Kouzlo špatných rozhodnutí je v tom, že když rozhodnutí činíte, připadá vám dobré, občas i geniální. Taková situace nastala, když jsem se rozhodl zhlédnout na dobrou noc tiskovou konferenci pana ministra Blatného.

Byl jsem po dlouhé době zvědavý, jak se v nejvyšších patrech politiky učí zacházet s tím naším neviditelným nepřítelem. Asi to měl být motivační projev směrem k občanům vzbuzující pocit sounáležitosti v boji.

Pojďme to spolu vydržet…, ale co? Na objasnění asi není čas, protože byly direktivně povolené pouze tři otázky. Jasně, čas ministra je drahý, zvlášť v situaci, kdy stále na rozdíl od občanů postižených přísnými opatřeními pobírá zřejmě plný plat. Jak věrohodná je pak ta výzva vydržet společně?

Asi už nikdo nezjistí, jak rychle vyhrál Caesar bitvu, po které následovalo ono „veni, vidi, vici“. Rychlost další prohry důvěry ve schopnosti pana Blatného tomu ale může směle konkurovat.

Mírně otupělý jsem přemítal o tom, že vlastně ani nevím, jak pan Blatný vypadá bez roušky, proč je jeho emotivní projev stejně šedivý jako jeho špatně padnoucí oblek s kalhotami končícími někde u kotníků nad hnědými polobotkami. V tuto chvíli už nevím, zda se jednalo o pokračování tiskové konference tří odpovědí, nebo už přechod z bdění do snění.

Poté, co pan Blatný odkráčel do útrob svého úřadu a novináři zanechaní bez odpovědí balili svá fidlátka, objevila se na obrazovce místo poděkování za účast na tiskovce tvář bez roušky! Co to je? Novináři zpozorněli, a vrátili se na místa.

A pak to začalo.

„Dobrý den, jmenuji se Blatníček, a jsem zmocněncem pro normalizaci!“ Starší generaci novinářů polil studený pot, mladší nechápavě sledovali, co to má znamenat.

Nezakrytá ústa na obrazovce pokračovala: „Mým úkolem je dovést nás všechny do doby, kdy budeme posílat ráno děti do školy, chodit do práce a po práci si vybereme zábavu dle vlastního uvážení. Dokonce i nákupy a cestování budou bez omezení.“

Toto prohlášení sjednotilo mladé i staré, protože tu dobu před rokem si pamatují ještě všichni. Hned se ale vyrojily spekulace nad tím smělým cílem, protože „jediná správná“ cesta přece vede přes zákazy a omezení. Co si ten Blatníček vlastně myslí? Vždyť už téměř není co omezit?

„Vím, že situace je složitá pro všechny. Byl jsem dnes v nemocnici v Chebu. Protože je jasné, že koronavirus nehledí na námi vytyčené hranice, společně se sousedy z Německa jsme dohodli systém vzájemné pomoci našich zdravotnických zařízení. Velmi si vážíme jejich velkorysé nabídky a jako malé poděkování jsem vyslovil pozvání na after corona party v Karlových Varech pro všechny, kdo se na pomoci budou podílet.“

Novináři ožívají, protože poslední oslava v Teplicích jim poskytla materiál na týdenní zpravodajství. A tady má být dokonce za účasti cizinců. Vždyť to je zakázané! To budou titulky!

„Také jsme se na vládě dohodli, že po dobu této krize si na znamení sounáležitosti snížíme platy a odměny o 50 procent, stejně tak v celém státním sektoru o 30 procent. Není možné požadovat ústupky a sami si žít, jako by se nic nedělo. Kdo by nám potom věřil, že?“

V sále ministerstva začínají nedůvěřiví jedinci hledat skrytou kameru, protože tohle může být pouze součást natáčení nějakého staronového humorného pořadu.

„Rozumíme tomu, že většina opatření je složitá, nepřehledná a jejich aplikace zdlouhavá. Mnoho lidí pak kvůli obavám z drakonických pokut o podpory vůbec nežádá. Rozhodli jsme se proto po dobu opatření osvobodit od DPH povinné ochranné pomůcky, kurýrní služby a datové služby. Nikdo nemusí o nic žádat, nikdo nemusí litovat, nikdo nemusí závidět.“

Hlavní zpravodajské kanály se začínají plnit informacemi o nezvyklém úkazu na ministerstvu zdravotnictví a editoři si lámou hlavu, do které rubriky je mají zařadit. Po monotónním proudu zákazů, příkazů, omezení a obviňování obyvatel z posledních měsíců je to něco úplně jiného a na skrytou kameru to nevypadá.

„A ano, budeme hledat řešení, jak nejít cestou zákazů a omezení, diskutovat postupy a možnosti udržení celé společnosti v běžném režimu. Zákazy a omezení považujeme až za poslední volbu. Proto vás žádám o dodržování vyhlášených pravidel až do doby návratu k normálnímu stavu. To je náš společný úkol!

Chápu, že moje sdělení nastolilo mnoho otázek, a proto budu k dispozici, dokud nebudou vyčerpány všechny vaše otázky.“

Fiasko tří povolených odpovědí bylo přehlušeno zájmem a diskusí nad společnou budoucností, proloženou tu vtipem z lékařského prostředí, a na oplátku z novinářského. Pan Blatníček se s grácií, velkorysostí a pochopením vypořádal se všemi otázkami všetečných novinářů.

Obraz se začal poněkud rozostřovat, až úplně zmizel. Ležím v posteli, tablet je potemnělý a já přemýšlím, jestli se tam po zapnutí objeví Blatný, nebo Blatníček…