Platilo pro rodinu Hemingwayů rčení „Jaký otec, takový syn“? A co potkalo patnáctiletou Mary, která byla v Anglii předminulého století poslána do služby k místnímu vikáři?

Ernesta Hemingwaye zná dnes každý – velký spisovatel a skutečný chlap. Kde však končí mýtus a začíná pravda? A co další nositelé tohoto slavného příjmení? Odpovědi nabízí kniha vnuka této ikony americké literatury, nazvaná Hemingwayové a nesoucí výmluvný podtitul „skrytá tvář jedné rodiny“.

Být autorem kdokoliv jiný, skončil by možná před soudem, kdo by však upíral člověku právo vyprávět příběh své vlastní rodiny? Četba je to pro nezasvěceného čtenáře poměrně překvapivá, ba místy až šokující, rozhodně však poutavá a navzdory takřka bulvárnímu námětu psaná očividně z upřímných pohnutek.

John Hemingway dokázal na dvoustech stranách shrnout nevšední osud takřka pěti generací své rodiny, hlavními protagonisty jsou ovšem jeho otec Greg a Johnem osobně nepoznaný slavný děd. Bez ohledu na konkrétní povahu vylíčených pikantérií lze konstatovat, že citlivě, avšak barvitě zachycená anamnéza obou jmenovaných i jejich vzájemného vztahu vysvětluje do jisté míry existenci pověstí o rodovém prokletí Hemingwayů. V centru nevšedního příběhu přitom leží téma překvapivě všední – vztah otce se synem, jenž ovšem v případě této rodiny nabývá mnohdy vlastností antické tragédie.

John Hemingway: Hemingwayové. Přeložil Šimon Daníček, nakladatelství Paseka, Praha, 2014, 1. vydání, brož., 232 stran.

*

Ke stěžejním tématům britské prozaičky a dramatičky Nell Leyshonové patří nefunkční vztahy uvnitř rodiny. Podobný úděl nachystala v románu Barva mléka i své patnáctileté hrdince Mary, jejíž příběh zasadila do historických kulis anglického venkova 19. století.

Autorka využila neotřelého způsobu zápisu textu, který příhodně ilustruje stylizaci celé knihy coby neumělého výtvoru samotné Mary a svou moderností zajímavě kontrastuje se žánrem historického románu. Nezvyklá forma prózy přitom neumenšuje její čtivost a koresponduje s hovorovým jazykem a úsečným stylem vyprávění.

Příběh dívky se zmrzačenou nohou a s vlasy barvy mléka, která je poslána do služby k místnímu vikáři, může zavánět červenou knihovnou, svým naturalistickým laděním a umně stupňovaným napětím se však tomuto druhu literatury vymyká. A přestože Leyshonová svůj příběh vystavěla na půdorysu pygmalionského mýtu, Barva mléka je románem zcela svébytným, formálně nápaditým a nadmíru čtivým.

Nell Leyshonová: Barva mléka. Přeložila Tereza Límanová, nakladatelství Plus, Praha, 2013, 1. vydání, váz., 184 stran.