Původně pracovala jako právnička, po listopadu 89 začala cestovat a postupně psát. Začínala vlastní autobiografií, ze svých cestovatelských cest napsala řadu cestopisných reportáží, které vycházely v časopisech a pak i knižně. Napsala několik knih o vztazích, a jelikož má ráda, jak sama Milena Holcová přiznává, změny tak mění i žánr při psaní. A její poslední knihy jsou portréty zakladatelů islámu (Já nic, já Mohamed) a budhismu (Buddha…ale to je jedno).

V dětství jste se dobře učila, kreslila a vrcholově dělala atletiku a vyrůstala se starším bratrem a dvěma bratranci v Brně, vlastně v takovém klučicím prostředí. Jaké to bylo, být tak trochu jako kluk?    

Nestěžuji si. I když bych se neodvážila tvrdit, že mužům rozumím, mám pro ně pochopení. Oni, ani my, za to nemůžeme. Ale to vám asi potvrdí každý rodič, který vychoval dítě opačného pohlaví. Kluci jsou nastavení na neustálé poměřování sil a holčičky se chtějí zalíbit. S tím nehnete. Takže vyrůstání mezi kluky ve mně vypěstovalo jistý nadhled k mužským slabostem a zároveň celoživotní nechuť k soupeření.

Vystudovala jste práva a do listopadu 1989 jste pracovala jako právnička. Proč jste si vybrala právě práva?

Protože tam nebyla matematika. Uznávám, není to nejlepší důvod. Byla jsem rozumná, takže blbá.

Kolem třicítky jste „obrátila život vzhůru nohama“ a vrhla jste se do nejistoty. S novým partnerem jste založili realitní agenturu, provozovali skákací hrad, pekli palačinky, prodávali jmelí. A pak jste se vrhli na cestování. Jednou jste řekla: „S touhou poznávat, co je plotem jsem se narodila.“ Kde byla vaše první cestovatelská pouť a splnila vaše očekávání?

S bratrancem do sousední vesnice. Bez dozoru, přes les, asi pět kilometrů. Bylo nám sedm let. Po návratu jsme své zážitky k všeobecnému pobavení vyprávěli. Dodnes si pamatuji na to okouzlení ze svobody a objevování světa. Trvalo mi dalších třicet let, než jsem pochopila, že se tím dá živit.

K cestování jste si přidala také psaní a v roce 1995 vám vyšla vaše první knížka Nech tu děti a zmiz!, která zachycuje vaše životní kotrmelce a je autobiografická. Z vašich cestovatelských cest jste napsala řadu cestopisných reportáží, které vycházely v časopisech a pak i knižně. Kolem padesátky jste začala psát o vztazích zralých žen. A co vás přivedlo k napsání portrétu zakladatele islámu Mohamedovi v knize Já nic, já Mohamend a polidštěný obraz Siddhárthy Gautamy – Buddhy v knize Buddha… ale to je jedno, které vyšly v nedávné době?

Mám ráda změnu. Takže měním i styl. Sice každou změnou žánru část čtenářů otrávím, ale jinou část zase zaujmu. No a co. Teď jsem ve fázi, že se kromě pobavení chci také něco dozvědět. A zároveň se podělit. O Mohamedovi a islámu nás ve škole nic nenaučili, přesto má většina lidí jasný názor. Totéž mě však překvapilo i u buddhismu. Zkoušela jsem se ptát buddhistů, co ví o životě Buddhy, a zjistila, že jen velmi málo. Tak jsem to nastudovala a napsala.

Jak se vám pracovalo na scénářích pro televizní cyklus Soukromé pasti? A pracujete na něčem novém knížce nebo scénáři?

Práce na scénáři mi připadala zajímavá, ale nevděčná. Pořád vám do toho někdo kecá, a navíc si nemůžete být jisti, co z toho nakonec bude. Ručíte za něco, co nemůžete v závěrečné fázi ovlivnit. Já jsem měla štěstí na režiséry i na herce, ale do budoucna bych se na to nerada spoléhala. Takže scénář ne. A knížka? Uvidíme. Momentálně, po Buddhovi, bych si ráda odpočala.

Kniha Nech tu děti a zmiz! má také audio verzi a načetla ji Hanka Švejnohová. Jak jste spokojená s audio verzí? Neuvažovala jste, že byste ji načetla vy sama?

Tu knížku jsem pustila z hlavy před třiceti lety. Takže i když je Hanka moje kamarádka, neslyšela jsem ji. A že bych si něco načetla sama? Nemyslím, že je to dobrý nápad. Je to, jako byste po skladateli chtěla, aby své písničky sám zpíval. Od toho jsou jiní.   

Díky své cestovatelské vášni jste procestovala čtyři kontinenty. Pobývala na různých místech. Kde vás to nejvíce zaujalo a máte ještě nějaký nesplněný cestovatelský sen?  

Líbilo se mi skoro všude. Svět je jako jeskyně plná pokladů. A kdybych měla nějaký cestovatelský sen, tak si ho jednoduše splním. Přece.

Vaší nejprodávanější knížkou je Babky na divoko, která se dostala mezi stovku nejoblíbenějších knížek v hlasování čtenářů „Kniha mého srdce.“ A jak to máte se čtením vy? Máte svoji oblíbenou knížku nebo autora?

No jasně. Bez rozečtené knížky jsem nesvá. Amos Oz, Olga Tokarczuk, Michael Cunningham, Alice Munroová, Chimamanda Ngozi Adichie… ježíš, těch by bylo. Z českých autorů mě v poslední době nadchla Dědina od Petry Dvořákové, protože pocházím ze stejného prostředí, ale takhle vystihnout bych to nedokázala, kdybych se pokrájela.

A co chvíle volna? Jak je ráda trávíte? Kde nebo jak dobíjíte své baterky?

Vnoučata, kamarádi, řeka, moře, les.

Milena Holcová se narodila se 18. března 1954 v Brně jako Milena Oulehlová. Vystudovala práva. Po revoluci začala s rodinou cestovat a stala se cestovatelkou a spisovatelkou. Napsala knihy Nech tu děti a zmiz!, Lidi aneb Duch národa je nejlépe cítit v přeplněném autobuse, Orinokem k přechodu, Lidi, aneb většina národů má za to, že je úplně jiná než většina národů, Lidi aneb Cestování je série omylů, ale jeden je zajímavější než druhý, Za humny nejsou lvi, Poprvé a naposledy?, Věčný striptýz, Romance na tři doby, I města mají duši, I města mají vši, Babky na divoko, Přezrálé broskve, Láska v moll, Riskantní rozhovor, Já nic, já Mohamed, Buddha … ale to je jedno. Má tři děti – Petra, Pavlu a Lenku, díky kterým má sedm vnoučat. Dcera Pavla Holcová je investigativní novinářka, zakladatelka a ředitelka Investigace.cz.