Rád bych se zastavil u jedné knihy, na kterou jsem před pár dny narazil a neodtrhl jsem se od ní, dokud jsem ji neměl za sebou. Jmenuje se „Tanec běsů“, vyšla v angličtině a pojednává o létě 1914.

Její autor, válečný historik Michael Neiberg, se ale nesoustřeďuje na „obvyklé podezřelé“, tj. vladaře, prezidenty, politiky. Zajímá jej hlavně to, jak tu krizi a začátek války viděli běžní lidé. A má některé pozoruhodné postřehy, na které by se dalo navázat i dnes.

Neumíme odhalit pravou krizi

Za prvé, prvních pár týdnů od zavraždění Franze Ferdinanda se snad nikdo na světě nevzrušoval možností, že by z toho mohlo být něco většího než diplomatická šarvátka. Rakousko-Uhersko bylo sice „také mocnost“, ale ve skutečnosti nepříliš významná, jejíž ambice se omezovaly na bezprostřední okolí.

Samotný následník trůnu byl v královských kruzích Evropy považován za problematického, protože si vzal pouhou hraběnku (morganatický sňatek), tudíž z pohledu následnictví šlo o slepou uličku. Pohřeb obou manželů byl naprosto minimalistickou záležitostí, které se ani neúčastnil vládnoucí císař František Josef I. a která se konala daleko od Vídně. Hraběnce Chotkové bylo totiž vzhledem k jejímu nízkému titulu odepřeno spočinutí v habsburské rodové hrobce. Tehdejší pozorovatelé soudili, že náhlé odstranění konopišťského pána z nástupnické linie vlastně nebylo v nejvyšších kruzích Rakouska-Uherska považováno za takovou katastrofu, jak se prezentovala navenek.

Evropa měla za sebou několik relativně nedávných krizí, například dvě marocké (první a druhá), a i když se kolem nich verbálně harašilo zbraněmi, vždycky to nějak urovnali diplomaté z povolání. Totéž se čekalo i tentokrát a po většinu července se v novinách i ve vládních kabinetech řešily úplně jiné věci než následky vraždy v Sarajevu.

Velká Británie měla vážný problém v podobě otázky irské samosprávy (Home Rule), což byla naprosto explozivní záležitost, u které po velmi dlouhé době hrozila vzpoura vlastní armády a jejíž dědictví se koneckonců táhne až do dnešních časů. Kromě Irů zabíraly prostor v britských novinách také sufražetky, bojující o volební právo žen. Ty uměly udělat na ulicích tu správnou show a reportéři z toho pochopitelně byli v sedmém nebi. Už jen kvůli těm scénickým fotkám.

Sousední Francie byla v červenci 1914 zase plně ponořena do soudního procesu, ve kterém se paní Henriette Caillaux, ex-manželka bývalého premiéra Caillauxe, hájila před porotou kvůli vraždě editora novin Le Figaro. Advokát, na rozdíl od sufražetek, nasadil obrannou linii „ženy přece nedokážou ovládat své emoce tak dobře jako muži“ a porota ten argument akceptovala. Osvobodili ji právě v den, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku.

Ačkoliv rakousko-uherské ultimátum Srbsku drasticky vybočovalo z tehdejších diplomatických konvencí, a to jak superkrátkou lhůtou 48 hodin, tak tvrdými požadavky, stejně se ještě lidem po celé Evropě nechtělo věřit, že by takový místní konflikt mohl přerůst v něco vážnějšího. Značné množství lidí se nacházelo na dovolené v „nesprávné“ zemi a když se válka vynořila na obzoru, měli potíž se vůbec dostat domů. Týkalo se to i „velkých ryb“: tak třeba srbský maršál Putnik, budoucí velitel obrany své vlasti, se v červenci 1914 nacházel v lázních v Budapešti a nebýt velkomyslného gesta císaře Františka Josefa, domů by se ani nedostal.

Ponaučení: neumíme spolehlivě identifikovat, která krize přejde a která přejde v něco daleko vážnějšího. Co se zrovna rozebírá v novinách a co bude skutečným problémem, to jsou dvě různé věci.

Podceňujeme problémy

Za druhé, když už samotný „tanec běsů“ přece jen začal, domnívali se jeho účastníci, že bude aspoň krátký. Německý císař Vilém II., do té doby zvaný „Friedenskaiser“ (mírový císař), sliboval svým vojákům, že budou doma dříve, než ze stromů opadá listí; někteří tedy opravdu byli, ale v rakvi. Podobná naivita panovala i jinde, od hlav států až po řadové vojáky.

Jediným výrazným pesimistou byl britský ministr zahraničí Edward Grey, který se už na začátku srpna 1914 v soukromém rozhovoru nechal slyšet, že „v celé Evropě zhasínají světla a za našich životů už se znovu nerozsvítí“. Ale ani on to neřekl veřejně a jeho přesný, i když temný odhad následujícího vývoje vyšel najevo až roku 1925.

Proč tak fatálně špatný odhad? Lidé jsou obecně neúměrně optimističtí, co se vlastních vyhlídek na úspěch a dalších pozitivních událostí týče. Evropa roku 1914 byla zvyklá na mír, který už tou dobou (mimo Balkán) trval přes čtyřicet let, a málokterý Evropan dokázal docenit, jak velký pokrok za tu dobu udělala vojenská technika.

Odborníci ale informace o účinnosti nových zbraní měli, a to přímo z praxe. Relativně krátce předtím, v letech 1904-5, spolu totiž na Dálném východě bojovaly Rusko a Japonsko, a tento konflikt místy nápadně připomínal budoucí zákopovou válku na západní frontě; například takové obléhání a dobývání Port Arthuru se od pozdějších scén z Flander nijak nelišilo. Západní mocnosti měly na bojištích rusko-japonské války svoje pozorovatele, ale generální štáby jako by nevzaly tyto zkušenosti v potaz.

Ze zpětného pohledu si musíte klást otázku, které problémy podceňujeme my. Já si myslím, že jedním z nich je dekarbonizace, do které se teď EU chce tak energicky pustit. I tam totiž máme určité zkušenosti. V roce 2003 sliboval tehdejší spolkový ministr životního prostředí Jürgen Trittin Němcům, že přechod na obnovitelné zdroje energie vyjde jednu domácnost na cenu „jednoho kopečku zmrzliny měsíčně“. Už v roce 2016 bylo patrné, že tu cenu podcenil sedmnáctinásobně.

Tak schválně, na kolik peněz nakonec ten ohlášený Green Deal vyjde?

Cenzura nezajistí důvěru veřejnosti

Třetí a poslední zastavení: když válka opravdu propukla, začaly se státy snažit o co největší kontrolu nad prouděním informací. Jinými slovy, cenzura jako bič. V novinách i ve frontové korespondenci. (rádio ještě neexistovalo). Novinářská činnost byla všelijak omezována a ve státech jako Německo a Rakousko-Uhersko se brzy smrskla na otiskování oficiálních komuniké; cokoliv jiného znamenalo pro redakci problémy.

Podobně jako dnes se cenzoři trochu přepočítali ve své představě, že lidé budou nemastné-neslané úřední zprávy jen tak poslušně konzumovat. Ve Švýcarsku vycházely necenzurované noviny ve francouzštině a v němčině, které se pašovaly do Francie, Německa i rakouských Tyrol; americké noviny, i když přes oceán dorážely se značným zpožděním, sloužily zase Britům. Kdo se k cizím novinám nedostal, šířil aspoň fámy, protože fantazie pracovala.

Tak například po Británii se ještě roku 1914 rozšířila informace, že z Ruska dorazilo milion carských vojáků, kteří mají pomoci s obranou Spojeného království. Na rozdíl od mnoha dalších záhadných kachen se v případě této zprávy podařilo aspoň vystopovat její pravděpodobný původ. Britská vláda si totiž tou dobou objednala v Rusku dvě stě tisíc vajec; někdo ale zaměnil vejce za vojáky a někdo další vynásobil jejich počet pěti, aby dostal hezké, zaokrouhlené číslo.

Co se cenzury týče, poměrně brzy si obyvatelstvo válčících států povšimlo ještě jedné věci. Když v novinách panovalo dlouho nápadné ticho, dost často to znamenalo, že domácí či spojenecká vojska dostala na frontě „nakládačku“. Během několik měsíců se tenhle výklad ustálil a jakákoliv pauza v oficiálním zpravodajství se začala brát jako důkaz porážky určené k ututlání. Přitom někdy se opravdu stalo, že situace na frontě se vyvinula do patu, o kterém nebylo co psát; jenže vlády snažící se manipulovat vlastním obyvatelstvem ztratily důvěru, kterou nahradila částečně oprávněná paranoia. Aby ne, když někde tam, odkud nechodily žádné pořádné zprávy, sloužili rodinní příslušníci.

Dnes naštěstí nemáme válku, ale řekl bych, že v digitálním prostoru nás čeká opakování celého tohoto cyklu. Ať už válečné vlády nebo technologičtí obři, obojí mají velikou moc; ale nemůžou si žádnou silou zajistit důvěru těch dole. Ta se nedá ani koupit, ani vynutit bodákem.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.