Otázky Václava Moravce 13. června ozvláštnil souběh výročí „puče“ ke svržení Nečasovy vlády v roce 2013 s posledním vystoupením nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana v tomto pořadu. Navíc je osvěžil neobvyklý pohled do tváří účinkujících bez roušek, jejichž výrazy nápadně kontrastovaly: zatímco tvář Václava Moravce s důležitě nakrabaceným čelem a živou mimikou vyjadřovala nadřazenost a nevlídný postoj k protihráči, Pavel Zeman nasadil masku sfingy, které se jen jednou zavlnily koutky úst náznakem úsměvu.

Moravec nezapřel „vymývače mozků“ tlačením Zemana k výrokům, jež by mohly dále zhoršit vztahy mezi ním a Marií Benešovou, a také k překročení zásady mlčenlivosti v aféře Vrbětice. Ač se hodně snažil, Zemanovu kamennou zdrženlivost neprolomil. Na naléhání ve věci Vrbětic se tvářil jako že „ví, ale nepoví“, ač sotva něco věděl.

V některých bodech „politická korektnost“ umožnila vyhnout se úskalím. V případě pojednání příběhu o Zemanových návštěvách v bytě soudce Czernina nikdo z účinkujících nepropadl pokušení upozornit, že hlasité úvahy Benešové o možné kárné žalobě byly jen jalovým štěkáním do prázdna, protože její objektivní procesní lhůta dávno vypršela. Vedle toho se Moravec zachoval ohleduplně k Zemanovi, když se nedožadoval vysvětlení, proč „puč“ dozorovalo místně nepříslušné Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a zda k tomu došlo s jeho vědomím, souhlasem, případně z jeho vůle.

Zeman pak obratně „vybruslil“ z tématu „puče“, jehož nezbytnost hájil nepřijatelností službičkování vojenských zpravodajců ředitelce Nečasova sekretariátu, jeho dnešní manželce Janě. Podle mého laického názoru jednání vojenských zpravodajců bylo skutečně trapné, trestuhodné, a zbavující viníky vojenské cti, ale určitě nevyžadovalo nasazení velkého počtu policistů a porušení územní příslušnosti státních zástupců. Další důvody, jež se ve prospěch „puče“ někdy uvádějí, mají převážně povahu lapálií.

Zeman dále pokračoval v obhajobě „puče“ upozorněním, že zásah vyústil v soudní procesy. Nedodal ale, že právě navazující soudní řízení dokazují nepřiměřenost monstrózního provedení a podporují podezření, že prvotním účelem zneužití orgánů činných v trestním řízení bylo svržení legitimní vlády. Moravec pak nezareagoval na jeho obhajobu zásahu podotekem, že dosud nikdo nevyšetřil, jak to vlastně všecko bylo, a ti, kteří by vyšetřování vyvolat mohli a měli, chodí kolem té záležitosti jako koťata kolem horké kaše a asi se bojí pravdy.

Moravec nijak nenahrál Zemanovi a nepomohl mu rozvinout do větší šíře vyprávění o jeho snahách z počátků působení o vydání nového zákona o státním zastupitelství. Téma sice přišlo na přetřes, ale jen povrchně, takže diváci nemohli úplně pochopit, o co šlo. Proto dostatečně nevynikl možný příznivý dopad úspěchu jeho snah, zmařených konzervativismem a nekompetentností rozhodujících politiků. O neúspěch se zasloužila také současná ministryně spravedlnosti, která kladla odpor přijetí zákona jako poslankyně – členka ústavněprávního výboru a posléze jako ministryně Rusnokovy vlády stáhla předlohu ze sněmovny. Výsledkem nepřijetí zákona je pokračující občasná nejednotnost ve výkonu trestního práva v Čechách a na Moravě.

V tomto ohledu je závěr příběhu nejvyššího státního zástupce Zemana smutný. Na jeho příchod se v oboru čekalo jako na mesiáše. Přišel nabitý energií a novými myšlenkami, o jejichž zhmotnění se usilovně snažil s podporou stoupenců změn, mezi nimiž vynikala Lenka Bradáčová. S odporem politiků, novinářů, části státních zástupců a soudců bojoval marně několik let. Časem asi pochopil, že o modernizaci a zvýšení výkonnosti státního zastupitelství není ve společnosti zájem a z průkopníka se stal udržovatelem chodu. Je to škoda, i když ani ne tak pro něj, jako pro stát.