Zatímco ještě nedávno byla ve světových médiích za největší aktuální hrozbu považovaná klimatická krize, v posledních měsících toto riziko překryla pandemie koronaviru. Obě rizika spolu ale souvisejí.

Současná pandemie vyvolává především konkrétní praktické otázky a nutnost naléhavého řešení, nicméně pro její pochopení je zapotřebí rovněž obecnější reflexe tohoto problému. Donedávna byla za největší aktuální hrozbu považovaná klimatická krize. Neudržitelná ekonomická orientace na „růst růstu“ v epoše antropocénu, kdy se činnost lidstva stala geologickou silou, kdy lidstvo takto ohrožuje na přírodu vázané podmínky své existence, se stala díky akceleraci oněch negativních procesů urgentním problémem a dostala se do vědomí i aktivit širší veřejnosti, zejména části mladých lidí. Nyní co do urgentnosti překryla klimatickou krizi pandemie koronaviru. Obecná obsahová souvislost mezi těmito dvěma fenomény asi není prokazatelná, ale podle názoru odborníků je v některých aspektech doložitelná, jak to uvedu na konci této úvahy.

Mezní situace

„Formálně“ má pandemie koronaviru společné to, co nazval Karl Jaspers „mezní situací“. Ta si vynucuje změnu perspektiv i proměnu hodnot. Dá se to prokázat v různých rovinách. Za důležitou pokládám rovinu axiologickou. Ve všech koncepcích zabývajících se problémem hodnot jsou uváděny mezi hodnotami nejdůležitějšími život a svoboda, ba někdy právě jako dvě hodnoty základní.

V běžných poměrech našich životů nevstupují do konfliktu, ale v situacích mimořádných, „nestandardních“, celkově lze říci mezních, do takového konfliktu vstupují často. Příkladem zde může být záchrana života na úkor svobody, respektive vzdání se svobody kvůli zachování si života. Taková situace přímo charakterizuje podobu života v totalitních poměrech.

Člověk ale může vstoupit do „mezní situace“ i v poměrech zcela nepolitických. Příkladem takové mezní situace je podle mě právě současná pandemie koronaviru. Jaký dopad má na vztah základních hodnot života a svobody?

Tyto hodnoty zde především vstupují do ostře konfliktního vztahu, ba se dokonce vylučují. Neposuzuji, která hodnota je „o sobě“ důležitější, jejich závažnost nelze měřit. Rozhodně se ale ukazuje, že hodnota života je rozhodně základnější, že hypostazované pojetí svobody, kterou dokonce někteří intelektuálové pokládají za důležitější (jeden významný český lékař se vyjádřil, že svoboda je důležitější než život, tuším ve vztahu k otázce interrupce), není možno v mezní situaci prakticky aplikovat.

Je možno i sáhnout k ekologické terminologii: antropocentrické a biocentrické hledisko nyní spadají vjedno: život má absolutní přednost, ale zároveň je upřednostněn život lidí před životem ostatních tvorů, které někteří ekologičtí autoři pokládají za nerozlišeně stejně hodnotné (hodnota „mimolidských bytostí“, především zvířat, případně hodnota Země jako něco, čemu se i člověk musí podřídit).

Nouzová opatření a tradiční politická pluralitní demokracie

Právě mezní situace pandemie umožňuje dokonce za všeobecného souhlasu společnosti i politického spektra (aspoň v zásadě) shodu na tom, že ve jménu zachování lidských životů mohou, ba musejí být suspendovány některé základní artikulace svobody, jako je svoboda shromažďování, sdružování, cestování, způsobů výdělečné činnosti apod.

Oponující hlasy jsou vskutku výjimečné, a pokud se ozývají v rámci politického spektra, spíše mají podobu kritiky konkrétních kroků, personálního obsazení institucí, jež v mezních poměrech mají mimořádné pravomoci („krizový štáb“), a jeví se jako materiál pro jaksi automaticky kritický vztah opozice vůči vládě.

Jak je vidět, mezní stav pandemie má nejen axiologickou, teoretickou stránku, nýbrž také – mezi mnoha dalšími – stránku prakticko-politickou, jejímž vyjádřením je instituce krizového štábu podstatně reglementujícího život lidí v nejrůznějších oblastech. Vyvstává zde samozřejmě otázka, zda a nakolik jsou nouzová opatření slučitelná s tradiční politickou pluralitní demokracií, jakou legitimitu mají takové instituce nouzového stavu a nepředstavují-li příliš citelný zásah do života lidí.

Otázkou je i to, kdy pozbudou statutu nezbytnosti, dokonce není-li zde založena možnost omezení demokracie i po eventuálním odeznění pandemie jako mimořádného stavu. Příklad by v našich poměrech byl: je jím tzv. lustrační zákon, který byl přijat původně na omezenou „porevoluční“ dobu dvou let a posléze byl zvěčněn, třebaže je v očividném rozporu s univerzalisticky koncipovanou Listinou práv a svobod. Nedomnívám se, že je pravděpodobné, že by v tomto případě k tomu došlo, protože zde nejde o vylučování lidí z politických důvodů, nicméně jisté pochybnosti zde vyvstat mohou.

Morální nátlak a individuální svoboda

Už déle před vypuknutím pandemie koronaviru byly tyto otázky nadhozeny v rámci úsilí o „ekologizaci“ ekonomiky i životního stylu lidí (především se jedná o obyvatele bohatého Západu), která bude vyžadovat i určité zásahy do tradičních struktur zastupitelské demokracie. I autoři, kteří navrhují podobná řešení, chápou jejich diskutabilnost.

Podobně jako jiní odborníci snažící se o překonání politických rozhodnutí limitovaných krátkodobými perspektivami danými volebními obdobími a bezprostředními očekáváními voličů – uvádějí někteří autoři (například Dieter Birnbacher aj.) zabývající se ekologickou problematikou na scénu představu svébytné „komory“, případně institut ekologického ombudsmana a navrhují i zřízení nezávislého soudního dvora a další mechanismy nepřímé demokracie, např. radu expertů, jež by hrály roli zastánce zájmů příštích generací proti krátkozrakým, ekologicky negativně působícím krátkodobým i neprozíravým politickým cílům.

Autoři uvažující v tomto směru jsou si dobře vědomi, že se jedná o přenesení některých pravomocí na těleso s diskutabilním statutem legitimity. Ač si nedělají iluze o její velké účinnosti, i tak by tento „soudní dvůr“, respektive komora jako instituce odborníků nevázaných krátkodobými zájmy mohla fungovat ve směru povzbuzování trvale udržitelných alternativ, a tím být obhájkyní zájmů příštích generací.

I někteří další autoři uvažující ve směru těchto reflexí probírají otázku pozitivních možností i nebezpečí použití např. institutu práva veta ve prospěch ekologicky příznivých opatření, což, jak si asi mnozí z nás pamatují, vyvolalo i v našem politickém diskursu obavy z „ekologického totalitarismu“.

V těchto různých úvahách vystupuje ovšem společná základní pochybnost, zda uvedené návrhy institucionalizace ekologicky příznivých řešení, jako je instituce ombudsmana, speciální komory a instituce odborníků, jsou slučitelné se základními principy pluralitní demokracie, zda není problematické, aby suverenita lidu tradičně spjatá s procedurami pluralitní demokracie byla „uzurpována“ experty, a zda je morální tlak, respektive nátlak („pressure“) slučitelný s individuální svobodou.

Souvislost mezi ekologickou krizí a pandemií koronaviru

Podobnost s ekologickou krizí, která se projevuje v posledních letech především jako krize klimatická, je jistě pouze částečná, ale jistá obdoba zde přece jen je: nouzový stav v současném čase koronaviru je jakousi zrychlenou a kondenzovanou podobou krize vůbec, krizových poměrů, jejichž projevem je právě akcelerující krize klimatická.

Nesrovnatelně větší rychlost šíření pandemie koronaviru činí opatření v politické, ale i ekonomické rovině urgentnější. Je příliš očividná, takže se nedostatečným řešením nouzového stavu nelze vyhnout, zatímco i akcelerovaná krize klimatická přece jen může budit iluzi, že ještě není tak zle, protože její projevy nemají přece jen tak děsivou podobu.

Zatímco v počátcích pandemie koronaviru převládal dojem, že celá společnost je na jedné lodi, nyní, kdy se vynořuje i otázka konsekvencí, které se týkají všech, ale ne stejnou měrou a stejným způsobem, začínají se postoje společnosti i jejích politických reprezentací měnit. Stále více se projevuje diferenciace, jež má silné sociální konotace. Jako příklad lze uvést vztah mezi majiteli domů a jejich nájemníky a postoj k tomuto problému ze strany jednotlivých politických subjektů.

Doposud jsem psal o analogickém vztahu mezi pandemií koronaviru a ekologickou krizí, nabízí se ale i otázka přímého vlivu zásahů člověka do přírody, tedy způsobování ekologické krize s virovou nákazou. Souvislost mezi ekologickou krizí a pandemií koronaviru nemá jen popsanou analogickou podobu, nýbrž i přímou podobu, jejímž společným jmenovatelem je chování člověka vůči přírodě v období antropocénu.

Závěrem mohu citovat expertku na tuto problematiku Zuzanu Hronovou: „Většina virů, které mohou za nedávné epidemie s vysokou smrtností, mají původ u divokých zvířat – ať už jde o ebolu, SARS, MERS nebo i HIV. U nemoci COVID-19 jsou v podezření netopýři. V přírodě jsou užiteční a lidé s nimi nepřijdou do styku, ale narušováním jejich prostředí riziko nákazy roste.“

Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři.