Epidemie koronaviru zaskočila všechny a všude. Nikdo o covidu nic nevěděl a proto se množily protichůdné informace, které však byly pouze zčásti pravdivé a v naprosté většině případů se jednalo o ničím nepodložené bludné představy anebo přímo lži, motivované především patologickou záští vůči bohatým a USA. Každý náš občan zajisté četl fantasmagorické teorie o rafinovaném spiknutí amerických boháčů za účelem snížení lidské populace, o úmyslném vytvoření koronaviru v USA a předem připravených vakcínách na jeho léčení atd. atd.

Nejrůznější média pak chrlila na své čtenáře nejrůznější polopravdy i lži, protože střízlivým hodnocením odborníků (byť mnohdy též protichůdným) by jejich čtenáři ani nerozuměli. Tisíce zmatených lidí proto nevěděly, komu a čemu mají věřit a snadno proto podlehly dezinformacím, které šířili nejrůznější samozvaní odborníci, „zasvěcenci“ i (ne)zodpovědní redaktoři a novináři.

Konspirační tvzení jsou lživá

Nejvíce však podlomila úspěšnost boje s koronavirem občanská nekázeň, záměrně podporovaná „antirouškaři“ a pokryteckými bojovníky za svobodu a lidská práva. Je sice pravdou, že nejrůznější vládní opatření byla nekoncepční a zmatená, avšak pouze nezodpovědní političtí dobrodruzi této situace využili k tomu, aby si na tomto chaosu „přihřáli svoji polívčičku“.

I z hlediska zdravého rozumu je totiž nutno konstatovat, že veškerá jejich konspirační tvrzení o programovém omezování občanských práv a svobod byla a jsou lživá. Do tohoto tažení proti vládním opatřením se bohužel zapojily i soudy, přičemž zejména Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že „ani za pandemického rizika nenabývá ministr zdravotnictví pravomoci římkého diktátora a nemůže si dělat co chce.“

Tento názor soudců Nejvyššího správního soudu je o to politováníhodnější, neboť z prosté neznalosti institutu římského diktátora vytváří u občanů nejen mylnou představu, že římští diktátoři byli jakýmisi uzurpátory moci a zlovolně potlačovali práva a svobody Římanů, ale že i cílem všech dosavadních opatření proti koronaviru bylo totéž. Je to naprostý nesmysl a je na pováženou, že se soudci Nejvyššího správního soudu propůjčili k takové manipulaci.

Římský institut diktátora totiž nelze ztotožňovat s takovým pojetím diktatury, kterou nám v minulém století v hrůzné podobě předvedli vůdci nejrozličnějších „ismů“. Soudci si tedy zřetelně spletli pojmy s dojmy, protože institut římské diktatury nepochopili.

Římský diktátor nebyl žádný orientální despota ani starořecký tyran, kterých známe z historie bezpočet. Byl volen senátem v krajní nouzi na přesně stanovené období, ve kterém musel zajistit zachování pořádku a odvrátit hrozící nebezpečí. Kritická doba si totiž vyžadovala rychlá a operativní řešení, ke kterým se těžko docházelo při zdlouhavém senátním hlasování. Zpravidla se jednalo o dobu šesti měsíců a po této době musel diktátor složit svoji funkci.

Římští diktátoři si nemohli dělat, co chtěli

Prvním zvoleným diktátorem byl roku 501 př.n.l. bývalý konzul Titus Larcius, neboť bylo nutno uklidnit vnitřní nepokoje v Římě a odvrátit válku se sousedními etruskými kmeny. Od té doby bylo zvoleno mnoho dalších diktátorů, z nichž mnozí se o Řím významně zasloužili a nikoho ze Římanů by tehdy ani nenapadlo označit je za despoty anebo tyrany.

Výslovně lze uvést například Lucia Quinctina Cincinnata, který byl zvolen diktátorem 448 př. n. l. a jehož legendární „povolání k vládě od pluhu“ se dokonce stalo i předlohou naší pověsti o Přemyslu Oráčovi. Dále lze uvést legendárního diktátora Quinta Fabia Maxima Cunctatora (Loudala), který za druhé války punské zvolil proti Hannibalovi taktiku menších půtek namísto otevřeného boje. Tato zdržovací taktika byla nakonec tak úspěšná, že byla římským senátem oceněna těmito slovy: „Jediný člověk nám svým váháním zachránil stát.“

Vyjma Lucia Cornelia Sully (138-78 př. n. l.) také nebyl žádný jiný Říman zvolen diktátorem na neurčito. Římský senát tedy nikdy nevolil diktátora v úmyslu omezit práva a svobody římských občanů, neboť Římané by jakýkoliv náznak návratu ke kralovládě nesnesli (případy zavražděných populistů Marka Manlia Capitolina, Spuria Maelia a koneckonců i Caesara jsou toho důkazem). Proto volbu diktátora vždycky odůvodňoval formulí „aby římský národ neutrpěl škodu.“

Dnes jde v podstatě o totéž. Římští diktátoři si tedy nemohli dělat, co by chtěli, jak tvrdí někteří soudci Nejvyššího správního soudu a tímto zcela nevhodným příměrem matou veřejnost. Byli to demokraticky volení státní úředníci, kteří měli vyřešit konkrétní obtížnou situaci, zejména početné války, kdy již nepřátelé mnohdy stáli před samými branami Říma (Etruskové, Galové, Hannibal aj.).

Není tedy diktatura jako diktatura, protože vždy záleží na tom, proč, kdo a jak ji vykonává. Povaha úmyslu určuje povahu činu. Ostatně lze spolehlivě prokázat, že pokud se někdo v tomto státě opravdu chová jako svéhlavý a zpupný diktátor, jsou to zejména někteří soudci, kteří si v soudních síních dělají co chtějí. Výčet projevů soudcovské diktatury by byl velice obsáhlý – počínaje manipulací s důkazy a nerespektováním zásady materiální pravdy, až po vytváření mimoprávních a tudíž i nezákonných judikátů. Nadarmo se neříká „zloděj křičí – chyťte zloděje!“

Vláda a ministr zdravotnictví neměli nepoctivé úmysly

Vláda i ministr zdravotnictví sice učinili celou řadu chybných rozhodnutí, avšak nikdo nemůže prokázat nepoctivost jejich úmyslů anebo dokonce totalitní diktátorské sklony. Základní a seznatelnou motivací (úmyslem) členů vlády bylo ochránit obyvatelstvo, omezit možnost nákazy a zabránit panice. Kdyby totiž v tomto domněle „diktátorském“ úmyslu byla vláda stoprocentně úspěšná, bez ohledu na dočasné omezení občanských svobod by získala uznání občanů, celosvětovou chválu a nepochybně (což nelze zamlčet) by i před nastávajícími volbami měla v ruce „těžké karty“, které by jí oponenti mohli pouze závidět.

Myslí si snad někdo, že by vládní politici úmyslně podkopávali svoji budoucí politickou pozici tím, že by úmyslně omezovali základní lidská práva a občanské svobody s vědomím, že v boji s coronavirem to bude stejně zbytečné? Vždyť všechny celosvětově nařízené lockdowny byly ve své podstatě „diktátorské“. Mnohé vládní činy se opravdu nepovedly, ale nepovedly by se ani nikomu z opozičních politiků (natož zasvěcených radilů), protože veškerá jejich tvrzení typu „co oni by všechno dokázali, kdyby mohli“ a „co by bylo kdyby bylo“ mají nulovou průkazní váhu.

Ostatně pro vládní oponenty byla všechna vládní opatření špatná, ať již již šlo o přísná omezení pohybu anebo jeho uvolnění – vždycky totiž tvrdili, že se měl učinit pravý opak, i když tím popřeli i svá předchozí tvrzení.

Faktem je, že soudy mnohá vládní opatření zrušily, aniž však jasně řekly, jak mělo být správně postupováno. Kdyby totiž již v odůvodnění prvního zrušovacího rozhodnutí byl jasně stanoven správný postup, mohla se vláda i ministerstvo zdravotnictví svých chyb vyvarovat. Nestalo se tak a právě proto se ony chyby znovu opakovaly – a soudci přitom klidně seděli v závětří a v klidu svých kanceláří bádali nad žalobami, obsahujícími četná nepoctivá osočení vlády z diktátorských praktik a z potlačování práv a svobod občanů.

Nehledě na to, s jakým zpožděním v této extrémně vypjaté situaci rozhodovali a jaký neklid tím ve společnosti zaseli, ani jediný soudce nepovstal a jasně neřekl: „Takto to udělejte a bude to v pořádku!“ Takové vědomosti a odvahu totiž ani jediný soudce v tomto státě nemá, protože náš právní řád je nepřehledný a křivolaký a jak je známo, „když se sejdou tři právníci, mají pět právních názorů.“ Jak lze tedy poctivě říci: „Takto je to špatně!“ a přitom neříci: „Pouze takto je to dobře!“?

Koronavirus se nechová podle zákona

„Po bitvě je každý generál.“ Existují tisíce mudrlantů (včetně některých ambiciózních advokátů anebo soudců), kterým je okamžitě vše jasné a pouze oni přesně vědí, jak se mělo správně postupovat, aby se epidemie covidu zarazila. Je to lež, protože nevědí o nic více než epidemiologové, virologové a mnozí další zdravotničtí odborníci. Svými osobními útoky, podáními, stížnostmi, žalobami ani rozsudky totiž vůbec nic neřeší a pouze zvýrazňují svoji domnělou důležitost, neboť striktním dodržením zákonů epidemii nezastaví a pouze zvýší občanskou nejistotu a nespokojenost. Koronavirus se přece nechová podle zákona, nelze mu nic nařídit a nelze jej ani odsoudit!

Na vzedmuté vlně emocí se však všem populistům, demagogům a právním pozitivistům tak dobře plave! Ani jeden z nich se přitom neodváží říci, že podle jejich mínění dodržení zákona je důležitější než lidské životy. Takovou odvahu a argumentační schopnost totiž také nemají, neboť i když se považují za géniální, nechtějí vypadat jako úplní hlupáci.

Zmatení, nerozumní a nevědomí lidé chtějí na vládě zázraky. Zázraky se však nedějí a proto se dosud ani jedinému knězi, advokátovi ani soudci nepodařilo (a ani nepodaří) vymýtit koronavirus modlitbami, žalobami ani rozsudky. Rozumně uvažující občané by však měli oprávněně požadovat, aby v této tíživé situaci všechny státní orgány (včetně soudů) „táhly za jeden provaz“.

Není tomu tak, protože advokáti si vymýšlejí argumenty, kterými by se zviditelnili, a soudci se zase odvolávají na svoji nezávislost a neučiní ani o píď více, než jim výslovně ukládá zákon. Ještě ani jednoho z nejvyšších představitelů justice totiž nenapadlo, aby inicioval vznik mezirezortního poradního orgánu, který by za jejich účasti i účasti politiků a odborníků zvolil jediný vhodný a časově omezený postup a poté by okamžitě inicioval jeho uzákonění, včetně sankce za jeho porušení.

Jsou lidé, kteří mají snahu problémy řešit i za cenu nesmírných potíží a stresů, a lidé, kteří mají snahu jejich řešení mařit a ještě z toho mají zvrácené potěšení. Je na pováženou, když v naší „demokracii“ výrazně přibývají právě ti druzí – posměváčci, rejpalové, manipulátoři, lháři, provokatéři, závistivci, populisté, demagogové, programoví kritici, samolibí ješitové až po naprosté hlupáky.

Tím by se už měli spíše zabývat psychologové a psychiatři, protože značná část naší dospělé populace je vážně psychicky narušena a tento stav se stále zhoršuje. Když si totiž přečteme díla starověkých autorů a porovnáme jejich slova s naší každodenní realitou, musíme s politováním konstatovat, že celá naše společnost stojí v intelektuálním i mravním bahně – někdo jen po kotníky, někdo po kolena, někdo až po ramena a někomu už z bahna koukají jenom vlasy.

Historie je učitelkou života

Nikdo totiž nezvedne lampu, aby bloudícím posvítil na cestu, a nikdo jim ani nedá poctivou radu. Nemáme žádného „světlonoše“, za všechno se platí a pokud i zvednutí lampy nebude dobře zaplaceno, nikdo z „povolaných“ neudělá nic nad rámec svých zákonných povinností. Je to hanba, že jsme se za uplynulých 31 let propadli až tak hluboko.

„Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže, toť jak by mu světlo o své světlo zapálil: nic míň mu nesvítí, zapálí-li jinému.“

(Quintus Ennius – 239-169 př. n. l.)

„Obecně platné zásady: nikomu nebránit v přístupu k prameni, dovolit každému, aby si od našeho ohně zapálil, radí-li se kdo s námi, dát mu poctivou radu – to vše jsou věci prospěšné lidem, kterým se jich dostává, a přitom nejsou obtížné tomu, kdo je poskytuje.“

(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př. n. l.; O povinnostech;)

„Protož kdo umí dobře činiti, a nečiní, tomuť jest to hříchem.“

(Epištola sv. Jakuba, kap. 4/17)

Až tedy znovu uslyšíme radikálně kritická a samolibá slova o tom, jak se správně mělo v boji s koronavirem postupovat a kdyby se to již před rokem udělalo, byl by s ním definitivní konec, vězte, že to jsou pouhé žvásty. Historie zná takový bludařů bezpočet. Pokud se totiž do historie představ, fantasmagorií a bludů začtete, s účasem zjistíte, jak si jsou všichni ti bludaři napříč věky podobní. Historie je učitelkou života (Historia magistra vitae est).

JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s.