Psaní, varhany, rozhlas – jsou tři hlavní pilíře práce rozhlasového moderátora, varhaníka a spisovatele Josefa Bernarda Prokopa, autora Lucemburské pentalogie, která vyšla i v audio verzi, série detektivek s paní Grimmovou, který v současné době dodělává knížku z konce husitských bouří.   

Narodil jste se v Praze pod Vyšehradem a jste křtěný Vltavou. Jaký jste byl kluk a co vás bavilo? 

Byl jsem normální zlobivý kluk, nějaká ta třídní, ředitelská důtka. Bavila mě spousta věcí, to je, myslím, v tom věku běžné, člověk se podvědomě snaží poznat co nejvíc, aby později měl z čeho vybírat. Hodně jsem četl, sportoval, poslouchal hudbu a hrál na klavír. A vymýšlel příběhy. To mě bavilo.

Vystudoval jste hru na varhany, klavír a hudební vědu. Co vás přivedlo ke studiu varhan, na které stále hrajete a pořádáte koncerty nejen u nás, ale i v Evropě?

Když mi bylo tak sedm, dostal jsem od Ježíška gramofonovou desku, LP, mám ji dodnes, patřičně ohranou. Byly na ní varhanní skladby Johanna Sebastiana Bacha a já jsem se při poslechu zamiloval do toho neskutečně krásného nástroje, který umí tolik zvuků, barev, odstínů. Dodnes mě to nepustilo… Dozvěděl jsem se, že musím nejdřív umět dobře na klavír. A tak jsem začal cvičit pilněji.

Chodil jsem tehdy ministrovat, i když se to v té době nedoporučovalo, a uprosil jsem jednou pana faráře, abych si mohl zahrát, pod dohledem pana kostelníka jsem mohl zkusit na varhanách, co jsem se zatím naučil na klavír. Znělo to docela dobře.

Strýc byl amatérský varhaník, takže první poučení co a jak jsem dostal od něj. A pak už jsem začal varhany studovat. Je to nádhera i dřina. V zimě mrznete, v létě bývá často v kostele dost teplo, každé varhany jsou jiné – jiná menzura a ponor kláves, pedálu, jiné rejstříky a jiný zvuk rejstříků. Hrát oběma rukama i oběma nohama je fyzicky náročné a vyžaduje to koncentraci, je to skvělá relaxace.

Varhany v Čechách byly po době komunistického vládnutí v hrozném stavu. Kromě několika málo nástrojů, které byly příliš na očích, než aby se nechaly zpustnout. Naštěstí už se velkou část těch zanedbaných podařilo uvést do dobrého stavu. Díky armádě farářů, farníků, varhanářů a mnoha dalších.

Měl jsem to štěstí zahrát si víckrát na velké nástroje ve Francii, Španělsku a Německu, Rakousku a dalších zemích. Ale i malé nástroje v zapadlých vsích znějí často překvapivě a krásně. To by bylo na dlouhé povídání.  

V roce 1992 jste udělal konkurz na moderátora do Českého rozhlasu a od té doby jste provázel posluchače řadou hudebních přímých přenosů a koncertů. Také jste autorem řady rozhlasových pořadů s hudební a literární tematikou. Od roku 2020 provázíte posluchače na ČRo Dvojka v Nedělním Dobrém ránu. Co vás na práci „rozhlasáka“ baví?

O konkurzu mi tehdy řekl naši a dotlačili mě, abych tam šel. Já moc nedoufal, že bych se do rozhlasu mohl dostat. Při takové konkurenci… A kupodivu, z nějakých sto, sto padesáti lidí vybrali deset a mě mezi nimi. Ještě týž den jsem si smlouval první službu se šéf hlasatelkou Hankou Maškovou, skvělým člověkem i rozhlasákem. A najednou jsem mluvil na mikrofon a učil se od těch, které jsem předtím poslouchával na druhé straně vysílacího procesu. Byli skvělí a pomáhali začátečníkovi, jak mohli… tehdy jsme se střídali mezi stanicemi, začínal jsem na Praze, byl párkrát na Radiožurnálu a zůstal na Vltavě. A pak jsem nejen provázel přenosy a koncerty – byl jsem programový hlasatel, moderátor, hudební redaktor – později jsem napsal asi dvě stě padesát pořadů, spolupracoval jsem několik let i s literární redakcí. V minulém roce jsem se vrátil tam, kde jsem začínal – na Dvojku, někdejší Prahu, a stal se součástí týmu Nedělního dobrého rána. Je to krásná práce a je tam velmi dobrá společnost – od skalních rozhlasáků, přes režiséra, publicisty, básníky až po botanika anebo lékaře. Uznejte, že to stojí za to. Každý to děláme jinak, ale věřím, že se to posluchačům líbí.

V roce 2014 jste debutoval jako spisovatel prvním dílem z Lucemburské pentalogie, historickým románem Karel IV – Tajný deník. Proč právě Karel IV a jeho rod? Někde jste řekl, že někteří z vašich předků byli ve službách u dvora Otce vlasti, Karla IV…

Já jsem Karla IV. měl vždycky v úctě a oblibě. A protože jsem sedm let chodil do školy na Malé Straně, často jsem procházel pod Mosteckou věží a sledoval jeho sochu. Pokud jsem měl pocit, že se mračí, většinou jsem pak ve škole dostal špatnou známku. Když jsem si o něm později přečetl, nevycházel jsem z údivu, co ten člověk všechno dokázal!

Léta jsem psal povídky, skeče a scénky a chtěl jsem se pustit do něčeho většího. Měl jsem víc nápadů a nemohl se rozhodnout, čím začít. A zase mi pomohla procházka po Karlově mostě. Když jsem docházel na malostranský břeh, měl jsem pocit, jako by mě někdo pozoroval. Zvedl jsem hlavu a nad sebou opět zahlédl císařovu tvář. Tentokrát jsem měl dojem, že se usmívá, asi pochybovačně, nebo vyzývavě – dokázal bys o mě napsat? A tak jsem se pustil do psaní knihy. Snad se to povedlo, to ať posoudí čtenáři.

A ano, několik mých předků se pohybovalo na Karlově dvoře v jeho blízkosti. Je to rodinná tradice a historické prameny ji potvrzují.

V třídílné sérii Baronka Grimmová jste si vybral detektivní žánr a stvořil zvídavou dámu, baronku Marii Terezii Annu Grimmovou, která žije s přáteli na zámku v Kostelci. Co vás přivedlo k detektivce, a měl jste předobraz pro tohoto „detektiva v sukních“? 

Nelly Grimmová je podle skutečné postavy. A kostra se skutečně našla. Město Kostelec existuje, jen se jmenuje maličko jinak. A psaní románů o ní s detektivní zápletkou je pro mě aktivní odpočinek. První jsem napsal po třetím Karlovi, kdy jsem potřeboval trochu změnit literární a dobové klima, ale zase ne moc. Ta starosvětská atmosféra je uklidňující, měl jsem ji moc rád už jako dítě. S mojí babičkou, rovněž dámou ze staré školy, jsme tetu Nelly navštěvovali ještě za minulého režimu. Žije dodnes a má se čile k světu. A já mám díky ní spoustu dalších námětů.

Lucemburská pentalogie vyšla také v audio verzi a skvěle ji načetli Jiří Dvořák a Marek Holý. Knihu Marie Terezie načetli Hana Maciuchová a Otakar Brousek ml. a herec Aleš Procházka je skvělým interpretem knihy Sámo. Jak jste spokojen s interprety? Neuvažoval jste o tom, že byste některou ze svých knížek načetl sám?   

Měl jsem velké štěstí, že už moje prvotina Karel IV. – Tajný deník zaujala Martina Pilaře, šéfa vydavatelství One Hot Book a ten mě oslovil, jestli bych souhlasil s audio podobou v podání Jiřího Dvořáka – musel bych být blázen, abych odmítl! Přiznám se, že kdykoliv si představím císaře Karla, mám pocit, že promlouvá tím krásným kultivovaným hlasem z audioknihy.

A pak přibyly další knihy a další interpreti – abych to vzal chronologicky – Marek Holý, Aleš Procházka a Hana Maciuchová s Otakarem Brouskem ml. Co si autor může přát víc? Co jméno, to vynikající umělec! Snad je to i trochu uznání pro ty moje knížky, když je dostali tak dobří herci… Ostatně, moc mě potěšil Jiří Dvořák, když v jednom rozhovoru, který se týkal audioknihy Karel IV. řekl, že hlouposti by nečetl.

Audio podoba dává knize zase jinou dimenzi. Nemusíte se soustředit na písmo, vnímáte rovnou vyřčené slovo. A ta slova můžete číst mnoha způsoby, ale v ústech zmíněných interpretů dostávají přesné významy, které autor zamýšlel.

Já sám už jsem měl to potěšení načíst své detektivní příběhy paní Grimmové pro KTN, kde s velkou radostí už řadu let načítám knihy. Je to smysluplná nádherná práce, kterou dělám moc rád.

V roce 2020 vám vyšla kniha Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných, kterou jste napsal podle dochovaných rukopisných Pamětí barona Filipa. Pracujete na další knížce? 

Samozřejmě. O nápady nemám opravdu nouzi. Dodělávám knížku z konce husitských bouří a chystám se pak na dobu o pár století později a potom bych rád do současnosti. A protože docela často dostávám dotazy, jestli bude další paní Grimmová, rád bych se k ní zase vrátil. Když bude mít úspěch baron Filip, tedy Třicetihlavá saň, mám připravené pokračování. A nápady mám na další a další…

Jaký jste čtenář? Máte oblíbené autory nebo knížku?

Jsem vášnivý čtenář, ale správně se říká, co člověk nenačte v dětství a rané dospělosti, těžko stíhá později. Je na to málo času. Tedy na oblíbenou četbu. Číst musím literaturu, potřebnou k psaní. Knihy tištěné, i virtuální. Kdybyste viděla můj počítač a pdf a doc soubory, které jsem musel pročíst, anebo alespoň prolistovat, pochopila byste. Pro jednu knihu jsou to stovky souborů, některé mají dvě stě, tři sta stran. A pro jednu malou zmínku o něčem musíte hledat a hledat.

V literatuře jsem, jak se říká „všežravec“: Mám rád antické autory, italskou renesanční poezii, samozřejmě Shakespeara, Moliera, jejich hry se dají dobře poslouchat, i číst, ale i sira Artura Conana Doyla a jeho Sherlocka Holmese, Simenona, Gardnera, Chestertona, Galsworthyho, Čapka, Poláčka, Vančuru, Jirotku a další a další. Co mi přijde pod ruku a co mě nějak zaujme.

Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna?

S tím volným časem je to horší, ale jeho zbytky si pečlivě hlídám. Procházky s psíkem, jízda na kole, cestování, když je čas a smí se to, lyžování a aktivní lenošení, relaxace.

Josef Bernard Prokop pochází z Prahy. Vystudoval hru na varhany a klavír a hudební vědu. Od roku 1992 působí v Českém rozhlase. Napsal a realizoval několik set rozhlasových pořadů, je autorem dvanácti knih a tří divadelních her, jako spoluautor napsal s Antonínem Moskalykem několik televizních scénářů. Do jeho Lucemburské pentalogie patří knihy Karel IV – Tajný deník, Karel IV – Císař a císařovna, Karel IV – Císař a synové, Václav IV – Tajná kronika velké doby malého krále a Zikmund Lucemburský – Tajné vzpomínky. V sérii detektivních románů Baronka Grimmová vyšly knihy Paní Grimmová se představuje aneb Případ zapomenuté vraždy, Paní Grimmová a případ mrtvého lichváře aneb Zimní případ, Paní Grimmová a případ továrníka na penzi aneb Jarní případ. Napsal také knihy Marie Terezie: Symfonie života velké císařovny, Sámo – Velký vládce Čechů a tajný vyslanec krále Chlothara a Třicetihlavá saň aneb Ve službách mocných.