Nobelovu cenu za rok 2018 obdržela polská spisovatelka Olga Tokarczuková a za rok 2019 rakouský autor Peter Handke. Cenu pro Tokarczukovou zdůvodnila Švédská akademie „vypravěčskou představivostí, která s encyklopedickou vášní ukazuje překračování hranic jako formu života", Handke ji obdržel za vlivné dílo, „které s lingvistickou vynalézavostí prozkoumalo periférii a specifičnost lidské zkušenosti“. Ceny byly uděleny dvě, protože v loňském roce nebyla vyhlášena kvůli sexuálnímu skandálu ve Švédské akademii.
Peter Handke (76) je spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Napsal více než 20 rozhlasových a divadelních her, téměř dvě desítky próz a známý je také jako autor některých částí scénáře, zejména básnických monologů, ve filmu Nebe nad Berlínem.
Takto jeho knihu Velký pád hodnotí šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek: „Znechucení dnešním světem, jak ho tady máme, dovádí žijící rakouský klasik téměř k virtuozitě. Hrdina kráčející nesmyslným labyrintem připomene Komenského poutníka, ovšem osamoceného, bez průvodce a brýlí mámení. „V tom okamžiku ji poznal. Poznal ji tehdy, kdy se stal svědkem jejího zčervenání. Byla to ona, žena, se kterou strávil poslední noc. Čekal bys to? Pokaždé znovu se mu stávalo, že své blízké, k němu patřící, své dítě, kdykoli byli mimo dům, na veřejném místě, na ulici, v tramvaji, považoval za cizí.“ Za Handkeho šumem bezútěšnosti tu a tam prosvitne radost ze zlomyslnosti, satirický připínáček pod zadkem těch, kdo by se snad až příliš zanořili do odtažitosti jeho halucinací.“
A ke knize Úzkost brankáře při penaltě podotýká: „Jen ti, kdo nikdy nečetli Kafkův Zámek, si na něj nevzpomenou, když budou sledovat bloumání Handkeho hrdiny od hospody k hospodě. Bloch pochlastávající se servírkami není zeměměřič, nýbrž nezaměstnaný bývalý fotbalový brankář, ale to v příběhu vraždy nehraje žádnou roli. Svět předmětů a lidí, jímž se potácí hlavní postava, je kluzký a uhýbavý. Často je z něj člověku na zvracení, i když zrovna nic nepil. Próza vyšla poprvé v roce 1970 a je z ní velmi poznat, že tehdy bylo v módě odcizení. „Postupně ztrácely smysl i další jednotlivosti: pěna v prázdné láhvi od piva mu říkala stejně málo jako krabička cigaret, kterou mladík vedle něho natrhl natolik, že z ní mohl nehty vytáhnout cigaretu.“
Olga Tokarczuk (57) je spisovatelka, autorka poezie, esejí, scénářů a jedna z nejčtenějších a kritiky nejlépe hodnocených polských autorů. V roce 2008 obdržela polskou nejprestižnější literární cenu Nike. O deset let později dostala Mezinárodní Man Bookerovu cenu za knihu Běguni. „Jsem první spisovatelka píšící v polštině, která získala mezinárodní cenu. Věřím však, že literatura je organismus, který se rodí v jednom jazyce a může se zrodit i v jiném,“ poznamenala tehdy.
O slavnostním večeru při příležitosti předání ceny tehdy referoval v Literárních novinách Pavel Peč (jeden z dvojice českých překladatelů oceněného románu): "Bez zajímavosti jistě není skutečnost, že ocenění včetně související finanční částky si spisovatelka rozdělí napůl s autorkou (již druhého) překladu Běgunů do angličtiny, Jennifer Croftovou. Dojemnější ocenění duchovního svazku mezi autorem a překladatelem, než ten večer zaznělo z úst Olgy, jsem nikdy předtím neslyšel. Ocenila svým vystoupením vlastně nás všechny, zahrnula nás do tlupy svých soukmenovců, běgunů, ve které jsme beztak odjakživa. Olga Tokarczuková se ve své děkovné řeči, spontánní a neformální, jak u ní ostatně bývá zvykem, letmo zmínila i o tom, že nevěří v národní literatury. V souvislosti s aktuální situací nejen v Polsku, ale i v celé naší části Evropy, je takový kosmopolitní pohled dnes často zatracován, stejně jako onen pozvolný krok v éře běhu až úprku. Běguni tak rozhodně zůstávají i desítku let od svého vzniku aktuální jako myšlenkový cestopis novodobého stěhování národů v myslích i prostoru."