Malý středoafrický stát jménem Rwanda většina Evropanů moc nezná, a když už, tak z příšerných důvodů. Tady proběhla v roce 1994 genocida Tutsiů, kterou napáchali jejich sousedé Hutuové převážně mačetami. Během pár měsíců tehdy přišlo o život skoro milion lidí.

Dnešní Rwanda je o dost stabilnější, na africké poměry rozvinutý stát, který má sice k vyslovenému bohatství daleko, ale nějak funguje. Posledních 21 let je prezidentem Paul Kagame, Tutsi, který vyhrál několikero voleb různými nepříliš čistými způsoby.

Nechci ze sebe dělat experta na rwandskou politiku; pochytil jsem z různých klevet jenom to, že méně početní Tutsiové (cca 10 procent populace), které se jejich nepřátelům ani v roce 1994 nepodařilo vyhladit, jsou považováni za politicky a organizačně daleko schopnější než mnohem početnější hutuské obyvatelstvo. A že z tohoto důvodu rwandská demokracie poněkud skřípe, protože většinová vláda přináší horší výsledky a naopak. V současné době jsou prý ve fázi „méně demokracie a lepší výsledky“. Ale to by bylo téma na jiný článek a možná i pro jiného autora.

Rwandský model

Rwanda se teď v evropské politice vynořila zajímavým způsobem. Dánský ministr pro imigraci Mattias Tesfaye odjel do Kigali podepsat memorandum porozumění v migračních záležitostech (PDF v angličtině). Dánsko má v úmyslu přestěhovat projednávání žádostí o azyl mimo území EU a hned po návratu ministra Tesfayeho z Afriky předložila dánská vláda do parlamentu příslušnou novelu zákona. Její projednávání teď běží.

Rwanda už tímto způsobem dříve neoficiálně spolupracovala s Izraelem, který je coby stát sedící hned na asijsko-africkém rozmezí migračně dost „na ráně“. To ale nebylo podloženo žádnou oficiální, v parlamentu schválenou dohodou, a když situace vyšla najevo, Netanjahuova vláda z celého mechanismu vycouvala. Dánové se tedy pokoušejí o něco podobného, ale standardním politickým procesem.

Úspěšní Dánové

Několik komentářů k věci.

Odvážet migranty do Rwandy není žádné univerzální řešení, ale Dánové to dobře vědí. V jejich arzenálu je to jen jedno opatření z mnoha.

Dánsko už od velké migrační krize (a vlastně i dříve) „utahuje šrouby“ a zpřísnilo svoji azylovou politiku natolik, že postupem času přestalo být pro migraci z rozvojového světa atraktivní. Současná sociálně demokratická vláda je s tímto kurzem srozuměna a pokračuje v něm. Právě tím, že Dánsko dokázalo svoje migrační proudy zvládnout už teď a vlastními silami, se i z hlediska té Rwandy jeví jako potenciální důvěryhodný partner, jenž jim v krizi najednou „nehodí na hlavu“ třeba sto tisíc neznámých lidí, se kterými si neví rady.

Dánský restriktivní model je už teď velmi úspěšný a jeho výsledky lze argumentovat proti všem lidem, kteří tvrdí, že migrace je něco jako počasí, nezvládnutelný a nezastavitelný jev, kterému se musíme trpně podřídit. Není to pravda.

Abychom mluvili v konkrétních číslech: v roce 2020 zaznamenali v Dánsku pouze 1547 žádostí o azyl, zatímco sousední Němci jich měli skoro 80krát tolik, konkrétně 122 tisíc. Samozřejmě je SRN větší než Dánsko, ale ne zase osmdesátkrát; na počet obyvatel je to asi 13:1 (a Dánsko je z hlediska kupní síly na hlavu bohatší než Německo, takže by teoreticky mělo být přitažlivější). Kdyby Němci fungovali podobně jako Dánové, jednosměrný provoz člunů z Libye by teď nejspíš nebyl tím problémem, kterým je.

Outsourcování základních aktivit státu do ciziny mi stále ještě nepřijde jako dobrý postup. Ale když už se to má dělat, tak raději ať je partnerem malý středoafrický stát nacházející se tisíce kilometrů daleko než Erdoganova říše na samotném prahu Evropy, která si svoje závazky navíc ani pořádně neplní. Rwanda nemá žádné ambice stát se regionálním hegemonem ve východním Středomoří apod.

Stačí, když se o tom mluví

Řečeno medicínsky jde o místní symptomatickou léčbu, nikoliv o řešení podstaty problému. Podstata chronické migrační krize v Evropě je ta, že a) štědré sociální systémy, b) vstřícné azylové systémy a c) masivní porodnost a nestabilita v geograficky nedalekých chudých zemích od Senegalu po Bangladéš se nedají skloubit dohromady. Dokud budou všechny tři podmínky splněny naráz, mladých mužů se zájmem přeplavit se do Evropy bude dost na to, aby měla pašerácká mafie zajištěné zakázky na roky dopředu.

Jenže v dané situaci asi nic jiného než místní symptomatická léčba nezbývá. Skutečné řešení podstaty věci závisí na tom, jak dlouho bude trvat, než toto povědomí probublá až k nejvyšším politikům EU, třeba právě k těm německým. Zrovna německá levice se zdá být odhodlána tu myšlenku ignorovat až do hořkého konce. A na rozdíl od francouzské levice, která je v posledním tažení, má německá levice větší sílu a bude v nějaké formě spoluurčovat německou politiku i v příštím volebním období.

Uvidíme, jak bude taková dohoda fungovat v praxi. Osobně si myslím, že žádná masivní deportační kampaň nenastane. Smysl takového opatření není v tom, aby se realizovalo v co největším rozsahu, ale v tom, aby se o něm psalo co nejvíce. A aby si další zájemci o život v Evropě raději vybrali nějaký jiný cíl než království dánské.

Zatím Dánům to odrazování zájemců docela fungovalo.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.