neví, o čem mluví”.

Ve volbách samotných to nutně nevýhoda být nemusí. Problém tohoto druhu by se projevil až při sestavování koalice. Čistě číselně by totiž fungovala například „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP, ale současná SPD by měla problém ji ideologicky strávit.

A co Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, na jehož slova pomalu dochází? Mlčí a drží se stranou. Podle mého názoru počítá s tím, že Laschet koncem září ukázkově pohoří a poskytne mu tak novou příležitost k převzetí kormidla.

Jenže je otázka, zda náhodou není bezpečnější mýlit se se stranou než mít pravdu proti ní. On by ten neúspěch nebyl špatnou vizitkou jenom pro Lascheta, ale pro všechny ty desítky partajních papalášů, kteří jej v rozhodujícím momentě podrželi na čele kandidátky. A ti určitě svoje funkce hromadně nesloží, i kdyby volby dopadly ještě hůře, než ukazují současné průzkumy.

Update: Hned dvě věci vyžadují upřesnit. Jednak se mě čtenáři ptají, na která Söderova slova vlastně dochází. Ach, omlouvám se, to jsem měl napsat jasně: jde o jeho jarní varování, že spolkové volby budou „zatraceně těsným soubojem“ a že CDU/CSU hrozí „masivní porážka“ (haushohe Wahlniederlage).

Za druhé není pravda, že Söder úplně mlčí. Přehlédl jsem toto varování, ve kterém označuje SPD za nového hlavního oponenta.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.