Někdo mi vyprávěl, že Martin, později řečený svatý, se s někým rozdělil o svůj plášť. Ne, nebudu to nikde vyhledávat, někdo to rychle udělá a pošle mi, jak to bylo.

Protože tohle jméno sám nosím již drahně let, mohu svědčit, že to není špatné jméno, nikdo se mi kvůli němu nesmál, ani když jsem byl malý, je dost staré, aby mělo tradici a Martiny znám fajn kluky i Martiny b… Těch druhých je výrazně míň.

Nevím, jakou barvu měl ten Martinův plášť, to asi zůstane tajemstvím už napořád, ale když řeknete to jméno, většině lidí vytane na mysli bílá.

Opět domácí úkol pro někoho z vás – odkud pramení ta pověst o bílém koni, na němž jsem přijel/nepřijel i já? Třeba je to jednoduché, párkrát kolem svátku sv. Martina napadl sníh a příměr byl na světě. Podzim zahýřil barvami, rozzářil lesy paletou léta babího i indiánského a potom zhnědnul do odstínů hlíny uhrabané na záhonu či na hrobě. A když už bláta a deště a hnědí bylo dost, přišel sníh…

Teď, když napad sníh,/ když je venku mráz

My jsme v závějích,/ závěje jsou v nás…

Zpívala „Hegerka“ v písničce Rozvod a já si (dnes už potřetí) přeju, aby někdo našel na internetu autora textu a poslal nám ho.

Kůň byl bílý, bílý byl sníh, bílá byla vždycky i svatomartinská husa, krmená – cpaná šiškami, nahá prsa mazaná husím sádlem byla bílá jako mléko z jiných prsů pro kojence a bílý byl i šátek, který mě zpátky nezavolal (dej si ho do kastrola a dobré chutnání – parafráze na dobový šlágr Tvůj bílý šátek, tango).

A já se t ě š í m na tu martinskou, bílou chvíli, kdy se moje zatím jen fb přítelkyně Tereza Fišerová od Kosmasů zeptá, kdo zná nějakou literární postavu – rozuměj – z knih, postavu, která má jméno Martin. A těch Martinů bude najednou na té stránce tolik, tolik, jako peříček v duchně z té martinské a jistě i dalších a dalších hus.

A víte, co napíšu já?

Můj p r v n í Martin je Martin Dřevorubec z trilogie Trygve Gulbranssena Věčně zpívají lesy, který, když už starý a sedřený nemá kam jít, vrací se ke starému Dagovi na Medvědí důl. A zatímco spí na slámě u koní, konečně bez starostí, odchází – ve spánku – tam, odkud přišel, tam, kde slovo starost neznají.

D r u h ý Martin jsem já sám. Ano, já sám jsem i literární postavou z vlastní knihy povídek Jako v nebi (povídky Sůl nad zlato, O Haničce). Jak vidíte, začínám být originální, velmi originální!

A budu v tom pokračovat zase do třetice, takového Martina jako já toho třetího mít nikdo nebude, he, he heč a hepšík! Víte, kdo je můj třetí literární Martin?

No, nebudu vás napínat.

Můj t ř e t í Martin knižní je houser Martin z knihy Selmy Langerlofové Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem. Jo, jo, je to ten houser Martin, který vyslyší vábivé volání divokých husí a s klukem Nilsem, zmenšeným do velikosti skřítka na zádech, opouští rodný dvůr a vydává se na dalekou cestu…

Zapomněli mu přistřihnout křídla.

Leťte ke sluníčku jménem radost, Martinové, nebo sedlejte bělouše.