Od P. T. ctěného čtenářstva jsem v poslední době dostal několik dotazů směřujících k tématu „vycpávání Nejvyššího soudu“. Často to ani nejsou dotazy, jako spíše ztrápené konstatování „k čemu jsou tři noví nejvyšší soudci, když si tam teď demokrati najmenují svoji většinu?” Nenajmenují, skoro určitě ne, protože volební karty byly zamíchány způsobem, který to v podstatě vylučuje.

Nejprve krátký úvod do terminologie a podstaty problému, který u nás není příliš známý.

Packing the Court, čili „vycpání (Nejvyššího) soudu“, je pejorativní termín pro myšlenku najmenovat tolik nových soudců, aby se názorové složení soudu změnilo ve prospěch určité strany. Když Trumpova administrativa krátce před listopadovými volbami nominovala už třetího nového soudce Nejvyššího soudu za posledních pár let (je to Amy Coney Barrettová), a když tato kandidátka úspěšně prošla schválením v Senátu, začalo se o této možnosti mezi demokraty neformálně hovořit.

Příliš extrémní krok

Technicky vzato je vycpání soudu relativně snadné, protože skutečnost, že soudců je právě devět, není podložena žádným ustanovením americké ústavy. Jde pouze o tradici, i když velmi dlouhou (od roku 1869 nenarušenou). Ke změně tohoto počtu byste zkrátka nepotřebovali přijímat ústavní dodatek, stačila by většina v obou komorách Kongresu a prezident ochotný spolupracovat.

Prakticky a politicky vzato je to extrémní krok, ke kterému zatím nikdo nesáhnul, ani republikáni, ani demokrati. Taková akce by navrhující stranu rozštípila, protože zdaleka ne každý poslanec a senátor by byl ochoten pro ni hlasovat na základě befélu shora, i kdyby takový rozkaz vůbec přišel.

Hlavně senátoři si rádi budují nějakou nezávislou existenci a nejsou vždy ochotni „držet basu“, zejména pokud sedí na nejistých křeslech. Demokratický senátor za Západní Virginii, Joe Manchin, veřejně slíbil, že pro žádné vycpávání soudu hlasovat nebude. Rozzuřil tím pár progresivců, ale většina jeho kolegů chápe, že Západní Virginie není žádná bašta demokratické strany a že by ho taková akce mohla stát křeslo.

Jediná situace, ve které by nějaká vítězná strana mohla vůbec doufat v úspěšné „vycpání soudu“, by byla ta, kdyby drtivě zvítězila ve volbách do obou komor Kongresu. Pak by se odpor několika disidentů dal ignorovat. (Sám Joe Biden řekl, že „není fanouškem“ takového postupu, což je sice odmítnutí, ale na rozdíl od toho Manchinova nikoliv kategorické.)

„Modrá vlna“ se nekonala

O drtivém vítězství demokraté před volbami také snili. Trump byl oficiálně nepopulární a čekala se „modrá vlna“, tedy rozšíření a dokonání triumfu z roku 2018, při kterém část tradičně republikánských okrsků zvolila demokratické kongresmany. Ve světle takových očekávání se dalo uvažovat o lecčems. Jenže žádná „modrá vlna“ se nekonala. Republikánští kandidáti byli úspěšnější, než se předpovídalo, a současné složení Kongresu a Senátu žádnému jmenování dodatečných soudců nesvědčí.

Konečná rovnováha sil v Senátu záleží na dvou křeslech v Georgii, o jejichž obsazení se rozhodne až začátkem ledna 2021, ale i kdyby demokrati vyhráli obě tato křesla a dosáhli poměru 50:50, přes odpor nesouhlasícího křídla strany se takový plán realizovat nedá.

Asi není náhoda, že na „vycpávání soudu“ tlačily hlavně ty mladé ročníky z progresivního klubu. Staří veteráni si uvědomují, že politika je vrtkavá, že většinové poměry se mohou změnit, a že najmenují-li pět nových soudců, může to o pár let později motivovat druhou stranu, aby jich při první možné příležitosti jmenovala třeba dvacet. Podobně jako u jaderné války, i zde je jediná možná vítězná strategie „vůbec s ní nezačínat“.

Kapři si rybník sami nevypustí

Co by naopak úspěch mít mohlo, protože jde o myšlenku politicky daleko více neutrální, jsou term limits, mandáty jen na omezenou dobu. Tenhle princip by se dal realizovat buď pevnou délkou mandátu nebo povinným odchodem do důchodu v určitém věku. Tím by se celý proces obměny soudu stal předvídatelnějším a lépe plánovatelným, kdežto v současné době jej řídí hlavně kmotřička Smrt a její věrná pomocnice Těžká Nemoc.

(Na to by don Vito Corleone jistě odpověděl, že naplánovat se dá samozřejmě i to úmrtí, ale tak daleko naštěstí ve Washingtonu nedospěli.

O zastropování mandátů se občas mluví i v souvislosti s Kongresem, kde sedí řada skutečných Metuzalémů vysoké politiky; takový Strom Thurmond měl za sebou téměř 48 let senátního mandátu, když ve věku 100 let a šest měsíců zemřel v úřadě. Zastánci principu časového omezení mandátů tvrdí, že by to do politiky přineslo novou krev, kdežto jeho odpůrci namítají, že mladí a nezkušení politici by se stali snadnou kořistí lobbistů. Tak jako tak na nějaké ořezávání mandátů v Kongresu nejspíš nikdy nedojde, protože kapři si rybník sami nevypustí.

Update: Ještě jsem se raději podíval na kariéru Stroma Thurmonda, protože mi v hlavě hlodalo podezření, že tam mám nějakou chybu. A skutečně! Nezemřel v úřadě, poslední mandát mu vypršel půl roku před smrtí (v lednu 2003) ve věku 100 let a jednoho měsíce. Fascinující je, že ani s touto výdrží nebyl nejdéle sloužícím americkým senátorem, tento rekord drží Robert Byrd, který seděl v Senátu 51 let a 176 dnů. Omlouvám se za nepřesnost. Konec update.

V případě soudců by na osekání mandátů dojít mohlo, protože na rozdíl od kongresmanů by nemohli rozhodovat sami o sobě. Bude-li návrh dostatečně neutrálně psaný, mohl by získat podporu v obou stranách. Mediální hysterie kolem jmenování nových soudců totiž nesvědčí onomu klasickému „klídku na práci“, který mají volení politici všeho druhu vůbec nejradši.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.