Příznivci letů do vesmíru měli v sobotu 30. května velký den. Počasí na březích Floridy se trochu umoudřilo a umožnilo start nové lodi Dragon 2 i s dvojčlennou posádkou. Sledoval jsem přípravy ke startu na online kanálu SpaceX. Oba astronauti, pánové kolem padesátky, se zubili jako kluci, kterým bylo právě slíbeno lízátko a jízda na kolotoči. Taky bych se zubil. Tohle je to pravé dobrodružství.

Z geopolitického hlediska nastala pro kosmické lety doba zaslíbená, protože tu zase máme nějaké soupeření velmocí o světovou dominanci, což silně podněcuje technologické závody. V moderní době se vždycky vyplácelo mít převahu v nějaké technice, která umožňuje dálkovou projekci síly – na začátku 20. století to byly velké lodě (dreadnoughty), později letadla a první rakety, ještě takové, které nedokázaly dosáhnout oběžné dráhy.

Dnes to nejspíš bude vesmír. Nejde jenom o klasickou špionáž a zbraně, ale i o šíření informací, protože tyhle souboje velkých států mají vždycky nějakou informační rovinu. Západní svět si snad podrží nějakou svobodu slova a tisku (i když za to budeme muset bojovat). Proniknout naopak informačně dovnitř Číny bude mnohem těžší, ale zrovna převaha na oběžné dráze by k tomu mohla být užitečná. Z vesmíru se dá vysílat leccos, včetně kritických až podvratných zpráv, a současné čínské vedení je kontrolou nad informacemi natolik posedlé, že tím ukazuje svoji Achillovu patu.

Americký kosmický program v uplynulých letech málem odumřel na přílišnou byrokracii a nedostatek chuti podstupovat nějaké další riziko. Nejlépe na tom byl sektor kosmických sond vysílaných k planetám, planetkám a kometám; tam nejde o lidské životy a vědátoři jsou hraví a vynalézaví už z podstaty. Nejhůře na tom byly velké projekty jako Constellation a SLS, jejichž vývoj zaběhl do desítek miliard dolarů ještě předtím, než vzlétl první prototyp. Jeden čas to vypadalo, že kombinace politického mikromanagementu, stabilních penězotoků k velkým firmám jako Boeing či Northrop Grumman a přílišného „držení se u zdi“ tu NASA buď úplně zabije, nebo – a to spíš – ji ponechá v jakémsi položivém stavu, kdy to bude agentura hodně drahá, z vojenských důvodů sice nezrušitelná, ale zároveň nepříliš efektivní.

No, zdá se, že tenhle scénář byl odvrácen, a to právě tím, že si ve Washingtonu uvědomili, že musejí pustit část kontroly z ruky. Jedním z problémů dřívějšího stavu byla neustálá snaha úředníků dohlížet na každý detail každého procesu. Byl to pochopitelný důsledek dvou havárií raketoplánů, které stály celkem 14 životů. Ale zároveň se tímhle způsobem zabije jakákoliv inovace.

Na diskusních fórech, kde se setkávají příznivci kosmonautiky, koluje neověřitelná historka. Zní takto: když se firma SpaceX pustila do práce na lodi Dragon 2, vyjádřila NASA přání nasadit jim do výroby nějakých 300 trvale přítomných inspektorů. Ze SpaceX prý odpověděli, že tři by měli stačit. Nakonec se dohodli na třiceti.

Na internetu vždycky potkáte zapšklé lidi, kteří pociťují potřebu shodit jakýkoliv výkon, kterého někdo dosáhl. (Tuhle povahu jim opravdu nezávidím.) I kolem letu Draka se jich vyrojilo víc než dost a jejich hlavní argumentační linie je, že s lidmi se létalo už předtím, tak co že se vlastně oslavuje.

Nuže, důvody jsou tyto:

a) Ta loď je úplně nová, a to i designově, nejen datem výroby. Nejde jen o opatrné vylepšování starých modelů, jako jsou Sojuzy nebo raketoplány, ale o stroj, který je od samého počátku postaven na současných technologiích.

K tomu byl už nejvyšší čas. Ona ta moderní technika má sice taky svoje problémy (například pochytání softwarových chyb požírá čím dál významnější část času stráveného vývojem), ale létat donekonečna na strojích, které zkonstruovali ještě naši dědečci, bylo poněkud ubíjející. A drahé, čímž se dostáváme k druhému bodu:

b) Jak nosné rakety Falcon, tak kosmické lodi Dragon vyšly na relativně málo peněz, částečně byly financovány ze soukromých prostředků a jejich provoz by měl být o dost ekonomičtější než dřív – což znamená možnost létat daleko, daleko častěji, než jsme byli zvyklí.

Podle NY Post dostala SpaceX za uplynulé desetiletí ze státních peněz celkem 3,1 miliardy dolarů, což jsou ve srovnání s dřívějšími kosmickými projekty vyslovené drobné. Měsíční projekt Apollo by při započítání inflace vyšel asi na 150 miliard dnešních dolarů a čtyřicet let provozu raketoplánů na 209 miliard dolarů. Samozřejmě se ty tři projekty nedají úplně jednoduše srovnat, každý měl jiné cíle; ale roční náklady se srovnat dají a z nich plyne, že lety na Falconu jsou jak pro daňového poplatníka, tak i pro větší soukromé zákazníky cenově snesitelné, kdežto Apollo či raketoplán představovaly velký a dost možná neudržitelný luxus i pro federální kasu USA.

No, a cena je přitom naprosto kritický faktor pro další rozvoj. S drahými hračkami si nutně bude hrát jen pár nejbohatších kluků na pískovišti. Čím cenově dostupnější se ta technologie stane, tím víc se bude rozvíjet, až bude jednoho dne samozřejmou součástí našeho světa.

Takový vývoj od supertechnologie k všudypřítomnému jevu už jsme v posledních desetiletích zažili a změnil nám život. Kdyby počítače navěky zůstaly ve velkých klimatizovaných sálech a k jejich provozování by byly potřeba celé týmy, tak byste teď, well, určitě četli něco zcela jiného. I politika nebo zpravodajství by vypadaly úplně jinak.

Doufám, že kosmická technologie časem zlidoví podobným způsobem, a že start Draka představoval malý krok k tomuhle cíli. Ten šípkový zámek v podobě velkých státních agentur potřeboval trochu probudit.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.