Legendární češtinář a přispěvatel do Literárních novin v době „zlatých šedesátých“, jehož Ludvík Vaculík nazval šamanem slov, v rozhovoru se svým bývalým studentem bilancuje a prozrazuje čtenářům, jak se stal renegátem a zradil dělnickou třídu. Ale také čemu vděčí za dlouhověkost, či jak se proměnil v morče na vinohradské urologii.

Právě ses dožil devadesáti let. Jistě dostáváš často otázku, čemu vděčíš za dlouhověkost? 

V první řadě za to vděčím kvalitě hovězího za první republiky. Nesnášel jsem mateřské mléko, a tak mne kojili hovězím vývarem.

Dnes by ses asi tak vysokého věku nedožil. Kvalita hovězího na našem trhu prý není valná. Kvalitní prý vyvážíme a nekvalitní dovážíme. Ale čemu ještě kromě hovězího vděčíš za svůj požehnaný věk?

Svým bývalým studentům, kteří si vybrali dráhu lékaře. Téměř každý orgán mám jištěný dvakrát, neboť někteří studenti jsou již v důchodu a kliniku po ruce nemají. Moji nejstarší studenti již slaví 85 let. Jistě bych měl ještě mluvit o zdravé výživě a sportování. 

Ale takový Winston Churchill to viděl se sportem jinak. Když se ho novináři zeptali, čemu vděčí za svůj dlouhý věk, tak řekl známou větu: no sport! Ale obyčejně lidé v tvém věku bilancují svůj život.

Takovou inventuru si dělám i já. Stařecká paměť má tu výhodu, že je s pokračujícím věkem stále lepší. Musím však říci, že to není v mnoha ohledech radostné bilancování.

Proč? Napsal jsi spoustu odborných textů. A hlavně jsi přispíval do Literárek! Máš pověst legendárního češtináře a šamana slov, jak se o tobě vyjádřil Ludvík Vaculík.

Jako pozitivní bilanci vidím pět dětí, šestnáct vnoučat a šest pravnoučat.

A co vidíš negativního?

To je doba, ve které jsem musel žít.

Je vůbec v našich dějinách doba, ve které by se ti chtělo žít?

Možná v době obrození nebo za doby Josefa II. Obojí mi připomíná šedesátá léta. Já se bohužel narodil v době hospodářské krize, a to na straně těch, kteří byli nejvíce postiženi. Otec byl nezaměstnaný, žili jsme na venkově v jedné světnici. Šlapací autíčko bylo mým marným snem. Ale stejně marným snem byl i obyčejný párek, který jsem nosil od školníka panu řídícímu. Tyto zkušenosti mi poněkud zkreslily dobu první republiky, o které jsem se později dočetl, že to byla oáza demokracie, oplývající humanitními ideály, s úžasným prezidentem a skvělou ústavou.

Když moje matka byla devadesátiletá, tak řekla o první republice jenom jednu větu: „Lidé byli nezaměstnaní a Masaryk jezdil po Stromovce na koni.“

Já si zase vzpomněl na to množství žebráků, kteří nám klepali na vrátka a dostávali krajíc suchého chleba. Vzpomínám i na flašinetáře, šumaře a ty, kteří nabízeli drátování a letování. Ve škole byly tři kasty spolužáků. Nejvyšší kasta nosila na svačiny křupavé houstičky s voňavou šunkou. Ta druhá měla krajíce chleba se sádlem. A ta třetí si měla ve škole svačinu vyžebrat. Styděl jsem se za svou chudobu. Povolání otce (pomocný dělník, to jest nádeník) jsem tajil a chtěl jsem se stát bohatým, žádné třídní uvědomění jsem nezískal.

Autor je lékař a publicista.

Miloš Hoznauer, pedagog a spisovatel, se narodil 21. září 1929. Po absolvování gymnázia vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze obor čeština a ruština. Tyto předměty vyučoval po více než čtyři desetiletí na různých typech středních škol. V šedesátých letech se stal veřejně známý i díky svým článkům v Literárních novinách. Podle jeho reportáží byly natočeny některé filmy - např. Zvědavé kamery. Těsně před sovětskou invazí odevzdal do nakladatelství Čs. spisovatel rukopis své první satirické knihy o socialistickém školství. Už nevyšla a autor se stal na dvacet let zapovězeným. Po roce 1989 přednášel na Pedagogické fakultě o exilových a samizdatových autorech. Je autorem knihy o Václavu Havlovi, literárních příruček Dobrodružství s literaturou a Maturita z češtiny, spoluautorem učebnice a čítanky Literatura po roce 1945.