Osobností Ondřeje Sekory (1899–1967) se zabývala již roku 2003 objemná publikace Blanky Stehlíkové, jeho syna a Věry Vařejkové, na jejíž koncepci dále spolupracovali Martin Vopěnka, Lev Pavluch a Zdeněk Ziegler. Působivá knížka; ale – při veškeré úctě – nebyla v ní dost zohledněna tvůrcova práce pro tisk, ohlasy jeho díla a zkrátka celá řada dalších aspektů i jeho soukromého života. O něčem syn zřejmě ani nechtěl hovořit, přičemž se jeho přátelský vliv rozprostřel jako deka na pojetí obou spoluautorek. Netvrďme, že jakkoli ve zlém. Přinejmenším výtvarně, ale i jinak je to kniha fascinující.

Až roku 2019 přišlo dílo hned dvanácti autorů s titulem Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce. Opatřeno je tentokrát rejstříkem i soupisem tvůrcovy knižní tvorby. Seznamem výstav. Padesátistránkovou obrazovou přílohou. Kapitol je tucet a jejich ústředním autorem se stal architekt Tomáš Prokůpek, původce či spolutvůrce pěti z nich (Komiks, Humoristické kresby, karikatury a ilustrace, Svět hmyzu, Občanství a politika, Další životy Sekorova díla).

Redaktory svazku jsou Lucie a Pavel Kořínkovi, kteří zároveň napsali oddíl Literatura pro děti a mládež. Dále přispěli Marcela Rusinko – zpracovala Soukromou malířskou a kreslířskou tvorbu – a Andrea Jochmanová či Jaroslav Blecha. Ti se úspěšně popasovali s odrazy Sekorova díla na divadle, v tom tradičním i loutkovém či maňáskovém.

Pavel Jirásek poté doplnil do celku kapitolu Audiovizuální média a Milena Strachová a Jiří Stejskal nezanedbali malířův vřelý vztah k mnoha sportům. Těchto dvanáct tematických kapitol je uvedeno Prokůpkovou předmluvou a sekvencí Sekorův život a tvorba v datech a fotografiích. Malíře sledujeme jako chlapce, studenta práv (1919–1921), reportéra na vojenských manévrech i Tour de France (1927), v pařížském ateliéru Dmitrije Merinova (1928), na lyžařském zájezdu ve Švýcarsku (1930), při živém kreslení v Raisově škole (1935), u příbuzných v Jevíčku (1941), během vystoupení na schůzi v padesátých letech.

Ondřej Sekora se narodil roku 1899 na území dnešního Brna a těsně před svými sedmými narozeninami ztratil otce (1906). Maturoval ve Vyškově a z 12. ledna 1920 pochází první jeho identifikovatelná kresba v Lidovkách. Roku 1922 tam zveřejňuje také první pohádku. V létě 1921 zde začal pracovat a mezi roky 1923–1924 a 1927–1928 žil jako reportér v Paříži. Roku 1926 navštívil alpský Davos, Londýn i Stockholm a zároveň začal ilustrovat knihy. Rok dva nato definitivně putuje z brněnské redakce do pražské. Odsud ale dostává v březnu 1941 výpověď kvůli židovskému původu své ženy Ludmily. Nic nepomohlo, že jeho paní již roku 1920 vystoupila z židovské obce a 2. srpna 1939 byla pokřtěna.

Roku 1942 vyloučili Sekoru i z Národního svazu novinářů a časopis Árijský boj za války zneužil rodné příjmení jeho choti, aby o malíři sprostě psal jako o Sekorovi-Roubíčkovi a součásti „židovského a zednářského balastu“. Jako o „protežovaném židomilci“. Kdosi na těchto škaredých stránkách dělal prostě, co mohl, aby Sekora musel přestat publikovat. V letech 1944–1945 byl pak malíř dokonce internován ve třech táborech v Polsku, Praze a Německu. Jeho paní musela do Terezína, ale válku přežili.

Po únorovém převratu pracoval (1949–1952) jako redaktor Státního nakladatelství dětské knihy, pozdějšího Albatrosu, odkud odešel poté, co neobjevili společný tón s novým šéfredaktorem Karlem Novým. Od počátku se podílel na televizním vysílání pro děti a na obrazovkách získal fakticky stejnou roli jako začátkem let sedmdesátých Miloš Nesvadba.

Publikace Mravenčí a jiné práce podchycuje veškeré Sekorovy komiksové cykly delší než pět epizod a věřte-nevěřte, v letech 1921–1959 jich vzniklo pětačtyřicet. S výjimkou tří případů, kdy se na průvodních verších podílel spisovatel Edvard Valenta (především to jsou Voříškova dobrodružství a seriál Cvoček) a let 1953–1954, kdy námět Vepříka a kůzlete dodal Václav Čtvrtek, je Sekora i jediným autorem scénářů.

Nejstarším z těchto příběhů zůstává Pan Břoušek z Vyškova (1921–1932) a následovaly mj. dva cykly Pepík a Pepík zahradníkem (1925–1933). Je pravda, že jejich tituly dnes už nikomu nic nepoví, ale roku 1971 je nový autor doprovodného textu Milan Korejs přejmenoval na Sebrané spisy Emila Mísy. V letech dvacátých však tvořil Sekora i cykly Švehla ve Spartě (1926) a – s přestávkami – další čtyři série o Voříškovi, které už Valenta verši neprovázel. Jsou to cykly Bedříšek a Voříšek, Voříšek a spol., Voříšek a Voříšek a Missinka. Zaujaly ale i příhody foxteriéra v sériích Barry a Nevrč, seriál Co se může stát: na Olympiádě 1936 v Berlíně (1935) či Malí Robinsoni (1936), Koník Hop (1937), Nenechavý Jiříček (1937), Příběhy oživlého sněhuláka (1937), Skaute, pomoz si sám (1938), Papulínek (1941–1942), Myška Šustilka (1942), Pan Mazaný (1946), Tatínek to dovede (1945-1946), Pan Vesměs (1947), Čárymáryk (1957), Vašek a Péťa (1958) a Zdenda (1959). Jen cykly o Voříškovi mají neuvěřitelných 117 epizod, ale to vůbec nejrozsáhlejší dílo toho typu Hnát a Patrčka (nakonec přejmenované na Hej a Rup) se pyšní 165 epizodami (1926–1935). V souborné publikaci dosud nikdy nevyšly.

Jako jediní Sekorovi hrdinové Hnát a Patrčka i zemřeli, a o brutálně, mláceni na obrázku berlí šéfredaktora Heinricha. Už bylo pokračování asi vážně moc. Oproti tomu Dobrodružné cestování kapitána Granta (1927–1928) končí po dvou dílech. Taky proto je zevrubné mapování Sekorových prací pro tisk úkolem skutečně mravenčím. I dnes známé série Příběhy kuřete Napipi a Kapitán Ani Muk loví v Africe dosáhly pak v prvním případě osmdesáti dvou epizod (1939–1941), v druhém čtyřiačtyřiceti (1934–1935). Ale osudovými se stalo Sekerovi teprve deset cyklů obrázkových příběhů o Ferdovi, čmeláku Bzumovi a brouku Pytlíkovi (1933–1956). Celkem mají 246 epizod a přinejmenším reedice 84 těch barevných z let 1945–1951 byla toužebně očekávána bezmála sedm desetiletí. Ty cykly se jmenují Ferda Mravenec, Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách, Ferda se vrací do mraveniště, Ferda bude vojákem, Kousky brouka Pytlíka, Ferda a Jéminánek, Nové příběhy Ferdy Mravence, Kousky mládence Ferdy mravence a Čmelák Bzum (kde Ferda také vystupuje), přičemž struktura je kadlubem pro slavné knihy Ferda Mravenec (1936), Ferda Mravenec v cizích službách (1937), Ferda v mraveništi (1938), Ferdův slabikář (1938), Trampoty brouka Pytlíka (1939), Malířské kousky brouka Pytlíka (1940) a Čmelák Aninka (1959).

Pomineme-li povídku Jak si u broučků tiskli noviny (1945), kde má Ferda rovněž roli, tak v letech 1947, 1950 a 1954 doplnily Sekora ságu ještě třemi „ferdovskými“ publikacemi Ferda cvičí mraveniště (1947), Ferda ničí škůdce přírody (1950, ti jsou proti němu podstatně méně antropomorfizováni) a Mravenci se nedají (1954). Dnes legendární hrdina s tykadly se nicméně vynořuje i v dalších Sekorových dílech, například i v knize O psu vzduchoplavci (1961). Poprvé se objevil 1. ledna 1933, ale předzvěstí měl víc. Tou hlavní je Sekorův strip Příhody opilého mravence (1927), ve kterém má opilec u krku motýlka (místo puntíkatého šátku) a je škvorem-četníkem vstrčen do šatlavy.

Dotvářejícím inspiračním zdrojem se stal takřka určitě i americký strip Earla Duvalla Bucky Bug (leden 1932), jehož hrdina běhá v červeném kabátku s puntíky (a fakticky je slunéčkem sedmitečným). Už tady se pohybuje vozík tažený lučním koníkem; ale je pravda, že sám Sekora kreslil mravence minimálně od roku 1922, přičemž jméno Ferda mu asi přišlo na mysl nad latinským názvem mravenčího druhu Camponotus ligniperda. Všimněme si však také, že samo spojení Ferda Mravenec odpovídá spíše zvyklosti angličtiny, která dobře zná například „Felixe Kocoura“ či „Mickeyho Myšáka“.

Monografie Mravenčí a jiné práce samozřejmě zohledňuje i třiatřicet Sekorových a knih (a leporel) z let 1926–1968, přičemž v pozůstalosti zůstávají dva rukopisy: O malém hubeňourovi a Pohádky se rozutekly. Dalších 54 titulů Sekora ilustroval. Například Zlaté dni Rudolfa Těsnohlídka, Pučálkovic Aminu Jindřicha Plachty, Kubulu a Kubu Kubikulu, Ze života hmyzu, Františka Lelíčka ve službách Sherlocka Holmese od Hugo Vavrise, Bratrstvo Bílého klíče, již pětačtyřicáté vydání Broučků (1940), práci „Žáka Jaroslava“ Svět se mění nenápadně, Malého Bobše, Veselé příhody kozy Lujzy a kocoura Bobka od Emy Tintěrové, humornou fikerovku Muž s kuželkou, Pravidla hry rugby (1946) od Františka Čecha, Míčka Flíčka (1946) Jana Malíka, zkrácenou verzi Lovců mamutů (1946), svébytné dílo Gianni Rodariho O Statečném Cibulkovi (1955), po dvou svazcích Arthura Ransoma i Václava Čtvrtka, anebo knížky o „Ježourkovi“ (1945-1949) od Jarmily Minaříkové. Konečně i Poláčkovo Bylo nás pět, byť Sekorou pojatá verze knižně vyšla teprve roku 2019! V týdeníku Svoboda ovšem už byla zveřejňována v letech 1954–1955, jedná se o první pokus tuhle knihu ilustrovat.

V časopise Pionýr doplnil Sekora pro změnu obrázky první variantu Putování za švestkovou vůní (1957) od Ludvíka Aškenazyho, které pak ovšem v knižní verzi zpracovala Helena Zmatlíková.

Jak postřehl Tomáš Prokůpek, jako by osobnost Ondřeje Sekory kdosi „nastavil“ k pozorování světa fascinovanýma, dětskýma očima. Ono okouzlení byl s to přenášet. Doceněn přitom byl i nebyl a příčiny nedoceněnosti vidí Prokůpek v přílišném rozkročení mezi populární a vyšší literaturou. A vlastně i mezi kreslením a psaním. Byl nezařaditelný, neuchopitelný a teoretici literární a výtvarní si ho sice nepřehazovali jako horký brambor, avšak blížili se tomu. Primárním východiskem snažení se přitom u Sekory stala často nevděčná práce novináře, takže i nová kniha začíná pohledem na žurnalistu. A také na skvělý tým někdejšího šéfa Lidovek Arnošta Heinricha (1880–1933).

V kapitole Svět hmyzu Prokůpek a Procházka skutečně Sekorův hmyz zkoumají jako entomologický oříšek. Dešifrují, srovnávají... Snad pouze Ferdův Škrhola brouk Pytlík odolá té analýze. Vyvinul se v dřevěném zábradlí biografu a následkem toho se chová jako všudybyl i všeználek. Tvarem připomíná „tesaříka piluna“, tykadly kyjorožce, a oba autoři tu konstatují, že záhada je dnes rozluštěna díky Sekorovým poznámkám, které si dělal během příprav překladu Ferdy Mravence do němčiny. Tam se tvrdí, že Pytlík jednoduše neměl předlohu nikde v přírodě, a to sice možná neměl, ale my sami narazíme na brouka Mrskavce z Baumovy Čarodějné země Oz (1904), který žil tři roky ve školních kamnech přímo ve třídě a tudíž „všechno věděl“. Sice reálně dál nebyl, u Bauma ale přesto dává všem povýšeně najevo učenost. Více či méně vědomě se zde Sekora možná mohl inspirovat, byť zůstává nejasné, zda vůbec znal dotyčnou knihu, která není tou první ze série o zemi Oz.

Nepochybně ale tušil či znal své limity. Ne, Sekora nebyl encyklopedicky důkladný jako Karel Poláček a postrádal i faktografickou lačnost a historický záběr Bassův, zúročený hlavně v Cirkuse Humberto. Chyběla mu i snaha o nadčasová řešení témat, jakou projevovali bratři Čapkové, a jako literát kulhal na obě nohy. Opakovaně, byť ne vždycky, se mu nedaří budovat knihy jako vnitřně soudržné celky. Příkladem takových zklamání jsou díla Čmelák Aninka i Ferda cvičí mraveniště. To druhé krásně staví na piedestal atletiku, nicméně její aplikace do světa hmyzu činí z knihy nereálnou a místy nudnou absurditu.

V kapitole o Sekorově politickém smýšlení (od Hany Kraflové a Tomáše Prokůpka) se upozorňuje na dvě autorovy podoby, které číhají v současném mediálním diskursu bok po boku; obě zjednodušující. Jedna z nich přitom zdůrazňuje jeho ideologickou angažovanost v padesátých letech. Ale celá kniha Mravenčí a jiné práce poukazuje na problematičnost takového schematizujícího pojetí. Tak či onak, po válce se stal Sekora komunistou, protože komunisté mu připadali „nejvlastenečtější a nejprospěšnější republice“. Tak to sám řekl, i když jinak žil předtím apoliticky. Války však mění také apolitické lidi.

Jeho žena ten samý idealismus nesdílela. V dopise srovnala děti ovlivněné novou ideologií s mrnětem, které se za války před ní zastavilo a podivilo, že jako Židovka „ještě není zatčena“. Naopak Sekora dokázal jít do mateřské školy a vyprávět tam o přátelství se Sovětským svazem. Článek o tom z 5. 12. 1953 nacházíme v knize na stránce 241 a lze jej citovat: „A já umím Suliku,“ volalo děvčátko, které vyběhlo dopředu a chtělo začít zpívat. A děti ukázaly, že také o Moskvě vědí, a že chápou, že je tam Kreml a orloj. Hned i řekly, že mají rády Stalina a Lenina.“

Místo do Lidových novin šel Sekora po roce 1945 pracovat do deníku Práce a zakládal i Dikobraz, vydávaný stejnojmenným nakladatelstvím. Byl poté vždy aktivnější mezi spisovateli než ve Svazu československých výtvarných umělců, kde se do práce zapojoval pouze příležitostně, a nadále zůstal fanatikem práce. Sestře dokonce píše, že knih typu Jak se uhlí pohněvalo (1949, zde jeho text výjimečně ilustroval Václav Junek) musí připravit pro rok 1951 čtyřicet! Roku 1955 zase odsoudil studio Walta Disneyho, který mu je náhle plytkým, samoúčelným a komerčním. A kritizoval zpětně i zaplavení prvorepublikových prodejen knihami o zvířátkách. V knize Štědrý večer (1951) se vyslovuje proti náboženským vlivům a v Broučcích cítil tendence k poraženectví a sebeponižování. Co horšího, dočasně zavrhl samotného Ferdu. Bylo proč! Vždyť pan šéf SNDK Neumann antropomorfizaci zvířat odmítal. Na funkci šéfredaktora byl přitom ten muž dosazen už ve svých dvaadvaceti letech a po roce, kdy bilancoval (1950), uvedl jako úspěch to, že „přetvořili“ právě Sekoru.

Ten se skutečně nyní učí také rusky a navštíví Leningrad. Besedy neustávají a vídají jej stovky dětí. Odříkávat besedy začal až počátkem let šedesátých, lékař mu je zakázal, nicméně on i tak v pořadech do jisté míry pokračoval až do roku 1964. Směl navštívit i Západní Berlín a dovolené se realizovaly v Jugoslávii, ba Itálii. Ne, nikdo se nebál, že by snad rodina emigrovala. Měl značné příjmy i totální důvěru režimu. Jeho loajalitu po právu vnímali jako cennou, byť se jeho výtvarný projev vymykal kánonu socialistického realismu, a lze říct, že socialismus s jeho nastavením ladil. Proč. Především snad pro až extrémní kult skromnosti a nenápadnosti, který si tento „chlapík“ přinesl z chudých poměrů. Choval důvěru v nové prvky systému, což je věc, na které nakonec staví každý režim. Jen málokterý by se udržel pouze represemi a Sekorova víra mu nepochybně přinášela výhody. 10. července 1964 se stal i zasloužilým umělcem, jedenáct let po zřízení tohoto titulu; ale v listopadu byl raněn mrtvicí a poslední léta trávil ochrnutý. Na pohřeb mu prý nepřišlo víc než třicet lidí.

Pozoruhodná poslední kapitola knihy pak odhaluje, že ho zkoušelo už za jeho života napodobit skutečné moře výtvarníků. Některým se to dokonce „nárazově“ i povedlo, takže dnes jejich knihu omylem můžeme mít za Sekorovu. Příklad? Muška Zlatouška Korněje Čukovského. Ilustroval ji Josef Bidlo. Jiným marným napodobitelem se stal Emil Posledník dalším František Roleček. Paušálně přitom nelze říci, že když také pánové jako Klapač či Scheiner začali více kreslit hmyz, bylo to pod jeho vlivem, možné to však je.

Zvláště figura Ferdy se ocitla až v říši tzv. domácího umění a ve „svaté trojici“ s Pilařovým Rumcajsem a Ladovým Švejkem. Jak si autoři dále všímají, všechny tři tyto postavy (i když každá po svém) překonávají „ty nahoře“ a slovy nacistů jde o „smějící se bestie“. Bylo ovšem nad síly poslední kapitoly veškeré tyto odrazy podchytit, což je ostatně i případ mnoha podobných fenoménů, které se pozvolna oddělily od tvůrce a žijí samostatným životem. Sherlock Holmes, u nás fakticky už i Čtyřlístek.

Sekorovu pozoruhodnou pozůstalost převzalo z rukou lékařky Jany Kolar v letech 2015–2016 Moravské zemské muzeum a tvůrci naší monografie ji zkoumali takřka pět let. Na knize se vedle zavedených odborníků na komiks (Prokůpek, Kořínkovi, Foret) podíleli taky režisér a scenárista Pavel Jirásek (z Janáčkovy akademie múzických umění), Marcela Rusinko a Milena Strachová z Masarykovy univerzity, kurátoři Moravského zemského muzea Hana Kraflová a Jiří Procházka, ředitel uměnovědné součásti té instituce Jaroslav Blecha, divadelní historička Andrea Jochmanová z JAMU a konečně i filmový historik Jiří Stejskal. Vytvořili suverénní, komplexní pojednání o významné osobnosti, jejíž překvapivě obsáhlá tvorba se nedá obejít a utvářela vědomí i nevědomí statisíců dětských čtenářů. Nakolik ještě jakékoli podvědomí utváří dnes, je samozřejmě otázkou.

Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Lucie Kořínková, Martin Foret, Pavel Jirásek, Jaroslav Blecha, Jiří Procházka, Jiří Stejskal, Andrea Jochmanová, Hana Kraflová, Marcela Rusinko, Milena Strachová: Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce.

Redakce Pavel Kořínek a redakce jazyková Lucie Kořínková. Vydali Filip Tomáš – Akropolis a Moravské zemské muzeum. 2019. 336 stran. 1199 Kč