O špatných vztazích mezi islámem a sekulární částí Francouzské republiky se konečně aspoň oficiálně mluví. Otázka je, zda není příliš pozdě.

Série neblahých až příšerných událostí, které se ve Francii odehrály během posledního měsíce (jedna, druhá, třetí, čtvrtá) před pár dny vyvrcholila uříznutím hlavy učiteli, který ukazoval žákům karikatury Mohameda. Co bude s Francií?

O třicet let později

První věc k povšimnutí, která však možná přišla příliš pozdě.

Konečně, KONEČNĚ, o tom problému otevřeně a opakovaně hovoří i politici, kteří jsou u moci: prezident Macron, premiér Castex i ministr vnitra Darmanin. Realita se prosadila sama. Téma vzniku paralelních islámských společností a násilného džihádu se prostě už nadále nedá ignorovat ani přenechávat Marine Le Penové.

I u nás bylo v uplynulých letech až deprimující, jak rozhovory o tomto tématu probíhaly. Kolik se jen našlo lidí, kteří byli ochotni tvrdě bojovat proti realitě a využít přitom všechny možné nečisté rétorické prostředky, aby z protistrany udělali idiota nebo podvodníka. Třeba tyto:

* Nekonečné tahanice o to, co je to vlastně no-go zóna, jak zní její totálně přesná definice a jestli vůbec existují.

* Vytahování všelijakých úchylů a zločinců evropského původu, jako by jejich náhodná existence a činnost měla stejnou váhu jako organizované podhoubí posílající bojovníky do Islámského státu po stovkách až tisících.

* Připomínky starých koloniálních hříchů Francie, Británie a dalších velmocí, jako by nějak ospravedlňovaly dekapitaci lidí v roce 2020. (Zajímavé, že Vietnamci nebo Kambodžani, jejichž země byly součástí francouzské koloniální říše stejně dlouho jako Tunisko nebo Maroko, a kterých žije ve Francii taky dost, nic takového nedělají…)

* Když jde do tuhého, vždycky se dají vytáhnout křížové výpravy, však je to pouhých devět set let.

* A když ani to nezabere, tak “šíření ruského narativu”, xenofobie, islamofobie, rasismu a tak dále.

Když už teď o vážnosti situace mluví sám Macron, můžeme aspoň trochu doufat, že tihle bojovníci snažící se o zamlžení pojmů konečně sklapnou. Nakonec to asi většina z nich dělala ne z obdivu k islámu, ale z loajality k Evropské unii; a Macron je dnes tváří EU daleko více než stárnoucí a odcházející Angela Merkelová. Kéž by. Bylo (je?) opravdu unavující neustále se nechat zatahovat do debat o tom, jestli je země placatá a měsíc ze žlutého sýra.

Mimochodem, první kniha popisující neutěšený směr vývoje ve Francii se jmenovala “Islámská předměstí” (Les banlieues de l’Islam) a vyšla roku 1987. Její autor Gilles Kepel, intelektuál českého původu, je dnes poradcem francouzského prezidenta. Zhruba o třicet let později, než by bylo bývalo na místě…

Úkol hodný Viktora Čističe

Tím asi výčet kladných prvků celé situace končí. Premiér Castex řekl, že vražedný útok na učitele “zasáhl Francii do srdce” a Macron, že “celá země stojí za svými učiteli“.

Ano jedno není pravda, jsou to prostě rétorické figury, kterými zrovna francouzští politici velmi rádi hýří. Dokonce i výrok Marine Le Penové, že “Islamismus proti nám vede válku a musíme ho vyhnat z naší země silou.” zní poněkud dutě.

Nejpřesnější přirovnání stavu věcí není rána do srdce, ale rakovina s metastázami rozlezlými po celém organismu, nebo snad něco jako malomocenství. Rozhodně není pravda, že celá země stojí za svými učiteli. V některých domácnostech se skutečnost, že nevěřící rouhač byl zkrácen o hlavu, nepochybně slavila. Když před několika lety v Dánsku pohřbívali pachatele podobného teroristického útoku, dorazilo mu na pohřeb několik set truchlících. Kolik by jich bylo ve Francii, která má jedenáctkrát tolik obyvatel než Dánsko a podstatně větší islámskou komunitu?

(Z čistě racionálního hlediska by bylo pro Francouze výhodné, aby nechali nějakého radikálního imáma vystrojit teroristovi pohřeb se vší parádou a ztotožnili si přitom všechny, kdo tam přijedou, nebo kdo se připojí na přímý přenos z akce a budou hlasitě truchlit. Ale z hlediska P.R. by to byla katastrofa, kterou si vláda nemůže dovolit. Ony by tam taky mohly dorazit mnohatisícové zástupy.)

Všichni zmínění používají výraz islamismus. Kde začíná a kde končí? Teď se nechci tahat o slovíčka jako ti výše zmínění diskutéři, kteří chtěli popírat existenci no-go zón. Z hlediska praktické politiky je stanovení té meze docela zásadní, zákon nemůže operovat na příliš vágním základě. A zde se bavíme o několikamilionové populaci rozdělené na menší komunity, které spolu komunikují babylonem jazyků a nářečí, pro policii často nesrozumitelných.

Navíc aspoň určitá část těch imámů a kazatelů má nějaký základní pud sebezáchovy a bude se snažit navenek tvářit pozitivně, integrovaně a proevropsky – aspoň do chvíle, než přepnou z francouzštiny na jazyk své kongregace. Když se v sousedním Německu reportér televize ARD jménem Constantin Schreiber rozhodl zmapovat, o čem se mluví v tamních mešitách, zjistil, že obsah arabských kázání, knih a letáků se velmi zásadně liší od toho německého. (Stereotypní teutonský blonďák Schreiber vyrostl v Sýrii a ovládá arabštinu plynně, ale samozřejmě to při svém průzkumu tajil.)

Takže – máte několik milionů lidí, o jejichž postoji k francouzskému státu, civilizaci a kultuře nemáte moc jasnou představu, jenom podezření, že není dobrý. Víte aspoň o některých z nich, že jsou nebezpeční. To jsou ti, kteří mají dostatečně slabou mentální pojistkovou skříň na to, aby se otevřeně dopustili násilných činů a pokřikovali přitom něco o velikosti svého boha. Těch si systém může všimnout a zařadit si je do seznamu k bližšímu sledování, i když pouhé sledování samo o sobě žádné zázraky nedokáže. (Na seznamu zvaném Fichier S jsou desítky tisíc lidí, ovšem nejen muslimů.)

Ale nevíte, kolik jejich spolužáků, příbuzných a sousedů jim toto chování toleruje nebo dokonce schvaluje. Do hlav se jim nikdo nepodívá, a přitom právě tahle podpůrná síť je tím skutečným jádrem problému, protože je velký rozdíl mezi ojedinělým magorem, kterého odsoudí a pronásleduje celá země, a mezi někým, kdo má mezi svými blízkými neoficiální status hrdiny, jemuž je třeba pomáhat. I v klasické válce bývá na frontě jen malé procento celého národa, ten zbytek se jim stará o logistiku. V případě terorismu platí lautr to samé.

Ani Izrael, který má podstatně méně institucionálních zábran a podstatně větší míru pochopení svých protivníků (protože znalost spisovné arabštiny i místních dialektů je u lidí pracujících v izraelských výzvědných a policejních složkách běžná), nedokázal zkrotit pásmo Gazy. Nakonec se z něj prostě stáhli a – stejně jako Egypťané, na což se zapomíná – postavili na hranicích plot. Na svém teritoriu je ten Hamás a jeho spojenci zkrátka ne-sice-přímo-porazili, ale uondali dostatečně na to, aby Izraelci ten kus země raději vyklidili. Prostě nestál za všechnu tu krev a pot.

Když dnes francouzský ministr vnitra hovoří o tom, že oblasti ovládané gangy dostane zase pod kontrolu, nemohl by při té příležitosti aspoň naznačit, kolik k tomu bude potřeba prostředků? Třeba konkrétně policistů a vybavení? To není zrovna malá operace, dokonce je nejspíš daleko větší než cokoliv, co kdy zkoušel třeba ten výše zmíněný Izrael. Pravda, Francie je větší, ale francouzská policie už teď trpí nedostatkem lidí a ti, kteří stále ještě slouží, protestují proti nebezpečným pracovním podmínkám. Pokus o znovunastolení francouzské moci ve ztracených územích republiky určitě moc bezpečný nebude. A nenachází se tam těch gangsterů třeba více, než kolik činí kapacita všech francouzských věznic?

I kdyby se tenhle úkol hodný Viktora Čističe povedlo dotáhnout do konce, fyzická kontrola teritoria je stále jen ta první věc v řadě. Co s tou okupovanou populací? Jak z nich uděláte loajální Francouze? A přijmou je jiní Francouzi za Francouze, po všech těch letech konfliktů a nedůvěry? Nebo se od nich budou držet pro jistotu stranou?

A co ten deklarovaný plán “očistit islám ve Francii od cizích vlivů“? Nejsou tam ty vlivy po desítkách let Úpřítomnosti už náhodou velmi pevně a hluboko zakořeněné? Všichni sní o euroislámu, ale nikdo ho zatím nevytvořil.

O nějakou formu státně kontrolovaného a mocensky vykleštěného islámu se kdysi pokoušel i turecký reformátor Atatürk, a to v časech, kdy ještě šlo podvázat státem nechtěné komunikační kanály relativně snadno. Nevyšlo to, kyvadlo dějin se zhouplo zpátky a dnes na jeho prezidentském křesle sedí Erdogan snící o restauraci osmanské říše.

A to přitom Atatürk v islámské společnosti vyrostl a důvěrně znal všechny její síly a slabiny. Věděl tedy velmi dobře, s čím bojuje. To o sobě pánové Macron, Castex a Darmanin říci nemohou.

Francie má náběh stát se novým Libanonem

Já vím, já vím.

Ani ten Macron, papírově nejmocnější prezident v Evropě, nemůže jen tak předstoupit před své voliče a říci jim: “Máme zde pár set průserových čtvrtí, se kterými nic neuděláme, které musíme nějak živit a hlídat před akutním výbuchem, které jsou Francií jen podle jména, ale jejichž obyvatelstvo se součástí naší země být necítí.”

Sice by to byl popis reality, ale zároveň by to znamenalo přiznání, že pátá republika selhala a dost možná je na odpis. Minimálně v těch místech, o kterých se hovoří, a kterých je hodně. Ofenzivní plány znějí lépe a optimističtěji než říci “po letech zanedbávání situace máme náběh na to, stát se novým Libanonem nebo Irákem, a nevíme, co s tím při zachování současné právní struktury státu dělat.”

Ale možná by takové přiznání francouzské voliče zase tolik nešokovalo. Když začátkem října ohlásil prezident Macron svůj plán porazit islámský extremismus ve Francii, uspořádal deník Le Figaro průzkum mezi svými čtenáři.

Celkem 74 procent respondentů řeklo, že v úspěch těchto plánů nevěří.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.