Alfred Döblin popisuje malého člověka v soukolí dějin, Dora Kaprálová se někdy spokojí se stylistickou piruetou a u knihy Gertrudy Steinové si uvědomíme, jak bleskově a z gruntu se proměnil každodenní život běžných Evropanů za sto let.

Alfred Döblin: Berlín, Alexandrovo náměstí (Rybka Publishers 2014/ překlad Kamila Jiroudková)

Legendární příběh o Franci Biberkopfovi z roku 1929 patřil k mým životním čtenářským dluhům, takže když se o něm v našem rozhovoru pro Literární noviny zmínil překladatel Hanuš Karlach, pochopil jsem to jako bezpodmínečný příkaz: Teď, nebo nikdy! Více než padesát let starému překladu by se dalo leccos vytknout, význam moravismů se například posunul, navíc některé slangové polohy ztratily dnes svou přesnou významovou lokalizaci. Románová evokace Berlína dvacátých let minulého století má ostrost Groszových kreseb a svou ježatostí a apokalyptickým podmračnem v předstihu ukazuje prstem, kam to všechno spěje. Malý člověk v soukolí dějin. A dávejme pozor, dějiny ani zdaleka neskončily.

Dora Kaprálová: Ostrovy (Druhé město – Martin Reiner 2019)

Jednadvacet situačních záznamů většinou z Berlína působí po Döblinovi jako staroplzenecký sekt po lahvi Moëtu. Autorka (1975) stylizuje do „předpovídkových“, beletristicko-reportážních útvarů své zážitky a prokazuje při tom značnou řemeslnou zručnost. Těží látku především ze svého multikulturního osvětí a myšlenkově rezonuje se současnou intelektuální naladěností evropského intelektuála. Je normální, že některé texty jsou výraznější, v jiných, jako například v Ostrově ohraničeného vidění, šlapou věty spořádaně a vrství plástev ukázněně, jenže pod voňavým voskem slov chybí med významu. Výjevy spějí k pointě organicky, někdy se však autorka spokojí se stylistickou piruetou (Ostrov ohraničené plnosti).  

Gertruda Steinová: Vlastní životopis Alice B. Toklasové (Nakladatelství československých výtvarných umělců 1968/ překlad Jiřina Hauková)

Kdyby legenda americké literatury (1874–1946) tušila, jak ji proslaví Hemingway svým Pohyblivým svátkem, myslím, že by k němu byla shovívavější. V této knize, ve které si za své alter ego zvolila svou životní družku, píše, že Hemingway, jehož dobře poznala v Paříži, je zbabělec a že by měl napsat svůj skutečný příběh a ne to, co píše. Svůj umělecký potenciál vyměnil prostě za úspěch. Svérázně stylisticky pojaté vzpomínání je místy žensky drbavé (popisy kravat pánů a klobouků dam), ale má velkou dokumentární hodnotu ve vztahu k pařížskému uměleckému dění v prvních desetiletích 20. století. A především si člověk uvědomí, jak bleskově a z gruntu se proměnil každodenní život běžných Evropanů za sto let.