Italský premiér Conte odmítl nabídku peněz z Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Nejedná se přitom o malé prostředky – řeč byla o 39 miliardách eur.

Evropský stabilizační mechanismus, zvaný občas krátce euroval, má být záchranným mechanismem pro země eurozóny, které se dostanou do finančních potíží. Založen byl až roku 2012, dost dlouho po vzniku eurozóny samotné. Jednání o jeho vzniku se nicméně táhlo už nějakou dobu předtím.

U našich slovenských sousedů kvůli zapojení do eurovalu padla vláda Ivety Radičové, kterou tehdy sestřelil pravicový politik Richard Sulík. Dnes je patrné, že tato událost umožnila cestu k moci Robertu Ficovi, a to hned na dvě volební období, z čehož zpětně Sulík nemá zrovna radost, ale tenhle luxus výhledu do budoucnosti tehdy pochopitelně nikdo neměl.

ESM a jeho přímí předchůdci, organizace jménem EFSF a EFSM, byly zatím nasazeny do akce v pěti zemích: na Kypru, v Řecku, v Irsku, v Portugalsku a ve Španělsku. Nyní tedy bylo nabídnuto Itálii, že by si z ESM mohla půjčit 39 miliard eur na boj s koronavirem. Na tom se jako na kompromisu dohodli ministři financí zemí EU před Velikonocemi.

V případě Itálie, jejíž rozpočty jsou našponované, by se dalo čekat, že takovou nabídku vezme… Ale kdepak! Předseda vlády Conte velmi jasně a jednoznačně sdělil, že využití ESM nepřipadá v úvahu. Radši to řekl dokonce dvakrát za sebou. To si zaslouží nějaký komentář.

Italské odmítnutí má dva hlavní kořeny.

Ten první z nich je faktického rázu. Finanční podpora z ESM měla být určena na „přímé a nepřímé náklady ve zdravotním sektoru“. To ale není v současné době hlavní italský problém.

Italské zdravotnictví není vysloveně finančně vyčerpané. Přetížení kolem Covidu spočívalo spíš v nedostatku techniky nebo kvalifikovaných odborníků, které v podobné krizi prostě neseženete. Uznávaný profesor odněkud z Göttingenu nebo Cambridge kvůli slibu dvakrát většího platu nezmění celý svůj život od základů a nepřestěhuje se do země, jejíž jazyk ani nezná. Tím méně, když navíc ví, že ta samá epidemie hrozí u něj doma.

Největší problém, který vláda v Římě řeší, je otázka, jak udržet naživu italské hospodářství jako celek, k čemuž ovšem a) je 39 miliard eur málo, b) stejně k tomu nejsou oficiálně určeny.

Samozřejmě by v téhle situaci šlo udělat nějaké špinavé triky. Třeba pozměnit státní rozpočet, sebrat zdravotnictví právě těch 39 miliard, nalít tam místo nich tu půjčku – tím by byla podmínka využití na zdravotní péči technicky splněna – a těch 39 uvolněných miliard použít podle libosti. Money is fungible. Jsem rád, že se o tom v tomto případě ani neuvažuje. Pověst Jihu jako švindlířů nutně potřebuje aspoň trochu vylepšit. Kdyby toto udělali, bude se jim to vracet ještě dvacet let.

Druhý důvod, proč Italové odmítají ESM, spočívá v jejich obavě, čím za ty peníze fakticky zaplatí. Konkrétně se italské obyvatelstvo nijak netěší na možnost, že při ekonomickém rozhodování v zemi by mohla získat významné slovo takzvaná Trojka (Evropská komise, ESM a Mezinárodní měnový fond). Ta už totiž přišla ke slovu právě v nedalekých zemích jako Řecko a Portugalsko. Jejím obecným doporučením byly tvrdé škrty a tomuto doporučení se nedalo příliš vzepřít. Kdo platí muziku, ten vybírá písničky – a případně i ticho, pokud se mu zachce.

Taková vyhlídka ovšem není pro Italy nikterak lákavá. Zejména pravice, která se obává ztráty státní suverenity, proti vizi Trojky vrtající do tvorby italského rozpočtu bojuje velmi sveřepě. Hnutí pěti hvězd (M5S), které aktuálně tvoří vládní koalici s levicovou Demokratickou stranou (PD), má s ESM a s Trojkou rovněž dost zásadní problém, kdežto PD by ESM brala. Také mezi nimi došlo k těžkému koaličnímu konfliktu (zpráva z deníku La Stampa), který hrozil existenci vlády úplně ukončit.

To by v Itálii nebylo zas tak výjimečné, italské vlády jsou notoricky nestabilní – viz tenhle přehled.

Ale obvyklým řešením, padne-li italská vláda, je vytvořit novou vládu z jiných stran a poslanců, což by se při aktuálním složení parlamentu vůbec nemuselo podařit. Ke staré loňské koalici M5S + Salviniho Lega, která by číselně měla většinu, se Conte spíš asi chtít vrátit nebude.

Takže by hrozily předčasné volby, v Itálii podstatně méně časté. Naposledy se konaly roku 2008, předtím roku 1996. A ani PD, ani M5S nemají přitom jistotu, zda by se příští vláda náhodou neobešla bez nich. Pravice má naopak vyhlídky na to, že by vyhrála, protože pokles preferencí Legy je kompenzován vzestupem bodů ještě pravicovější strany Bratři Itálie. (Jejich preference nápadně připomínají spojené nádoby.)

Akceptovat půjčku z ESM je tedy v Itálii politicky neprůchodné, asi stejně, jako u nás akceptovat nějaké ty mladé muže, co jsou prý určitě nezletilí Syřani. Co tedy ale vlastně politicky průchodné je?

Nevím. Pokud je mechanismus jako ESM, který byl vymyšlen proto, aby sloužil jako pomoc zemím v potížích, natolik obáván a neoblíben, že jej širší populace v zemi postižené problémy odmítá využít, tak je otázka, k čemu vlastně existuje…

Osobně mám dojem, že je nejvyšší čas rozdělit euro na „tvrdé německé“ a „slabší středomořské“, dokud se ten proces dá ještě aspoň trochu uřídit.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.