Autorům vzpomínek hrozí trojí nebezpečí. Zaprvé bývá dost komplikované si na vše ze svého života vzpomenout. Za druhé, lidé, kteří zákonitě vzpomínkami proplouvají, mají většinou život dost složitější, nebo jinak řečeno méně černobílý, než se může autorovi vzpomínek na ně zdát. A konečně za třetí mohou být vzpomínky někdy po chvíli čtení i nudné, přestože je autor intenzívně prožíval.

Musím hned úvodem konstatovat, že se Petr Prouza svojí vzpomínkovou knihou Na hraně dnů těmto nebezpečím dokázal vyhnout. Zřejmě si dělal dost poznámek, ze kterých potom mohl čerpat. Musím ovšem podotknout, že naše životy se do určité míry protínaly, pracovali jsme poměrně dlouho společně ve vydavatelství Mladá fronta, takže důvěryhodnost vzpomínek na tuto část jeho života i na zmiňované osoby mohu potvrdit.

Nedá mi to dokonce, abych je o něco nerozšířil. Když připomíná šéfredaktorku Mladého světa Olgu Čermákovou, nazývá redakci luxusním ghettem, které strážila. Možná i s tichou podporou svého manžela, který byl šéfem Federálního úřadu pro tisk a informace. Ať už byla jaká byla, Mladý svět byl velmi kvalitním časopisem s kvalitní redakcí, což byla i její zásluha. Prokmitla se mým profesním životem. Přestože jsem neprošel prověrkami v sedmdesátém roce, mohl jsem jako řadový redaktor pracovat dál. A když mne Československá televize Brno chtěla použít jako moderátora pořadu To nechce klid (v té době jediný kritický pořad), žádali o souhlas vedení stranické organizace Mladé fronty. A její předsedkyní byla právě Olga Čermáková. Souhlas dala.

Petr Prouza pak v epilogu zdůrazňuje, že osudy i konání lidí, se kterými se setkával a potkával, opravdu nejsou černobílé. Ať to byli Milan Kundera, A. J. Liehm, Jan Cimický, Karel Kosík, Ladislav Fuks, Jaroslav Šabata, Eva Kantůrková, Bohumil Hrabal, Petr Pithart, Jiří Mucha, Jan Zrzavý, Ludvík Vaculík i třeba zmiňovaná Olga Čermáková. A mnoho dalších.

A třetí nebezpečí? Na hraně dnů určitě není nezajímavá, nudná kniha. Pro generaci autora v žádném případě, protože a si může svoje zážitky z té doby i její hodnocení konfrontovat s jiným pohledem. A pro ty, kteří se o té době chtějí něco dovědět, je to téměř studijní materiál. Navíc zvolil Petr Prouza zajímavou technologii psaní, kterou se dovedně vyhnul zrádnému nebezpečí nudy.

Určitým protipólem jeho života se stala Erika Vorbach, která Prouzu oslovila jako spisovatele. Jedna jeho románová postava ji natolik zaujala, že mu napsala. Vyvinula se z toho dlouholetá komunikace, která v knize vlastně tvoří dvojběh životů. A že ten život Eriky Vorbach byl opravdu zajímavý, k tomu je prostě třeba si knihu přečíst. Tečkou, hodnou antické tragédie, je neuskutečněné poslední setkání spisovatele a Eriky, protože u staré paní zaúřadoval covid.

Knihu vydalo Nakladatelství Šulc-Švarc, 2022