S Mirkem Kováříkem jsem se sešel poprvé v roce 1973, byl tak hodný a svezl mě z Prahy na Wolkrův Prostějov (dnes bychom řekli festival). Měl zánovního moskviče, (značka auta), už toho hranatého, stěžoval si, že dost žere.
Cesta byla na přímluvu Zdenka Potužila, šéfa Divadla Na okraji, s kterým jsem byl na Wolkrův Prostějov pozván.
Dorazil jsem myslím někam do Vysočan (? třeba se pletu) a žasnul u kafe, kolik má pan Kovářík (tehdy) desek, víc než v krámě!
Celou cestu, ti čtyři hodiny tuším, jsme mluvili vlastně jen o básních, až na jednu věc – to by tebe mohlo zajímat, řekl – účastníci Wolkrova Prostějova dostanou modrou stužku, kterou si někam přišpendlí. Ale po městě chodí řada lidí – mladých, se stužkami bílými, a to jsou hostesky pro ty modré. Takže případné seznámení šlo samo!
Kunderova „registráž“ odpadla. Mirek stužku nepotřeboval, všichni ho zdravili a usmívali se na něj i bez ní.
A pak jsme se občas vídali... Mirek dokonce recitoval i nějaké moje texty v malostranském Rubínu, kde dělal pořad Zelené peří.
A naposled?
Před pár lety... v jedné kavárně v Praze jsme spolu říkali básně Ondřeje Fibicha. Křest knihy?
Možná na Mirka zapomenu. Jeho hlas ne.