Od ministerstva kultury (MK) očekávám systémovou podporu. Pokud jde o knižní obor, ministr zatím, jak dokládají jeho dosavadní vyjádření, nepochopil, že jde o fungování celku, a ten závisí na koncovce – knihkupcích (řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek). Bez existence funkční prodejní sítě vytvoří podpora vydání knih několika (čtyřiceti, padesáti, stovky?) nakladatelů skanzen bez odbytu.

Vyrazit s batohem jako v devadesátkách nakladatel může. Ale kam? Na začátku 90. let bylo u nás asi 1000 knihkupectví, dneska jen málo přes polovinu: 537 (údaj z podzimu 2019). Nejhůř jsou na tom města kolem deseti tisíc obyvatel, knihkupectví dnes nemají nejen průmyslové Lovosice (tam je sice antikvariát, ale funguje jako zásilkový obchod), ale ani kulturně a turisticky přitažlivá Třeboň. O menších, ale z hlediska obslužnosti okolních vesnic důležitých sídlech nemluvě (například v Nepomuku, pokud vím, taky žádný obchod s knížkami není).

Jako nakladatel v téhle situaci o dotaci z MK neuvažuji, stejně jako dosud. S výjimkou první knížky v roce 2010 jsem o nic nežádal, protože ten systém považuji na rozdíl od řady kolegů za špatně nastavený, i když dílčí pomoc představuje. Administrativně je však velmi nekomfortní. Pro ilustraci podle přítele-nakladatele, který dlouhodobě data MK sledoval a vyhodnocoval, rostl počet kolonek v žádostech údajně takto: 1993 – 19 kolonek, 1999 – 40, 2001 – 81, 2015 – 102, 2020 – 282. Křivka růstu je velmi podobná růstu počtu zaměstnanců britského ministerstva kolonií v době rozpadu impéria v letech 1935–1954, jak to uvádí profesor N. C. Parkinson ve svých proslulých zákonech.

Dotace MK na podporu knih včetně literárních akcí plynule rostly, v roce 2018 dosáhly 57 milionů korun. Jenže dotace na vydávanou knihu smí pokrýt nejvýše 50 procent nákladů, zbytek by měl uhradit prodej. Toho lze ale dosáhnout, odhaduje stejný zdroj, až při nákladech kolem 800 výtisků. Malonákladové tituly, zejména poezie a debuty, tak stejně zůstávají ve ztrátě. Závažnější je fakt, že dotované tituly beletrie představují pouhá dvě procenta z celkové produkce, u knih pro děti je to dokonce jen jedno procento. Vyplývá z toho, že knihkupce dotované knihy rozhodně nad vodou nedrží. Spíš je to naopak: nabídkou oněch dotovaných titulů knihkupci pomáhají nakladatelům. Přesto knižní obor jako celek přispívá do rozpočtu na odvodech každoročně přibližně jednou miliardou korun.

Letos jsem poprvé žádal o podporu pro jednu knihu Státní fond kultury (ten je sice spravován také ministerstvem, ale zatím je znatelně pružnější). Z požadované částky jsme dostali 30 %, v celkové kalkulaci to je 13 procent nákladů na výrobu knihy. Bez další – privátní – podpory bychom knihu vydat nemohli.

S vydáním knihy si můžeme poradit i bez ministerstva, ale existenčně jsme závislí na tržbách (které dostaneme, až když se kniha prodá). Pan ministr tomu říká byznys. Ten aktuální vypadá tak, že naše tržba za březen 2020 (a to byla třetinu měsíce ještě knihkupectví otevřená) ve srovnání s průměrem březnových prodejů za předcházejících pět let (2015–2019) činí 27,59 procenta – tedy pokles tržeb o více než 72 procent. V dubnu předpokládáme ještě větší propad. Ostatní, i větší nakladatelé na tom nebudou o moc lépe.

Připadá pro nás v úvahu žádost o refundaci části výplat na kurzarbeit. Má to být 60 procen z 60 procent původních mezd. Ty jsme měli postavené hodně pod současným průměrem, a ještě to byly jenom polovina a pětina úvazku. Snížili jsme pochopitelně hned březnové výplaty. Proti nerealizovaným tržbám představuje možná (ne jistá) náhrada směšných ani ne 10 procent ztráty na tržbách (jen za březen). Jak na tom jsou nakladatelé s více zaměstnanci, není těžké odhadnout.

Z pohledu uvedených čísel a vazeb považuji knihkupeckou síť za nejdůležitější část literárního provozu, na kterou by stát a ministr kultury měli zaměřit podporu nejenom v době krize. Pokud nebude mít kdo knihy prodávat, náklady jednotlivých titulů se můžou v nadsázce omezit na povinné a reklamní výtisky. E-shopy to nespasí, ale budiž. Ovšem pokud zaniknou ty české, uprázdněný prostor využije Amazon nebo jiný monopol a vynutí si zabijáckou marži (jako se to stalo v Maďarsku). Nebo se každý nakladatel bude muset stát zároveň knihkupcem. To by mohla být dobrá zpráva: pro vlastní zásilkovou službu vytvoří pracovní místo nebo zakázku pro OSVČ a přispěje tak ke snížení právě rostoucí nezaměstnanosti. Není však vůbec jisté, jestli zásilkový prodej na mzdu pro onoho zaměstnance či na fakturu pro OSVČ vydělá. Opravdu velká nakladatelství své distribuce mají, ale jaké riziko představují pro ostatní nakladatele, když jim prodej svých knih svěří, ukázala Euromedia zastavením plateb za už prodané knihy téměř okamžitě po zavření obchodů.

Zanikne i jiná perspektiva. Knihkupectví není jen obchod s výlohou, ale v menší nebo i větší míře je to také svého druhu kulturní instituce v dané lokalitě. Jestliže ministr knihkupce odmítá zařadit do svých představ o pomoci knihám a dává tak od nich ruce pryč, pohřbívá sice ne celou českou knižní kulturu, ale její významnou složku.

Ještě poznámka k vládní podpoře kultury: 9. dubna se ministr Zaorálek pochlubil, že vláda odsouhlasila 1,07 miliardy pomoci pro kulturu. Hned týž den večer však premiér ministra své vlády brutálně zesměšnil svým obvyklým obkročákem – s očima upřenýma na čtečku v přímém přenosu řekl: „Jsme připraveni uvolnit až 1000 miliard.“ Kde a jak na to vezme, je věc jiná, slibem nezarmoutíš. Miliarda podpory pro kulturu a z ní část pro knihy vypadají ale potom takto: pro kulturu jako celek 1,07 promile, na živou kulturu vyčlenil ministr 0,44 promile a na knihy 20 milionů, to je 0,02 promile – dvě stotisíciny z deklarované pomoci rozvrácenému ekonomicko-společenskému organismu České republiky. Dvě koruny na obyvatele včetně nemluvňat. Děkujeme, pane ministře.

Pro srovnání: V roce 2003 zaplatila Česká republika po prohrané arbitráži o Novu 10,7 miliardy korun. Každý občan ČR přispěl tisícovkou.

Jiné, ne-kulturní, zato obří a trvalé dotace nejsou předmětem tohoto textu. Právě ty ale názorně ukazují, jak ošidným lékem dotace jsou. Dotace lze používat jako doping pro handicapované, případně při podobném ataku, jako je ten současný. Jenže působí jako droga. Jsou návykové a postupně velmi omezí, když ne znemožní návrat k přirozenému bezdotačnímu životu. A můžou vést k tomu, že pro některé firmy se dotace stávají hlavním cílem a smyslem existence, vábnou kořistí.

Nezpochybňuji dotace jako potřebnou formu pomoci. Jsou to ale jen utišující prostředky, které nemíří na příčiny nemoci, pouze zmírňují její dopady. V horším případě dovedou pěkně vysávat státní rozpočet.

Aktuální krize maloobchodu uzavřením prodejen ukázala na potřebu systémové podpory knihkupecké sítě, především malých knihkupectví. Jak? Němci přicházejí s nápadem rozhýbat prodej nových aut příspěvkem na každé prodané auto, takzvaným šrotovným, jako před deseti lety. To je samozřejmě dotace, ale ukazuje sílu automobilové lobby. Svaz českých knihkupců a nakladatelů připravuje každoročně kampaň Kniha ti sluší ke Světovému dni knihy 23. dubna (letos byla z původního termínu posunuta, začíná v pondělí 27. dubna, kdy se konečně otevřou alespoň malá knihkupectví). Padesátikorunový kupon ale hradí knihkupec, jde na úkor jeho marže. Co kdyby ministerstvo tuhle akci, která podporuje prodej knih, zahrnulo do svého rozpočtu? A nestála by pro knihkupce za úvahu daňová úleva na zaměstnance? Ta, která je určená na zaměstnání invalidů, v knihkupectví nemá moc smysl, i fyzicky je to práce náročná. Takovou pobídku by ovšem ministr kultury musel prosadit v dalších resortech, na financích a na ministerstvu práce.

Za klíčovou a potřebnou pomoc pro nakladatele považuji:

1. Umožnění odpisů ze zásob. Dosud neřešený, ale zásadní problém. (Zjednodušené vysvětlení pro neekonomy: dokud nakladatel s podvojným účetnictvím každou jednotlivou knihu neprodá, nemůže si započítat její výrobní cenu do nákladů; čím déle má knihu na skladě a čím více knih chce nabízet déle než jednu sezónu, tím větší finanční prostředky má ve skladu umrtvené.)

2. Snížení DPH z knih na nulu. Lubomír Zaorálek v rozhovoru pro Právo 18. dubna prohlásil: „…musíme vytvořit prostředí, které umožní nejširší kultuře přežít.“ Pokud chce ministr knižnímu trhu a české knižní kultuře skutečně a dlouhodobě prospět, nemusí žádat o žádné přímé peníze ze státního rozpočtu. Hned ve dvojí funkci (také jako poslanec) se může zasadit o změny, které významně a systémově pomůžou všem: nakladatelům, knihkupcům a v důsledku i čtenářům. Jedna z Ezopových bajek obohatila evropskou kulturu o úsloví Hic Rhodus, hic salta! Překládá se: Tady ukaž, co umíš!

Autor je publicista a majitel nakladatelství Novela bohemica. Text je převzatý z jeho blogu na Aktuálně.cz.