Román současného moldavského spisovatele a novináře A ráno přijdou Rusové splétá několik osudů v rozmezí od osmdesátých let minulého století po blízkou budoucnost — mladík krátce po vystudování filologie (až v Rumunsku!) jen těžko doma v Kišiněvě shání práci, aby poté, co se mu dostane prvotního šoku, jak to v životě vlastně chodí, měl co dělat a neutopil se.

Román o budoucí invazi z Podněstří, který mu nakonec vyjde, představuje nakonec v zrychlujícím se víru absurdit jeho zkázu. Postarší ovdovělý profesor latiny sice v budoucnu před útokem Rusů ujede, ale na hranicích ho vyhmátnou a vrátí (zrovna když se seznámil s takovou vnadnou fešandou!) — jeho rumunský pas je propadlý, druhý si zapomněl doma. Byt mu však ke škodolibé radosti jeho ruského souseda již zabrali, auto je následně ukradeno, možnosti útěku se snižují. Na jakou stranu se kdo v novém systému přidá? Zradí své bývalé kolegy a přikloní se k novým pořádkům? Platí dále dlouholetá přátelství, dá se s lidmi počítat, nebo je jednou provždy všechno jinak?

Ukázka z knihy

Kapitola 12

Zhruba tři stovky policistů s pendreky v rukou se pokoušely rozehnat vzpurný dav, který se snažil proniknout na letištní plochu. Lidé se na policisty vrhali, na údery pendrekem odpovídali ranami pěstí a kopanci a pokřikovali: „My chceme letadlo! My chceme letadlo!“ Někteří byli celí zakrvácení sraženi na zem, ale to ostatní obléhatele ještě víc rozběsnilo. Byl to urputný boj, jehož výsledek se ve chvíli, kdy onen mladý muž a Nicanor Turturică dorazili k letišti, nedal dosud předvídat.

     Za policisty a ochranným plotem na rozjezdové ploše bylo skutečně vidět letadlo společnosti Air Moldova a vypadalo to, že je připraveno k odletu. Jenomže absurdnost situace byla nabíledni: ony tři čtyři tisícovky obléhatelů by se do letadla nevešly ani v těch nejkrásnějších snech. Byla to však poslední šance, byť pomyslná, jak se dostat ven z republiky. Proto Nicanor Turturică a jeho průvodce spěchali, aby se připojili k rozběsněnému davu.

     „My chceme letadlo! My chceme letadlo!“

     Profesor latiny se zavěsil na silnou paži policisty, který mlátil pendrekem uslzenou, hysterickou ženu s rozpuštěnými vlasy. Vzápětí ale sám schytal strašlivou ránu do zad, která ho srazila k zemi. Nějaký habán mu v té tlačenici šlápl na břicho, až zařval bolestí. Přesto se s potížemi zvedl a shrbený opustil bitevní pole, aby si olízal rány. Ukrutně ho bolel hřbet, a tak usedl stranou na kruhový záhon a sledoval rvačku s pomyšlením, že se vrátí do bitevní vřavy, až bolest poleví.

     „Nechte nás nastoupit do letadla, hajzlové! Chcete, aby nás Podněsterští zatkli? Vy nejste policajti, ale dobytek!“ vykřikovala dáma v potrhané blůze, které se drželo za ruku vyjukané dítě.

     „Držte zobák, ženská! Běžte domů! Máme rozkaz letadlo střežit! A vy se dopouštíte trestnýho činu!“ utrhl se na ni ramenatý policista, který si poněkud znechuceně prohlížel svůj pendrek, potřísněný od krve.

     „Stojíte za hovno! Místo abyste lidi chránili, ponižujete je!“

     „Dejte nám letadlo, syčáci!“

     „Běžte pryč, darebáci! Použijeme střelné zbraně!“

     V době podobného příměří, okořeněného vzájemným osočováním, se k letištní budově nevídanou rychlostí blížila od města kolona přepychových aut a motocyklů. Z vozů vystoupilo povícero vládních činitelů v čele s prezidentem Nicolaem Flencheou a za doprovodu několika bodyguardů s revolvery se rozběhli k rozjezdové ploše, poté co je jeden policista zavedl k maskovanému průchodu v ochranném plotu. Dav obléhatelů strnul na minutu úžasem a zaburácel ve chvíli, kdy se vládní představitelé posledních sto metrů, které je dělily od letadla, rozběhli jako splašení.

     To, že si vládní činitelé zachraňovali vlastní kůži, když předtím plamenně vyzývali národ do boje, bylo tak odporné, že dav šílel vzteky a bolestí. „Zrádci! Zbabělci! Svině! Na lidi jste se vyprdli!“ řval dav a vrhal se na policisty s prudkostí, které by se u něj byl už nikdo nenadál. Boj se rozpoutal ještě usilovněji. O žádném příměří teď už nemohla být řeč. Odpor policistů bylo třeba rychle zlomit, protože vládní činitelé za okamžik vzlétnou. Jenže ochránci veřejného pořádku nechtěli ustoupit a pendreky bili do lidí ještě urputněji. Když Nicanor Turturică viděl, jak Flencheova parta nastupuje do letadla, napadla ho sice prostá, ale geniální myšlenka. Začal si razit lokty cestu zástupem, a když stanul proti policistům, vykřikl z plných plic: „Bratři policisté! Oni si odjedou, a vy tu zůstanete! Oni vás opouštějí, a co budete dělat vy, bratři? Podněsterské tanky už dorazily do Stăuceni!“

     Ta slova zasela do řad policistů zrnko nedůvěry, z něhož velice rychle vzešlo nečekané sbratření s lidem. Policisté byli opravdu ponecháni napospas osudu jako ti lidé, se kterými se prali. „Musíme je zadržet, bratři! Letadlo musí být naše!“ rozkřikl se znovu Nicanor Turturică, pokoušeje se proměnit malý úspěch v konečné vítězství.

     Jenomže ve chvíli, kdy se jak policisté, tak občané rozběhli k rozjezdové ploše, letadlo s vládními činiteli se už odpoutalo od země. Bylo příliš pozdě! Vládní představitelé odlétali, všichni jim mohli být ukradení, a připravili tak lidi o poslední možnost záchrany. Z davu se ozval zoufalý řev, až se všechno v okolí otřáslo. Nicanor Turturică zíral na letadlo s vedením, které rychle nabíralo výšku, a měl pocit, jako by ho někdo ponořil do kádě s vroucí vodou. Tuhle proradnou a demagogickou chásku, tohohle Nicolae Flencheu, který teď tak ostudně prchal ze země, poté co k nim den předtím pronášel vlastenecké projevy, on v posledních parlamentních volbách volil. Jak moc by si teď přál být také ve vládním letadle! Taková děsná smůla!

     Najednou se z nebeských výšin s hukotem snesl střemhlav MIG-35. Raketa, vystřelená migem, mířila závratnou rychlostí k letadlu s moldavskými vládními činiteli, které se vzneslo už dobrých padesát metrů nad letiště. Ohlušující výbuch po pár vteřinách rozmetal letadlo s vládními představiteli na tisíce kousků.

     Spolu s dalšími obléhateli zůstal Nicanor Turturică hodnou chvíli bez hnutí, jako vyhořelý a s pohledem do prázdna. První se probrala ze strnulosti ona hysterická žena s rozpuštěnými vlasy, která dostala od policistů nakládačku. Se žhnoucím pohledem přistupovala ke každému jednotlivci zvlášť a zavile opakovala tuto podivnou větu: „Moji milí, zůstala vám jediná noc, kdy si můžete dělat, co chcete, nebo co jste ještě nikdy nedělali, jediná noc, a ráno přijdou Rusové…“

Dybbuk 2021, vázaná, 192 stran, přeložil Jiří Našinec.