Jsem lyžař odkojený krkonošskými svahy Zadních Rennerovek, Liščí hory, Bobími loukami, Výrovky a hlavně Luční boudy, která byla mým zimním sídlem po celá študácká léta.
Žádné vleky, žádné rolby, žádné skútry, vše pěšky s ranci a s lyžemi na zádech, jak nahoru z Pece či při sjezdování v Modrém dole, na Studniční či v údolí Bílého Labe. Žádné „masňačení“, tvrdá chlapácká makačka i ve sněhových bouřích nebo kdy jsme hledali kamaráda v mlze, ale vždy Kaplička nad Luční byla takový bod, který pokaždé potěšil, který naznačil cíl. Drobná, nenápadná stavba na počest zahynulého lyžaře se mi navždy stala mementem lidské síly a vůle, ale i lidských možností z dob, kdy hory patřily odvážným, a ne nabubřelým turistům jezdícím na nejrůznějších vehiklech ničících vše hezké a přinášející jen randál a smrad do klidu horských údolí a kopců.
Je mi zle, když si představím, jak si na různých korbách milionářských teréňáků, na zimních rolbách či na sněžných skútrech hoví tito lidé mající k horám pramalý vztah, jen je sem vedou módní výstřelky, jako ti rajtující na sněžných skútrech, kteří jsou schopni dát ránu pěstí komukoliv, kdo se jim postaví do cesty (včetně strážce Krkonošského národního parku). Zřejmě si tak léčí své nízké IQ a nedostatečnou kinderstube a zcela určitě nenápadnou Kapličku nad Luční boudou, posvátné to místo, minou, aniž jim něco řekne, protože povýšeně hledí z výše svých kont, aniž dohlédnou na zem, po které možná neprávem šlapou či spíš jezdí.