Sedím a vzpomínám, co vyprávěli moudří Mayové, ale také ostatní indiánští mudrci ze všech tří Amerik. Byli ze stovek a stovek kmenů pro nás z větší míry zcela neznámých, z dob dávných i ze současnosti. Byly jich tisíce, statisíce a stále jich jsou stovky a stovky. I když se každý z nich oblékal, či se dnes obléká zcela různě, každý se zdobí a maluje jinak, každý loví jinou zvěř a pěstuje jiné plodiny, každý mluví jinou řečí, každý si staví jiné obydlí, někteří žijí vysoko v studených horách, jiní v teplých džunglích, přesto všichni hovoří, cítí, myslí, vědí stále stejně to samé.

Člověk, a zvlášť běloch je nenapravitelný tvor, který si neváží darů přírody a drancuje ji pro svůj větší blahobyt, aniž by na ni, na Matku Zemi někdy pomyslel, aniž by ji někdy poděkoval, aniž by s ní měl slitování, aniž by se před ní pokorně sklonil, aniž by řídil svůj život podle jejích zákonů, které zaručují stále přežívání. Nechtěli jsme přežívat jak indiáni. Bylo nám to málo. Chtěli jsme mít víc a stále víc, chtěli jsme kořistit a drancovat.

Jenže svět, univerzum, je živý řízený organismus, který špatnosti nashromážděné našimi činy a staletými dějinami potřebuje vyčistit. Tito mudrci, chcete-li šamani, kněží, proroci, filozofové, se nám to snaží již mnoho desítek let vysvětlit jednoduchými, obyčejnými slovy, ale my jim nerozumíme.

Nechceme jim rozumět. Co nějaká láska k Zemi? Co to je? Co nějaká láska k vodě? Co to je? Co nějaká láska k darům přírody? Co to je? To přece není žádný byznys, žádná komodita ani žádná burza světa s ní neobchoduje. To se přece neprodává. Jistě, to se nezváží, ani nekoupí ani neprodá. My si vše jednoduše vezmeme bez Lásky. Spirituální svět, duchovní fenomény nejsou vidět, a proto se tomu všemu vysmíváme. Pro každého indiána jsou mnohem důležitější ty hodnoty, které nejsou vidět. Pro nás je to naopak a zase se tomu jen vysmíváme, zvlášť když se nám to snaží vysvětlit nějaký ušmudlaný stařeček v nějakých hadrech, který nemá ani vindru a žádný majetek. Říkáme si, že je to nějaký chudák. Raději mu dáme almužnu, pomůžeme mu a budeme mít dobré svědomí.

Ne on, ale my potřebujeme pomoc. On je šťasten a spokojen. My všichni potřebujeme prohlédnout, zejména ta naše slavná euroatlantická civilizace, která si o sobě pyšně myslí, že je vládcem světa. Nechci zde podtrhávat, že o tomto nebezpečí možného konce naší civilizace vlastní vinou píšu a přednáším pár desítek let. Rád bych, abychom se vzpamatovali, abychom pochopili, že neustálý ekonomický růst ničí nejen naši Zem, ale potažmo a paradoxně nás samotné. Rád bych, abychom pochopili, že žádný technologický rozvoj nás nezachrání, ba naopak, jak říkal Albert Einstein, ta technologie nás zahubí.

Jistě, technologie v rozumné míře nám pomáhá, ale ne ta, která se utrhla z řetězu. To je už jen samá šalba a klam, jak fata morgána. Jenže to ty nadnárodní megakorporace nechtějí vědět, pro ně je hlavně dravý byznys, ať to stojí cokoliv, včetně života obyčejných lidí. To ony se chtějí stát vládci světa pomocí technologie, třeba jako umělé inteligence, zabudovaných čipů do našich těl, které z nás udělají pouhé poslušné pindíky na světové šachovnici, neřku-li otroky. A my této moci a těmto plánům podléháme a máme dojem, že to vše fantasticky funguje a něco z toho spadne i na náš stůl.

Rád bych, abychom se vzpamatovali, aby nám došlo, že neustálý technologický růst ničí naši lidskou podstatu a tím pádem i Matku Zemi. Stali se z nás predátorští dravci, nelítostní žraloci, kteří na Matku zapomněli, zradili ji. Lidé! Vždyť my jsme z ní přece vyrostli, je naší matkou, ale my se k ní chováme jako k maceše. Nikdo to nechce slyšet, protože se vlastně nic neděje. Pořád to šlape. Pořád ta propast není vidět, a tak se řítíme stále dál, vzhůru a vpřed.

Ano, pořád to šlapalo. Až do včerejška. A náhle je tu čas k zastavení, k zamyšlení. Jistě, ne u těch v první linii. Kamkoliv volám k známým a přátelům, jsou až paradoxně vděční za tu chvíli klidu, když se vše zastavilo. Mají čas k přehodnocení svého života, někteří se vrátili k svým dětem či k starým rodičům, které zanedbávali, jiní si dělají pořádek ve svých věcech, na chalupách, doma, jiní pracují na něčem, na což předtím neměli čas. Jsme svědky i návratů k činnostem, o které bychom včera ani nezavadili. Prostě jako by se svět den ze dne změnil. Mění se nám priority. To určitě. Ze spousty do včerejška důležitých věcí jsou dnes prkotiny. Vlády na celém světě zlehka vyhazují miliardy, což nikdy nečinily. Že by začal boj o přežití? Všichni k pumpám je heslo na naší lodi plující po rozbouřeném moři. Ti u těch pump, ti v první linii, díky Bohu, ti makají za nás všechny. Díky jim!

Vzpomínám na rok 2012, kdy jsem byl v TV Horizont, na pořad, který tehdy moderoval příjemný klučina Daniel Stach. Bavili jsme se o konci světa podle mayského kalendáře. Samozřejmě, že tomu pořádně nerozumím. Kdo taky? Jen tuším, jen podvědomě tuším, že tato indiánská moudra, která vycházejí z obrovsky niterné a tisícileté znalosti Matky přírody i celého kosmu a jeho mechaniky, s kterými byli v blízkém duchovním porozumění, nám nesdělují žádné lži. Indiáni nám jednoduše nikdy nesdělovali žádné lži. Nemají důvod, proč by to dělali. A tehdy, jak si matně vzpomínám, jsem Danovi řekl, že nejde o nějaký konec světa, kdy se bude bortit zeměkoule na tisíce kousků, ale že se možná, možná, možná, bude jednat o nějakou změnu, očistu. O očistu v nás? Že vstoupíme do očištěného nového světa? Možná tak nějak jsem to řekl.

A jako by se to dělo. Kamarádi, když se se mnou dnes loučí v telefonu, říkají na shledanou v nových časech. V časech, kdy vše bude jinak. V časech, kdy už nebude nic, jak bývalo. Ani neříkáme jako Honza Masaryk z Londýna, na shledanou v lepších časech. Třeba to lepší časy nebudou, materiálně porovnávaje s tím naším, tedy už bývalým časem, kdy jsme se pyšně rozvalovali v luxusu a v rozcapenosti jsme se cpali borůvkami v lednu, kdy jsme jídlo v duchovní prázdnotě a bez posvátného vztahu vyhazovali v metrácích do popelnic, kdy jsme museli mít ty nejnovější modely čehokoliv, aniž by ty starší ztratily svoji funkčnost. Jistě, někteří ne, ale popelnice a sběrové dvory vypovídají své. Ten svět, který nás čeká, bude zřejmě zcela jiný. Dá-li Bůh.

Určitě bude bez rozcapenosti, bez těch symbolických borůvek v lednu, určitě si budeme všeho mnohem víc vážit a rozmýšlet si něco vyhodit jen tak, jako dosud. Ano, určitě budeme skromnější. Doufám. Doufám, že se konečně ponaučíme, že dojde ke všeobecné katarzi. K tomu jsem v posledních třech letech intenzivně vyzýval jako k jedinému řešení naší budoucnosti, ale jako bych hrách na zeď házel. Raději se demonstrovalo, aby to někdo zařídil. Ne, to my sami to musíme zařídit. Určitě budeme i víc rozjímat o své existenci, o duchovním rozměru Všehomíra. A to je i cesta k nápravě naší společnosti, naší Země. Anebo jsem jen nenapravitelný a naivní snílek?

Zřejmě právě toto měli na myslí ti moudří Mayové se svým koncem světa, aby přišel svět nový. Aby přišly nové časy! A tak bych možná dnes Danu Stachovi odpověděl asi o trochu jasněji, i když ne o moc. My bílí stále tápeme a jsme zanedbaní v duchovních cestách Univerza. Vstoupíme do jiného kosmického světa, do nových časů? Mayové se možná v těch mnoha tisíciletých výpočtech spletli o kosmetických osm let. Co to je osm let proti stáří vesmíru?! Kdo ví. Nejde o to malovat čerta na zeď. Jde o to si uspořádat svůj život a své nové priority, což si troufám říct, že se mnoha miliónům z nás právě stává.

Buďme klidní a přijměme vše jako dar k naší změně, k naší katarzi. Jistě, já a mnozí z mé starší generace možná nepřežijí, ale jde hlavně o naše děti, o nové generace, aby byly moudřejší, než jsme byli my. Ne, aby byly bohatší, jak jsme si vždy přáli. Ale aby tento svět řídily mnohem lépe než my. A tak si to přáli a přejí indiánští mudrci, kterým jsme měli již dávno naslouchat: „Udržujte naši zem čistou i pro své syny a dcery…“