Je to sice marginálie, ale přesto snad ne tak nezajímavá. Ačkoli je zjevné, že poté, co ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov minulý týden řekl to, co řekl, by památník maršála Koněva na svém původním místě spočinout již nikdy neměl, mám pocit, že pražské úřady konaly velice nešťastně, když jeho sochu nechaly odstranit.

Udělaly vlastně to nejjednodušší, co udělat mohly – prostě odstranily jednu sochu, o které dříve v podstatě ani nikdo nevěděl, že existuje.

Asi si myslely, že dějiny jsou pohádkou, kterou vyprávíme dětem. Že na jedné straně vystupují chrabří hrdinové, na druhé zlomyslní padouši. Jenže takové dějiny nebývají, dobro a zlo v nich bývá promíšeno, a to je na dějinách to krásné i trpké. Koněv-osvoboditel a Koněv-okupant je toho ostatně názorným příkladem, ale to není podstata věci.

Celá věc s pomníkem jednoho dávno mrtvého maršála mě začala zajímat v souvislosti s úplně něčím jiným. Před časem jsem si znovu četl román Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock a zjistil, že spoustu pražských ulic, jimiž Fuksův hrdina kráčel, jsem nedokázal identifikovat. Důvod byl prostý – jejich názvy už dávno odvál prach. A mně to přišlo líto a říkal jsem si, jak by bylo pěkné, kdyby pod štítkem ulic s názvy nynějšími, byl ještě jeden štítek, a ten by vyjmenovával názvy, které táž ulice mívala v minulosti. Bylo by to – alespoň já jsem o tom přesvědčen – velice poučné čtení, řeklo by nám leccos o pomíjivosti věcí.

Se sochami je to stejné. Občas si říkám, jak by bylo hezké, kdyby se sochy nestrhávaly vůbec, ale nechávaly se jako připomínka toho, co bylo. Mistr Jan Hus by si povídal s Mariánským sloupem (proč ostatně ne?), maršál Radecký by se stále ještě projížděl po Malostranském náměstí, nad Vltavou by se na nás díval Stalin (myslím, že by to místo bylo populárnější, než je teď), na Praze 6 by mával usměvavý maršál Koněv, někde by možná mohl stát i Gottwald…

Současně by bylo dobré pomníky, kterých si stejně málokdo všímá, otevřít lidové tvořivosti a performancím. Město by ožilo, veřejný prostor by se stal barevnějším.

Koneckonců dějiny jsou spíše zmateným panoptikem než nějakou souvislou a dezinfikovanou vyprávěnkou, kterou z nich děláme.

A jen tak mimochodem, pokud by tak pražské úřady postupovaly v případě pomníku maršála Koněva, a otevřely jej performancím umělcům (třeba mohly vypsat veřejnou soutěž na jeho aktualizaci), docílily by téhož efektu, který docílily jeho odstraněním. Naštvaly by Rusy – a to možná i víc než přesunem sochy kamsi do lapidária.

A o naštvání Rusů pražským úřadům koneckonců šlo, nebo se pletu?