Je to tak dáno, že člověk jen zřídka prožije situaci, která je spojena s masovou emocí. Kolektivní prožitek, jako byl 17. listopad 1989 či nynější pandemie, vytváří iluzi, že svět vstupuje do zcela nové etapy. Jenže dějiny jsou přeplněné takovýmito dramaty – a svět se příliš nezměnil. I když exponenciálně rostou vědecké znalosti a vyvíjejí se revolučně nové technologie, zdá se, že morálka a zákonitosti mezinárodní politiky ustrnuly ve své starověké podobě.

Po každé velké události, jako byly například světové války, si většina lidí myslela, že teď už to určitě bude jiné. Chvíli to tak vypadalo. Po velké válce vznikla Společnost národů, po druhé světové OSN. Po té studené americký prezident George Bush st. v roce 1990 zvěstoval, že nastává „nový světový řád“. Měl to být „svět, kde pravidla džungle budou nahrazena pravidly zákonů. Svět, v němž státy rozpoznají společnou odpovědnost za mír a spravedlnost. Svět, kde silnější respektuje práva slabšího.“ 

Nový koronavirus se ale zrodil do jiného světa, než měl být ten, který sliboval vítěz studené války. Je to svět, kde džungli neobhospodařuje „benevolentní hegemon“, jak o tom psali neokonzervativci. Když Barack Obama na vrcholu arabského jara prohlásil, že syrský prezident „musí odejít“, Kreml poslal k břehům Sýrie raketový křižník – a Bašár al-Asad vládne dodnes. Koronavirus zaútočil ve chvíli, kdy globální řád prožívá tektonické zlomy v několika vrstvách a každý z těchto zlomů sám či ruku v ruce s dalšími může přerůst v hlubokou krizi. Pandemie pouze drastickou formou obnažuje problémy, které jsou dlouhodobé, ale zůstávaly skryty za bariérou frází sebestředných politiků, mediální kouřovou clonou a za španělskou stěnou hollywoodských kýčů. Jako příklad lze uvést několik hrozeb skrytých ve čtyřech vrstvách.

Ekonomika 

Světový kapitalismus funguje na dluh. Ještě před vypuknutím pandemie odhadoval Institut mezinárodních financí sídlící ve Washingtonu globální zadluženost na úrovni 322 procent světového hrubého domácího produktu. Na úrovni skupiny G20 se v souvislosti s podporou ekonomiky v boji proti novému koronaviru mluví o výdajích ve výši pět bilionů dolarů. Bude to určitě víc. Jen Evropská unie shora slibuje 500 miliard eur. Spojené státy vydaly na federální úrovni boje s koronavirem tři a půl bilionů dolarů – a to při aktuálním zadlužení 24,5 bilionů. Velcí dravci, kteří se ještě nedávno chystali na dolování renty z programů ozelenění ekonomiky, se teď přeorientovali na těžbu z dotací na boj s následky onemocnění COVID-19.

Podoba soužití pandemie a krizových jevů v ekonomice je viditelná na současném propadu cen ropy. Ten začal nezávisle na koronaviru poté, kdy se Rusko a Saúdská Arábie nedohodly – či se dohodly, že se nedohodnou – na snížení těžby. Výsledkem bylo, že ceny začaly padat pod magickou úroveň 50 dolarů za barel WTI, která umožňuje americkým těžařům břidlicové ropy podnikat se ziskem a snad i platit dluhy. Umrtvení ekonomiky v důsledku zápasu s koronavirem poptávku po ropě ještě zmenšilo. Synergický efekt nyní ve Spojených státech ohrožuje bytí celého strategického sektoru. 

Sociální nerovnost

Nerovnost regionů se podle statistik před pandemií zmenšovala, ovšem nůžky mezi jednotlivci se zvětšovaly. Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) chronicky hladoví 820 milionů lidí. Zároveň nadnárodní konzultační firma Capgemini s centrálou v Paříži uvádí, že na planetě je 18 milionů dolarových milionářů. Poslední oficiální údaje Statistického úřadu USA jsou za rok 2018 a říkají, že nerovnost je v této zemi největší za posledních 50 let. Podíl příjmů pěti procent nejbohatších obyvatel USA vzrostl od roku 1968 z 16 na 23 procent. 

Koronavirus nerovnost obnažuje a prohlubuje. Z OSN se ozývají hlasy varující před nastupující „pandemií hladu“. Pandemie odkryla chudobu velkých sociálních skupin, které nejsou zapojeny do zdravotního systému, mají nezdravé stravovací návyky a žijí v ekologicky nejzávadnějších oblastech. V USA to platí především o černoších. To, že v této zemi během prvního týdne po přijetí balíčku opatření na boj s nemocí COVID-19 stoupl počet nezaměstnaných o více než šest milionů, není dáno jen zbrzděním ekonomiky. O podporu se přihlásili i „neoficiální nezaměstnaní“, tedy ti, kdo se z různých důvodů nevešli do úředních statistik. Dnes hrozí, že celosvětově stoupne nezaměstnanost na dvojnásobek. 

Světový politický systém

První dvě desetiletí 21. století jsou ve znamení politicko-vojenské snahy Washingtonu udržet nadřazené postavení, které získaly Spojené státy vítězstvím ve studené válce. Souběžně ale rostla ekonomika Říše středu takovým tempem, že od roku 2014 má Čína větší HDP měřený podle parity kupní síly než USA. Vedlejším produktem této dynamiky je ovšem růst závislosti Číny na ekonomických partnerech, což vyžaduje mnohem aktivnější zahraniční politiku Pekingu. Zároveň se vojenský potenciál Číny zvětšil do té míry, že se případný útok proti ní mění na sebevraždu.

Koronavirus neukázal jen slabiny USA, ale mohutnou sílu čínské ekonomiky, této „továrny světa“. Pružná mobilizace zdrojů na výrobu lékařských, zdravotních a hygienických přístrojů i pomůcek neumožnila jen ofenzivní zápas s novým koronavirem: z Číny se během měsíce či dvou stal bezkonkurenčně největší vývozce těchto přístrojů a pomůcek, ale i zkušeností. 

Ideologický konsenzus

Západní svět pojal globalizaci jako amerikanizaci, a to nejen rozvojových zemí. Sociální struktura Evropské unie se přizpůsobuje té americké, a to jak etnickým složením, tak úpravou školského a někde i zdravotního systému. Demokracie je pojímána jako volný trh a společenská užitečnost jedince je měřena jeho majetkem. 

Hesla jako „Moje tělo je moje vlastnictví!“, pod kterými manifestovali někteří občané USA proti karanténním opatřením, ukazují, jak hluboko může degenerovat liberálně-konzervativní koncept lidských práv: svoboda šířit koronavirus je přece jasným porušením práva na život jiných lidí. Spojovat kritiku karanténních opatření s obhajobou 2. dodatku k Ústavě USA, který dává právo na zbraň, varuje před tím, že lobbisté dokážou měnit lidský strach na peníze i v těch nejtragičtějších situacích. 

Liberální představa nového světového řádu viděla v globálních organizacích typu Světové zdravotnické organizace (WHO) předobraz vzniku celosvětové společnosti, která se zbaví státního sobectví. Pro aurory, jako je harvardský profesor John Ruggie, to má být Evropská unie, která je ukázkou postmoderního uspořádání zahánějící do minulosti státní sobectví. 

Už před vypuknutí pandemie ale Donald Trump prosadil politiku „America First!“ Jeho útok na WHO během války s novým koronavirem je jen jedním z několika příkladů sebestředného přístupu Bílého domu k mezinárodním institucím. Evropská unie nedokázala v prvních dvou měsících pandemie přijmout jakékoliv opatření, které by zápas s koronavirem posunulo k úspěchu. Stručně řečeno, boj s pandemií probíhá především na úrovni států – ať již to je Čína se svým ofenzivním modelem, Česko a Slovensko s pragmatickým přístupem či Velká Británie a Spojené státy se svojí úvodní záměrnou pasivitou a decentralizací. 

Změna, nebo šance? 

Přestože jsou aktivity v zápase s koronavirem především na státní úrovni, opírají se o globální zkušenost a čerpají z globálních zdrojů. Pandemie ukázala, co jsou skutečné globální problémy. Představila novou hierarchii hrozeb a rizik: upozorňuje například, že takové absurdní požadavky, jako zvýšit vojenské výdaje na úroveň dvou procent HDP, je jen plýtvání. Tváří v tvář pandemii i přesvědčení antiglobalisté vidí, že lidstvo má společný globální osud a že problémem není globalizace, ale její kapitalistická podoba. 

Pandemie pronásledují lidstvo celé jeho dějiny. Vždy přinesly ideový a psychický otřes, který však časem převrstvily jiné dramatické události a někdy i umné kampaně. Už dnes se houfují ti, kteří pokládají za svatou povinnost přesvědčit lid Západu, že protivník z Východu stojí před branami – a po pandemii je možná ještě nebezpečnější. Pravda, určitou dobu bude snazší vysvětlovat, že sobectví některých jednotlivců a skupin deformuje osudy všech. Změnu k lepšímu ale koronavirus nepřináší. Na tu je ještě nutné počkat.

Autor je politolog.