„Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina,“ přiznává Martina Bittnerová, autorka několika knih o českých osobnostech 19. století. Napsala také celou řadu povídek, které publikovala v časopisech a ve svých knížkách. Působí jako lektorka, pořádá přednášky a besedy v knihovnách a ve školách a pro děti a mládež dělá příměstské tábory. Coby čtenářka miluje krásnou češtinu předků.
Bylo vám devět let, když jste napsala svůj první příběh o indiánce. Pamatujete si, jak dopadl? Co vás ještě kromě psaní bavilo?
Je to tak dávno, že už si jeho závěr přesně nevybavím. Ale vzhledem k tomu, v jak neharmonickém prostředí jsem vyrůstala, předpokládám, že musel dopadnout ve stylu – milovali se až do smrti. Každopádně ti moji indiáni byli určitě stateční, soudržní a pomáhali si. Čímž jsem vyjmenovala ctnosti, nebo chcete-li vlastnosti, které vyznávám dodnes. On se člověk až tak zásadně nemění.
Tehdy mě bavilo malovat si, hrát venku vybíjenou, chodit do divadla a jezdit na výlety. Ráda jsem četla přírodovědné knihy a dívala se na filmy o zvířatech. Ale zřejmě největší vášeň jsem měla pro knihy, pořád jsem něco četla.
Tvůrčímu psaní jste se začala věnovat na střední škole. Svými články jste přispívala do různých časopisů. Zúčastnila jste se několika literárních soutěží pro neprofesionální literáty a obdržela několik ocenění. Co vás přivedlo k psaní knížek?
Naprosto klasicky jsem v šestnácti letech začala psát povídky. Na začátku mě hodně ovlivnily texty Petra Štěpána, které zpíval v kapele XIII. století. To bylo pro mě naprosté (a v dobrém slova smyslu) zjevení. Láska k této skupině mě držela hodně let a dodnes mám pro ty staré písničky slabost.
Pro můj další vývoj byl ovšem nejdůležitější okamžik, když jsem se dostala do Klubu mladých autorů při Středisku západočeských spisovatelů. Tenkrát jsem si asi poprvé uvědomila, že psaní bude má osudová cesta. A může za to báječný člověk, spisovatel, grafik, vydavatel, jednoduše muž mnoha povolání, František Spurný, který už bohužel není mezi námi. Když jsem mu po letech poslala s rozechvěním dvě knížky, napsal mi, že mi gratuluje, protože mají hloubku a obsah. Chtěla jsem se s ním ještě potkat osobně a znovu mu za vše poděkovat, ale život mi tak naložil, že jsem to nestihla realizovat, což mě velice mrzí.
Nicméně první knížku jsem dala dohromady a vydala díky mému již také zesnulému příteli. Ten mi dodal kuráž. Povzbudil mě, abych to zkusila.
První knihu Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen jste vydala až v roce 2011. To vám bylo 36 let, a to jste si již v devíti letech říkala, že chcete být spisovatelkou. Jelikož se dlouhodobě zajímáte o české osobnosti především z 19. století, tak jste jim věnovala několik dalších publikací – Utajené životy slavných Čechů, Utajené životy slavných Češek, Lásky Boženy Němcové nebo Zapomenuté životy. Proč právě 19. století a vy sama máte nějakou oblíbenou osobnost této doby?
Devatenácté století si mě asi spíše našlo samo, respektive ty osobnosti. Jsem přece Češka, byť částečně s německými předky. Ale toto je moje vlast, tady jsem se narodila, stejně jako všichni ti úžasní lidé, o nichž jsem mohla psát. Obdivuji na nich ten věčný zápas o český jazyk a kulturu. Obdivuji tu ochotu obětovat se. Zároveň vnímám, že takové odhodlání se nikdy ve společnosti moc neocení. Ale za sebe si našich obrozenců upřímně vážím, byť to zní takto vyřčené jako fráze. Navíc jejich příběhy jsou stále aktuální, protože jsme se za těch téměř 200 let nezměnili, prožíváme podobné radosti i strasti a opakujeme tytéž chyby. Těch osobností nacházím tolik, že se v žádné z mých knih nevěnuji jen jedné, tedy ani v té, která nese Boženu Němcovou v názvu.
Náctiletým jste věnovala fantasy novelu V průšvihu. V povídkových knihách Na nevěru se neumírá a Moje milované tchyně a já jste prozradila něco ze svého života. Za autobiografickou knihu je pokládaný Život s gamblerem a Čas motýlích křídel pokládáte za velice osobní. Připravujete novou knížku?
Ta nesourodost je možná až zarážející, ale mně dává smysl. Zpětně lituji pouze toho, že Život s gamblerem vůbec vyšel a rovněž se nepovedlo ani načasování V průšvihu, stejně jako obálka. Ovšem to se bohužel i v literárním životě stává. Ale abych odpověděla na otázku, tak ano, právě na jedné knize pracuji. Detaily si však zatím ponechám v tajnosti. Určitě ale vyjde u mého posledního nakladatele, s nímž se mi spolupracuje dobře pracovně, ale rozumím si s ním i lidsky.
V jednom rozhovoru jste přiznala, že patříte k autorům vyhledávajícím pestrost a ani v životě nemilujete stereotyp. Kde nacházíte inspiraci, o čem nebo o kom budete ptát?
Ráda pozoruji různorodost povah. A mohu asi přitom těžit i z výhody, že se mi lidé obecně dost svěřují. Jejich tajemství ale neprozrazuji, nicméně občas mě inspirují k sepsání nějakého příběhu. Když se však setkám s člověkem naprosto charakterově křivým, skutečným podrazákem, většinou ho dříve či později použiju s gustem do nějaké povídky. Já totiž nevěřím na nějaké imaginární zlo. Vím, že si to zlé děláme mezi sebou a dobrovolně. Jsem idealistka, a proto hledám stále odpověď na otázku, proč se tak děje, ale zatím jsem na to nepřišla a myslím se, že ani nepřijdu. Protože když se nějakého podrazáka zeptáte, proč vlastně druhým ubližuje, nemá na to odpověď a rozhodně necítí žádnou vinu. Chybí mu totiž základní morálka a svědomí. A my ostatní ho nezměníme, protože jakákoliv změna musí vyplynout z jeho vnitřního rozhodnutí.
Věnujete se literární tvorbě, působíte jako lektorka, pořádáte přednášky, besedy v knihovnách a ve školách, pro děti a mládež děláte příměstské tábory. Je z toho něco, co vás baví nejvíce nebo je v tom právě ta pestrost, která vás naplňuje?
Pestrost spolu se svobodou považuji za důležité faktory života. Nicméně ani jako kancelářská síla jsem si nemohla dovolit sedět na jedné židli, protože jsem půlku své mizerné měsíční mzdy dala za střechu nad hlavou. Zvykla jsem si na to, že se prostě musím snažit. Roky mi ale přibývají a začínám pociťovat, že bych asi raději v klidu psala a prokládala to besedami. Nějak mě totiž čím dál méně těší čelit na táborech situacím, kdy mě třeba maminka velice problémového kluka křivě obviní ze lži a chová se tak, jako bych byla její špatně placená služka. To jsou situace, kdy jen upřímně řečeno, němě zírám. Vyrostla jsem totiž v tom, že máme k práci a úsilí druhého přistupovat s úctou. Mimochodem, abych vůbec mohla s dětmi pracovat, musela jsem strávit dost času tím, že jsem si doplňovala kvalifikaci a sbírala zkušenosti. Ty děti mi samozřejmě podobně hořké chvíle svou bezprostředností nahrazují, ale asi se pomalu blíží rozhodný okamžik, kdy tábory pověsím na hřebík a přenechám je mladším.
Čím je pro vás psaní? Je to práce, relax, terapie?
Psaní je pro mě vášeň a radost, ale také ohromná dřina.
Co ráda čtěte? Máte prý ráda Josefa Kainara, Viktora Dyka a S. K. Neumanna. A co současní autoři?
Rozhodně nesloužím za dobrý příklad moderního čtenáře, nýbrž jsem spíše názornou ukázkou staré struktury, která miluje krásnou češtinu předků a zaslzí spíše nad Drašarem Terézy Novákové. Momentálně třeba odpočívám u sešitových detektivek z osmdesátých a devadesátých let, protože Hanu Proškovou, Doyla a Christie znám už nazpaměť. Když totiž celý den pátrám v historii, potřebuji se nějak odreagovatA detektivky k tomu slouží ideálně, protože v nich pátrá někdo jiný. Pokud čtu současné autory, většinou jde spíše o odbornější texty z oblasti literatury.
Jak ráda trávíte chvíle volna? Umíte odpočívat?
Situace kolem covidu s mým životem hodně zamávala. Každopádně duševně vypnout moc neumím. Pořád něco zjišťuji a pořád se učím. To je vlastně moje obrana před událostmi, které nemohu ovlivnit a které mě zároveň trochu děsí.
Martina Bittnerová se narodila se 8. října 1975 v Novém Městě na Moravě. Publikovala v řadě časopisů. Je spoluzakladatelkou kulturně-společenského web magazínu Rozhledna, který vedla šest let. Napsala knihy Spisovatelky a Éros: Utajené životy velkých českých žen, Utajené životy slavných Čechů, Na nevěru se neumírá, V průšvihu, Utajené životy slavných Češek, Moje milovaná tchyně a já, Lásky Boženy Němcové, Můj život s gamblerem, Zapomenuté osudy, Čas motýlích křídel.