Když jsme se s Michaelou Kalivodovou – tehdy ještě Kašičkovou – potkávali jako studenti bohemistiky na FF UK, netušil jsem, že na rozdíl od většiny z nás v sobě najde odvahu vstoupit na spisovatelskou dráhu. Nedávno k její básnické prvotině a knížce pro děti přibyla próza Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019), jejíž civilnost, autenticita i otevřenost působí v dnešní době sázející spíše na historická témata, exotické motivy a formální experimenty osvěžujícím dojmem.

 

Na sklonku minulého roku ti vyšla u Petra Štengla již druhá kniha, próza Dokud jsme mladí. Kde jsi na její psaní brala coby matka malé holčičky, které budou v létě dva roky, potřebný čas a klid?

Trvalo to, začala jsem ještě dlouho před otěhotněním. Pak jsem psala, když jsem po některém z frekventovaných nočních kojení nemohla zabrat. Jinak se věnuji výhradně dceři.

 

Knize jsi dala podtitul „črty“, v němž se odráží její fragmentarizovaná forma. Protagonisty tvého vyprávění jsou však stále titíž lidé, spjatí rodinnými či přátelskými vazbami. Proč jsi o nich nenapsala klasickou novelu či román?

Byl to takový pokus o něco jiného.

 

Jak už název knihy napovídá, stěžejní roli v ní hraje mladší generace, převážně třicátníci, k nimž se řadí i trojice kamarádek Linda, Majda a Míša, což jsou v podstatě tvé vrstevnice. Co podle tebe vaši generaci charakterizuje?

Mám pocit – ale je to skutečně jen pocit, protože to nemám podložené žádným relevantním výzkumem, jen pozorováním okolí a povídáním si s lidmi – že naše generace byla tlačena rodiči nebo pedagogy do výkonů všeho druhu, protože se toho po revoluci naskytlo tolik. „Hlavně ať umíš s počítačem, hlavně se uč jazyky, ještě tohle, ještě tamto, taky sporty, teď se můžete dostat kamkoliv, my nesměli nic…“ Pak mám dojem, že z naší strany se vynořila jakási revolta, přesvědčení, že se na to „musíš“ vykašlat – mnoho lidí z naší generace se vyznačuje ne moc dobrou pracovní morálkou, dost lidí užívá drogy, byť „jenom“ rekreačně, chceme cestovat, pozdě se zakládají rodiny a vztahy mají někdy charakter tak trochu jako na Woodstocku. Nebo třeba mnozí nehledáme svobodu takto uměle a v omamných látkách a volné lásce, ale prostě po ní toužíme. I děti, myslím, vychováváme volněji. Kdyby dneska nějaká matka veřejně přiznala, že dítě v půl roce přivazuje k nočníku, aby se nemusela starat o pleny, což se dřív dělávalo, koukalo by se na ni jako na macechu.

Celý článek najdete v tištěném vydání Literárních novin. 

O předplatné Literárních novin si můžete napsat na adresu Korunní 104, 101 00 Praha 10 či e-mailem:Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. nebo zavolejte na 234 221 130, 800 300 302 (bezplatná linka). Jejich elektronickou podobu si můžete koupit ZDE.

 

Michaela Kalivodová (*1990) absolvovala bakalářský obor Český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Publikovala v internetovém magazínu Dobrá adresa, knižně debutovala v roce 2016 ještě pod dívčím jménem Kašičková básnickou sbírkou Největší kočka z tohohle kanclu v Nakladatelství Petr Štengl. V roce 2019 jí vyšla knížka pro děti Medový medvídek v nakladatelství Agentura Krigl a počátkem letošního roku próza Dokud jsme mladí v Nakladatelství Petr Štengl. Žije s manželem a dcerou v Praze.