Česká veřejnoprávní média a s nimi spojení politici mají svůj způsob práce zapsán v memech (a v genetickém výběru redaktorů) už z doby tzv. druhé Československé republiky. Podlézavost vůči protektorům (bez ohledu na jejich momentální destinaci), okázalá nenávist vůči jejich současným protivníkům, nadřazený a vychovatelský přístup vůči divákům, posluchačům a čtenářům. Dědičnost zachází do takových detailů, že vztah ke dvěma posledním prezidentům, Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi, (i používaná rétorika) nápadně připomíná vyjadřování druhorepublikových a protektorátních médií o Edvardu Benešovi. Inu, zvyk je železná košile. 

Jejich další geneticky podmíněnou vlastností představuje návyk plnit ideologická zadání kampaněmi, které zcela zaplní éter a noviny, což už také má nepřetržitou tradici dlouhou přes osmdesát let. Proto jsme byli od léta loňského roku systematicky připravováni na to, že letošní 75. výročí osvobození Československa bude znamenat zásadní změnu v náhledu na historii. V předstihu nám to předvedla Česká televize, která již 10. června 2019 v den vypálení Lidic přinesla v pořadu Reportéři ČT příspěvek o udání v předvečer tragédie. S podtextem – všechno bylo jinak, nešlo o žádné nevinné mučedníky. Zavinili si to sami. Chyběl jen povzdech: chudáci Němci.

Proto se v létě naplno rozhořel boj se symboly. První na řadě byla socha maršála Koněva na Praze 6. Vidím dva hlavní důvody, proč se terčem snah o revizi historie roku 1945 stal právě tento památník z roku 1980. Na pražském šestém obvodě je už málo volných parcel, které by se daly využít třeba pro výstavbu podzemních garáží, a maršálova socha tomuto záměru překážela. Druhý důvod je také docela logický – za každým nekalým záměrem musí stát člověk, který má v této věci silnou osobní motivaci. V tomto případě šlo o starší paní ruské národnosti, shodou okolností obdivovatelku válečného zločince generála SS Helmutha von Pannwitze, který velel nacistickým ruským kozáckým jednotkám v Jugoslávii. Maršálu I. S. Koněvovi při demonstracích a vandalských útocích mimo jiné vytýkali činnost jednotek SMERŠ v roce 1945 v Československu, které zatkly a odvlekly ruské emigranty. Zejména ty, co se angažovali na straně hitlerovského Německa. 

Pravda, spory o maršála se vedly několik let, doprovázely je „tabulkové války“, kdy jednu sundali ze staroměstské radnice, jiné dvě přidali k soše. Panu starostovi městské části Praha 6 Ondřeji Kolářovi tyto taškařice vydržely do dalšího volebního období. Zlom přišel vloni po 21. srpnu, kdy po dalším útoku „neznámých vandalů“ se zastupitelstvo rozhodlo pomníku zbavit. V kontextu dalších událostí se zdá, že šlo o začátek širší koordinované akce, již zaměřené k nadcházejícímu 75. výročí osvobození Československa a skončení II. světové války.

Na pomníkovou válku Prahy 6, která vynesla Ondřejovi Kolářovi z ruské strany označení místní gauleiter (nacistický župní vedoucí), plynule navázal starosta Řeporyjí Pavel Novotný se svým záměrem postavení pomníku vojákům ROA (Ruské osvobozenecké armády – vlasovcům) v Řeporyjích. Přišla pochopitelná reakce z ruské strany, následovalo vystoupení řeporyjského starosty v ruské televizi, které muselo ruské diváky přesvědčit o tom, že v členských zemích NATO se dostali k moci rusofobové, kreténi a sexuální zvrhlíci (tak nějak to shrnul Vladimir Žirinovskij). Pavel Novotný přitvrdil a slíbil, že pověsí ruského ministra zahraničních věcí Sergeje Lavrova.

Celý článek najdete v tištěném vydání Literárních novin. 

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

 

Jaroslav Bašta (*1948 v Plzni) je český politik a diplomat, původním povoláním archeolog, za normalizace disident a signatář Charty 77. Byl ve vězení a po propuštění pracoval jako dělník a technik. V osmdesátých letech byl také vědecky činný v archeologii, napsal přes 130 odborných článků v prestižních československých i německých časopisech. Po sametové revoluci byl náměstkem ředitele tajné služby a dva roky vedl lustrační komisi federálního ministerstva vnitra. V letech 1998–2000 byl ministrem bez portfeje ve vládě Miloše Zemana, 2000–2005 velvyslancem v Rusku, 2007–2010 velvyslancem na Ukrajině. Členem ČSSD se stal v roce 1994, v roce 2019 ze strany vystoupil.