Jedu na svou druhou misi do Íránu, tentokrát přímo na jadernou elektrárnu Búšér. První termín mise se střetl s Trumpovým obnovením ekonomických sankcí proti Íránu, tak ho íránská strana zrušila. Je konec listopadu 2018. Mise IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii) s názvem Stakeholder Involvement and Public Communication začala pár dní před odjezdem tím, že Íránské ministerstvo odmítlo dát vízum vedoucímu delegace z IAEA. Komentoval to odevzdaně: "...bad timing for an American…". Tak jedeme lektoři sami: Javier z Argentiny, Takuya z Japonska a já.  Vnitrostátní letenky z Teheránu do Bušéru zařizuje organizátor, dostáváme kopie ve fársí jazyce, a já se nestačím divit, že mi to letí v srpnu 1397 – aha, mají tu jiný kalendář.

Oproti roku 2014, kdy jsem v Teheránu byla poprvé, udělali na poli jaderné komunikace obrovský skok. Mají materiály, filmy, animace, informační centra, modely, televizní a rozhlasové relace, pracují s lokální komunitou, sponzorují vzdělávání, zabývají se sociální odpovědností. Pořádají putovní výstavy po celé zemi, posílají odborníky přednášet do škol. Nabízejí témata pro diplomové práce a výzkumné úkoly, aby si zajistili nejlepší studenty. Pořádají setkání manažerů elektrárny s místními opinion leadery, s rybáři, s církví. V rámci pomoci lokalitě stavějí školy, zdravotní centra, sportoviště, silnice, vysazují stromy.

Troufám si říci, že vlastně expertní misi o komunikaci nepotřebují, ale potřebují, aby je IAEA pochválila, aby delegace byla spokojená, že se o ni dobře postarali. Dělají, co nám na očích vidí, o čemkoliv se zmíníme, že by nás zajímalo, to nám hned druhý den ukážou. Takže jsme byli ve zdejším infocentru v areálu elektrárny, ukázali nám, jak pracují s dětmi z prvního stupně, pouštěli animovaný film o různých energetických zdrojích i budovatelský dokument o historii elektrárny. Ukázali nám i druhé malé infocentrum ve městě ve střední škole.

Vzali nás do plnorozsahového simulátoru velína, kde školí a přezkušují zaměstnance (chodí to tu skoro stejně jako u nás – přísné psychotesty atd.). Ukázali nám Laboratoř environmentální a radiační kontroly se vším vybavením, stejně jako v Česku mají i síť měřicích stanic a mobilní jednotku. Prohlédli jsme si i staveniště domů pro budoucí stavebníky i zaměstnance bloků Búšér 2 a 3. Podrobně představovali havarijní připravenost, systém havarijních cvičení a vybavení.

Strach z útoku

Pořád se s námi fotí, ale fotky se zdráhají dát, protože se bojí, že podle tváře na nich rozpoznaní zaměstnanci by se mohli stát terčem teroristického útoku. Stále pietně vzpomínají na 20 spolupracovníků zabitých zbytečně při útocích Iráku na rozestavěnou elektrárnu. Do objektu se nesmějí vnášet počítače ani flash paměti.

Írán (80 miliónů obyvatel) produkuje přes 280 TWh elektřiny ročně, 79 % z plynu, 14 % z ropy, 6 TWh ročně vyváží, z 90 % do Iráku a Turecka. Spotřeba je přes 2 800 kWh ročně na hlavu.

Provincie Búšér na břehu Perského zálivu je vnímaná jako energetické centrum země - na sever od města leží největší naleziště ropy, na jih největší naleziště plynu (vlastně je to podmořské pole společně těžené s Katarem), blízko města je jaderná elektrárna s PWR 1000 a dva další reaktory se staví. První dva (PWR 1200 MW) se začaly stavět už v sedmdesátých letech ve spolupráci se Siemens KWU.

Pak přišla válka s Irákem a nehotová elektrána byla vážně poškozená iráckým bombardováním. Němci ji po válce odmítli dokončit. V roce 1992 podepsala Islámská republika smlouvu o dokončení s Ruskem. Na zařízení od německých firem Rusové naroubovali své komponenty. Stavba se protahovala a v roce 2007 byla téměř zastavena.

Odhadem je 24 % zařízení německého původu, 36 % Íránského a 40 % ruského původu. Rusko dodává čerstvé palivo a odebírá si použité. První reaktor byl nastartován 2011 a do komerčního provozu uveden 2013. Teprve od toho roku také probíhá "jaderná komunikace" s veřejností. Výzkumné ústavy pracují na designu a přípravě domácích malých jaderných reaktorů pro průmyslové účely.

Vodka pro ruské zaměstnance

Téměř všichni pracovníci na Búšéru mluví rusky, zkoušejí to i na mě. Nápisy v elektrárně jsou dvojjazyčné, někde se přidává i třetí – angličtina. V blízkosti elektrárny je sídliště ruských zaměstnanců (nyní je jich tu asi desetina), jimž ambasáda pravidelně dodává vodku, aby přežili v muslimské "bezalkoholové" zemi.

Další plány s jádrem mají velké – do 2030 postavit 8 000 MW a veškerou infrastrukturu. Převzít elektrárny od Rusů a provozovat a udržovat je jen vlastním domácím personálem, který se intenzivně připravuje. Spolupracovat s veřejností, zvýšit povědomost i o neenergetickém využití jádra a radionuklidů. Zařadit jadernou fyziku do školních osnov, budovat science parky, pořádat odborné konference, spolupracovat s univerzitami a vybudovat vědeckou komunikaci.

Stěžují si na vládu - pochybují, že rozumí tomu, co by potřebovali. Stěžují si na nedostatek peněz (jako všichni všude), ale je jasné, že sankce na ně velmi neblaze doléhají. Pořádají semináře pro domácí průmysl, aby dosáhli toho, že bude schopen vyrábět sám všechny potřebné součástky a zajistit údržbové práce pro jaderný program. Překážkou pro lepší rozvoj energetiky jsou uměle nízké, státem dotované, ceny energií:  0,03 USD/kWh elektřiny, 0,29 USD za litr benzinu...

Přátelské město

Protože domácí lety na ty mezinárodní moc nenavazují, strávila jsem celý den navíc v Teheránu. Je to velmi přátelské a bezpečné město, lidé jsou zde ohromně milí, pohostinní, poctiví, ochotní pomoci, dávají se do řeči. Na rozdíl od stavu před čtyřmi lety už se tu objevují i reklamy a dokonce s lidskými obličeji a postavami. V Teheránu jezdí několik linek metra, na internetu se lze dostat na více stránek než v minulosti. Facebook je stále blokován, ale mají Instagram.  Je tu levno a celkem snadné cestování. Musím se sem vrátit jako turista - Persie má úžasné památky.

Držím Íráncům palce, aby se vymanili z totality, kterou je dusí ti jejich imámové, aby ustáli americké schválnosti a aby se jim jaderný energetický program dařil. "Ve jménu Boha! Jadernou energii všem, jaderné zbraně nikomu!" – to jsou totiž slova, jimiž zahajují každé jednání i každý tištěný či audiovizuální materiál.

Autorka je jaderný fyzik a nyní je šéfredaktorkou soukromého internetového časopisu popularizujícího vědu a techniku Třípól (www.3pol.cz).