Vyrůstal jsem v domě, na jehož zdi se nacházela pamětní deska, připomínající, že na tomto místě se Tomáš G. Masaryk dověděl o svém zvolení poslancem Říšského sněmu za moravská města. A do dlažby před ním byla zapuštěna dlaždice, připomínající, že právě na tom místě Masaryk přijal radostnou zprávu. Pamětní deska tam stále visí, pouze dlaždice zmizela.
Také jsem několikrát vyslechl staříčkovu vzpomínku na setkání s poslancem Masarykem. Později jsem chodil pít vodu z Masarykovy studny a několikrát jsem se vrátil k jeho Světové revoluci. Četl jsem i některé další jeho knihy. Považuji T. G. M. za olbřímí postavu novodobé československé historie zastiňující jeho souputníky a dosud i následovníky.
Proto 7. března neušlo, že ze zpravodajství ČT jsem sice získal zcela nepotřebnou informaci, že je třetí postní neděle, ale o tom, že na stejný den připadá výročí narození T.G.M., nepadla ani zmínka a ani jiná média na něj nevzpomínala.
Zdá se, že se Masaryk přežil a upadl v zapomnění. Není divu. Jeho největší dílo – Československou republiku – jeho nástupci zničili a pouze farizejsky slavíme 28.říjen jako den založení zničeného státu. Mezi naší politickou reprezentací není nikdo, jehož zjev a chování by mohly konkurovat obrazu krásného starce přehlížejícího na koni vojsko či kráčejícího pěšky z Hradu do hotelu Esplanade a odtud dál na Vinohrady do Čapkovy vily.
Tlupa nohsledů obklopující Miloše Zemana by neobstála ve srovnání s Pátečníky. A značná část politické reprezentace by upadla do rozpaků, kdyby jí někdo připomněl jeho výzvu „nebát se a nekrást!“ Pokud by se mlčící většina národa rozpomněla na jeho názor, že „demokracie si žádá lidí činných“ a začala jej uvádět v život třeba v protestech proti přehnaným protipandemickým omezením, ne každému z vládnoucích vrstev by to přišlo vhod. Tož raději na Masaryka zapomeňme. Do marasmu dnešní doby se nehodí.