Nejprodávanější autor české sci-fi a fantastiky přichází s novou knihou Underground, která se věnuje daleké budoucnosti. Svět v ní prošel nejen změnami politickými, ale i technologickými. Státy se rozpadly a futuristická města nabobtnala. To se stalo i Praze. Z ní je desetimilionová metropole, která žije samostatně díky pokročilé technice a v níž se lidé stále více zdokonalují díky technologickým implantátům.

Praha City je šťastné město, zatímco zbytek Evropy se propadl do chaosu. Nikdo nepochybuje, že je to pravda, tvrdí to přece City News! Jenže Petr Vachten si to nemyslí. Přišel o nohu ve válce s Poláky, a když hořela Ostrava, v CN hlásili, že jeho divize táhne na Krakov. Ale ta válka už nikoho nezajímá. Stejně jako Ostrava. Protože Praha City je šťastné město. Jen v něm nějak snadno umírají lidé, kteří si to nemyslí.

František Kotleta ve svém novém románu předestírá vizi možné budoucnosti, v níž se staré hodnoty zbortí a ty nové budou pevně spjaty právě se stále dokonalejší technologií. To vše v hávu noirové detektivky, kdy vysloužilý detektiv pátrá po vrahovi digitálních prostitutek. Kniha vychází 18. března.

Ukázka z knihy

 * * *

Praha bylo zkurvený město. Ale měl jsem ho rád. Bylo jako kulhavej pes s vyrážkou – smrdělo, rozpadalo se, fungovalo jenom občas, ale pořád v sobě mělo něco, proč jste ho nakonec se zatajeným dechem pohladili. Jasně, pak jste si museli popatlat ruce dezinfekcí, ale pořád šlo o vašeho milovanýho čokla. Taková byla i Praha na počátku zatraceného dvaadvacátého století. Vlezl jsem do metra a protlačil se davem lidí, kteří proudili ven i dovnitř – z práce, do práce, za štěstím nebo nelibou povinností. Anebo prostě byli jenom tak v pohybu, protože místo, kde skládali hlavu, smrdělo hůř než ten kulhavej pes. Narval jsem se do prvního vagonu a opřel o stěnu mezi chlápkem v tričku s nápisem „Konec už byl, jen jsme si toho nevšimli“ a paní, která vypadala, že snědla své dvě sestry i s půlkou višňového sadu. Vzhledem k tělesné blízkosti obou jsem nedokázal rozeznat, kdo z těch dvou páchne víc. Ani tahle hromada lidí mě ale neuchránila před zprávami CN, které řvaly víc, než kdyby se někdo postavil mezi tu ženskou a její denní dávku umělýho tofu.

     „Setkání Rady korporací dnes proběhlo v tradičním přátelském duchu. Všichni ředitelé největších korporací se shodli, že zlepšování života obyvatel města se daří i přes občasné výpadky proud v některých čtvrtích, za které může přetížení sítě způsobené prudkým nárůstem spotřeby,“ hlásila moderátorka ve studiu.

     Už jsem ji párkrát viděl. Měla krátce střižené černé vlasy, úsměv, kterým by nedokázal pohnout ani polský bojový vrtulník, a výstřih, který spíš odhaloval, než skrýval. Přes ten kousek látky na obou stranách se hladově draly ven vztyčené bradavky.

     „A nyní už přepojujeme na živě vysílanou tiskovou konferenci Rady korporací, kterou před malou chvíli ukončil osobně primátor Dieter Sierbach,“ pronesla a na obrazovce se objevil stejně rozzářený ředitel VEPu Václav Dejčr.

     „Myslím, že problémy s dodávkami se vyřeší v horizontu týdnů. Problém spočíval v tom, že lidé nám bohatnou a kupují si větší a silnější spotřebiče, město vzkvétá a i to přináší jisté komplikace,“ prohlásil Dejčr a kamera pak švenknula na ostatní členy Rady, kteří se tvářili, jako by se zrovna chystali na vzájemnou kuřbu. Vpravo nahoře blikal malý nápis „Přímý přenos“.

     Nejspíš bych si odplivl, ale dole pod námi se choulil chrápající bezdomovec a ten chlápek fakt za nic nemohl. Naštěstí na další zastávce se tlustožena vysoukala ven a já s jistými rozpaky zjistil, že to smrděl ten kluk. Využil jsem ale mezery, překročil bezdomovce a dostal se k jedné z tyčí s inzeráty.

Prodám děti – holka pět, kluk sedm let. Poslušné a zdravé. Jen podvyživené. Stanice U-metra Kolského. Maruška Ládrová

Reformovaná Satanova církev nabírá nové členy. Satan vás potřebuje, bez něj svět lepší nebude.

Nikdo tě nevykouří jako já. Stanice U-metra Roztyly. Salon Šust.

Armáda digitálních čarodějek povstane!

     Poslední papírek jsem si utrhl. Nikdo si toho nevšiml. Promnul jsem ho mezi prsty. Laciný papír, ale úhledné písmo. Tohle nepsal pologramotný kretén jako většinu inzerátů. Strčil jsem ho do kapsy a zamířil na druhou stranu vagonu. Ze CN na mě řvala zpráva o tom, že na střechách mrakodrapů krásně sněží a Praha si tak užívá krásný vánoční čas.

Digitální čarodějky při vás stojí!

     Další zatracený papírek v té záplavě hlášení, proseb, výkřiků, vydírání a projevů zoufalství. Na nejbližší zastávce jsem vylezl ze dveří a zapadl do následujícího vozu. Za dveřmi mě uvítala Fay. Někdo její tvář do stěny vozu vyškrábal šroubovákem nebo možná dlátem. Přesto jsem ji hned poznal.

     „Už nebudete mravenci“ inovoval někdo úryvek z jejich posledního vystoupení. Zaklekl jsem, minul dron Bezpečnosti a vypadl na své prakticky domovské zastávce.

     Venku mě čekal teplý vzduch a pomalu se zklidňující ruch nočního velkoměsta. Mína měla pravdu. Digitální čarodějky nějakým podivným způsobem dokázaly oslovit střeva města. Skeptik ve mně si pomyslel, že to tak těžké nebylo – lidé chtěli věřit. Stačilo vzpomenout na všechny ty legendy o armádě duchů mrtvých městských policistů ztracených v podzemí, která bloudí tunely metra a vyjde ven, až bude Praze nejhůř. O ohnivých démonech na Petříně, o ženě, která spala s opicí, a jejich potomcích, co teď unášejí děti u stanice metra Kolbenova. Tomu všemu lidé dokázali věřit a přisoudit cokoliv, co špatného se jim v životě stalo. Ale tohle bylo přece jenom něco jiného. Tohle totiž smrdělo nadějí. A kde je naděje, tam zpravidla nebývá nic jiného než pořádný průser.

     Nejhorší bylo, že ti lidé si nedokázali představit, co jsou vlastně jejich hrdinky ve skutečnosti zač – jen potetované pověrčivé šlapky pro večírky boháčů, kteří žijí pětkrát delší a stokrát lepší životy než oni všichni tady. Boháčů, jejichž orgasmy zaplatily všechny ty implantáty, s jejichž pomocí pak Negerka, Polly, Kuka, Kelly, Long Liz a Fay prováděly svá vystoupení, na nichž vydělávaly díky milodarům všech těch chudáků.

     A přesto všechno na těch šlapkách něco bylo.

     A nejspíš právě to něco dvě z nich už stálo život.

     Přidal jsem do kroku a dorazil k autobusu, ve kterém sídlila Kafetérie Krvavého Alího.

     „Alláh akbar,“ pozdravil jsem.

     „A ty jdi taky do prdele. Víš, že jsem…“

     „Já vím, buddhista,“ dořekl jsem za něj a unaveně se usmál. Sedl jsem si k prázdnému baru a konečně se trochu uvolnil. Blížila se půlnoc a v kafetérii bylo u stolečků ještě docela plno. Proto také po place kmitala paní Maruška. Měl jsem ji rád, bylo na ní cosi uklidňujícího. Marie totiž byla nejobyčejnější ženskou na světě – obyčejné jméno, obyčejná práce, obyčejné zvyky, tři děti a manžel, který dělal hlídače v Pražské metropolitní bance, která podobně jako většina finančních institucí patřila GEZu. Z reproduktoru pod barem hrál prastarý afghánský rap. Alí ho pouštěl vždy kolem zavírací doby. Ne že by ho měl rád, šlo o fakt děsivou kakofonii skřeků, ale odrazoval zákazníky od toho, aby si ještě chtěli objednat. Pokud byli přesto vytrvalí, vytáhl remixy sto let starých nahrávek chlápka jménem Michal David a zpravidla už po dvou sonzích začala lidem téct z uší krev.

     Alí se mě ani nezeptal, co si dám, a nalil irský kafe. O kafi to nikdy neslyšelo a Irsku se to vyhnulo na vzdálenost sta námořních mil, ale bylo to černé a byl v tom alkohol. Dobrý barman prostě pozná, co jeho zákazník potřebuje.

     „Zbyly mi tu burgery. Ohřívat to nebudu, jsou kapku okoralý a radši jsem nezjišťoval, z čeho je v ARKASu dělaj, ale má to kalorie a dneska se z toho ještě nikdo nepoblil,“ prohlásil, a aniž by se mě ptal na názor, prostě přede mě postavil talíř s třemi burgery. Poděkoval jsem a napil se nejdřív irského kafe. Bylo strašné jako kolonoskopie, ale člověk od irského kafe nechtěl, aby chutnalo. Čím hnusnější, tím lépe jednoho postavilo na nohy.

     „Myslel jsem, že Ježíše nemáš rád,“ pohodil jsem hlavou ke stolu u vchodu. Chlápek v tradičním kostýmu tu dojídal burger. Netvářil se u toho moc šťastně.

     „Tenhle je v pohodě, chodím s ním do buddhistického chrámu.“

     „Jo, typickej Ježíš,“ usmál jsem se. Alí jen pokrčil rameny.

     „Tebe náboženství nikdy nebralo, co?“

     Kousnul jsem do burgeru a rozžvýkal sousto. Ve srovnání s kuřetem na večírku mrtvého miliardáře to bylo jako dát si skutečné pivo a zapít ho chcankama, ale v kategorii chcanek stál tenhle burger docela vysoko. Navíc, po tom všem, co se mezi pojídáním kuřete a téhle hnědé placky semlelo, mi slušně vyhládlo.

     „Vyrostl jsem v tomhle městě, sledoval jeho rozpad a pak přišel o nohu ve válce. Nikde jsem žádného boha nepotkal. Nikde. Ani když jsem studoval dávné dějiny – vzestupy, pády, masakry, lidské utrpení, nikde žádnej bůh,“ odvětil jsem. Nešlo o nejmoudřejší myšlenku, ale Marie by ji určitě ocenila.

     „Buddha řekl, že všichni jsme jen výsledkem toho, o čem jsme přemýšleli,“ odvětil Peršan.

     „Jakože když budu přemýšlet o jednorožcích, budu jednorožec?“ namítl jsem.

     „Proč ne. Viděl jsem chlápka, co se nechal předělat na mořskou pannu. Pak ale zjistil, že se mu s tím dost blbě chodí, a vrátil to zpátky,“ usmál se Alí. Takhle jsme se škádlili často.

     „Nechci být ani mořská panna, ani jednorožec.

     Jsem vysloužilej policajt,“ odvětil jsem.

     „Vidíš, o tobě Buddha mluvil, když pravil, že tři věci dlouho neutajíš: Slunce, Měsíc a pravdu. Myslel jsem, že to je heslo policajtů, ne?“

     Teď už jsem se usmál opravdu od srdce.

     „Já ti nevím. Pravda v tomhle městě je strašně levná štětka, každej s ní vyjebe a pro nikoho nemá větší cenu než dva halíře,“ povzdechl jsem si a dodal: „A nakonec stejně každému jen způsobí utrpení, když na to přijde.“

     „Bolest je nevyhnutelná. Utrpení je volitelné.“

     „Zase Buddha?“ ujistil jsem se.

     „Jo. Jak jinak. Až budeš mít někdy čas, můžeš se stavit u nás v chrámu a…“

     „S babičkou jsem chodil do kostela,“ přerušil jsem ho. „Byla tam zima. To ještě nějaká zima vůbec byla,“ řekl jsem nakonec a hrábl do kapsy po peněžence. Úplně jsem zapomněl, že jsem si ji nechal u Fay, když jsem se převlékal. A náramek odešel do věčných lovišť, takže jsem přes něj nemohl ani převést peníze na účet.

     „Napíšu to na Mínu,“ pochopil kavárník, která bije.

     „Jo, Mína, ta ze mě asi nebude mít moc velkou radost,“ zašeptal jsem pro sebe a vyrazil do místa, kterému jsem občas říkal domov.

Nakladatelství Epocha, Praha 2020, první vydání, 312 stran.