Do světa literatury vstoupila Markéta Pilátová v roce 2007 a od té doby napsala několik knih pro děti i dospělé. K psaní se dostala již za pobytu ve španělské Granadě, když přispívala cestopisnými reportážemi do časopisu Respekt. Pak strávila dvanáct let v Latinské Americe, kde učila české krajany. Vrátila se do Čech a píše stále, právě má rozpracované dva náměty a dokončuje knihu pro děti.

Vaše prateta byla knihovnice a vaše babička milovnice knížek. Knížky jste měla tím jaksi předurčeny. Jaké bylo vaše dětství v rodné Kroměříži?

Bylo to dětství plné knížek a sportování. Můj tatínek byl a je velký sportovec, který mě učil hrát tenis a lyžovat, chodila jsem stejně jako moje maminka do gymnastiky a dětství jsem trávila na tenisových kurtech zvaných Bajda. A když jsem zrovna netrénovala na tenise, nebo na lyžích tak jsem si četla, nebo hrála divadlo v dramatickém kroužku.

Co vás přivedlo ke studiu latiny, románských jazyků a historie?

Moje maminka mi vždycky vyprávěla, že můj děda chtěl studovat historii, ale že byl z chudých poměrů a nemohl. To ve mně možná nějak zůstalo, ta vzpomínka na dědu, kterého jsem sice nikdy nepoznala, ale který chtěl být historikem. Ale historie mě zajímala vždycky, ráda jsem četla tlusté historické romány, hlavně o starém Řecku a Římě a myslím, že i proto jsem se pak přihlásila na latinu v kombinaci s historií. Jenže po bakalářské zkoušce z latiny jsem si říkala, že bude lepší naučit se nějaký živý jazyk, a tak jsem přestoupila na španělštinu a později jsem si ještě přibrala portugalštinu. Tyhle jazyky vychází z latiny, takže mi jejich studium přišlo logické.

Po studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci jste zde působila jako odborná asistentka a výměna učitelů vás zavála do španělské Granady, kde jste byla dva roky, pak jste dva roky učila v Brazílii a poté krajany v Buenos Aires a nakonec jste v Latinské Americe strávila dvanáct let. Jak na ten čas vzpomínáte? 

Jako na čas, kdy se mi neskutečně rozšířil svět. A odnesla jsem si z toho pocit, že svět je ohromně zajímavý a plný nejrůznějších kultur a pohledů na skutečnost a že je obohacující se v té rozmanitosti smět pohybovat a vnímat ji.

Již za pobytu v Granadě jste začala psát cestopisní reportáže pro časopis Respekt. A v roce 2007 jste vstoupila do literatury románem Žluté oči vedou domů, za který jste byla nominována na Cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Román pojednává o hledání kořenů domova a je více autobiografický. Co vás vedlo k napsání první knihy?

Asi pocit, že chci zachytit čas, který jsem trávila s českými krajany v Latinské Americe. Toužila jsem napsat jejich příběhy, které přede mnou ještě nikdo nezpracoval. Chtěla jsem, aby se neztratily, protože jsme měla a mám pocit, že jsou důležité, že jsou součástí naší české identity, našeho příběhu, přestože se odehrávali v dalekých zemích, kam tihle lidé museli z nejrůznějších důvodů odejít. A zároveň jsem věděla, že se většinou jedná o tzv. orální historii, která se nedá ověřit, že to, co mi moji známí a žáci vyprávěli, je částečně fikce, proto jsem se ty příběhy rozhodla zpracovat jako román.

Přišly další tituly a nejnovější kniha Senzibil vyšla v roce 2020. Podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? A připravujete další literární dílo? 

Témata si vybírám dost intuitivně. Něco mě zaujme, ale pak si hodně dlouho rozmýšlím, jestli s tím námětem chci strávit několik let. Nepíšu moc rychle, svoje texty nechávám občas dost dlouho zrát v čase, a tak z hodně věcí, které mne zaujmou, vyberu něco, o čem jsem si jistá, že mě bude bavit psát i několik let. Teď mám rozpracované dva náměty – jeden je z konce devatenáctého století a příběh se odehrává v komunitě českých Němců z Liberecka, kteří odcházeli na jih Brazílie, aby tam káceli prales a zakládali komunity tzv. bohemios v Brazílii. A druhý je z oblasti Jeseníků, o lidech, kteří dokázali žít sami v horách, aby nemuseli dělat kompromisy. A dokončuji dětskou knížku z období osvobozování Velkých Losin. Měla by se jmenovat Bába Bedla.

Ve své literární tvorbě nezapomínáte ani na nejmenší, kterým jste věnovala několik publikací. Jak se vám píše pro děti a jaké jsou jejich reakce na vaše knížky?

Psaní pro děti mi dává větší svobodu. Můžu si v nich dovolit mnohem fantasknější způsob uvažování než v románech. Reakce mám hezké, některé děti prý moje knížky i sbírají, podle knihovnic, které moje knížky dětem půjčují, je čtou hloubavější děti, které jsou introvertnější a mají rádi trochu složitější čtení a náměty.

Na svém kontě máte také sbírku poezie Zatýkání větru, básně jsou inspirovány vaším pobytem v Brazílii a Argentině a věnujete se také překladům ze španělštiny, zmiňme román Normy Lazo Věřící nebo či knihy stripů Macanudo od Ricarda Linierse. Zkoušela jste sama psát španělsky?

Zatím ještě ne, ale teď jsem do španělštiny přeložila svou knihu pro děti Jura a lama a mám nabídku na to, abych napsala španělsky dětskou knihu. Asi to zkusím.

A jaká jste čtenářka vy? Jaká knížka vám udělá radost?

Vždycky mi udělá radost kniha, která mne zavede do světů, kam bych se jinak sama nikdy nevypravila. Knihy, které mi otevírají okna do jiného světa, mám asi nejraději, mnohem méně jako čtenářka vyhledávám knihy z prostředí, které dobře znám. Nehledám v knihách zrcadla, v nichž by se nějak zrcadlila moje realita.

Několik let jste žila v zahraničí. Co pro vás znamená domov? Kde jej máte dnes?

Domov je místo kde si vždycky můžu odložit hůl a klobouk, to řekl spisovatel Bruce Chatwin. Pro mne je to můj dům ve Velkých Losinách a ještě víc moje zahrada, v ní se cítím nejvíc doma.

Markéta Pilátová se narodila 1. února 1973 v Kroměříži. Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci (románské jazyky a historii), kde pracovala jako odborná asistentka. Působila jako učitelka ve španělské Granadě, v Brazílii a v Buenos Aires v Argentině. Napsala knihy Žluté oči vedou domů, Má nejmilejší kniha (nominace na Cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého), Tsunami blues, Kulaté rány slov, Hrdina od Madridu, S Baťou v džungli, Senzibil a sbírku poezie Zatýkání větru. Je také autorkou knih pro děti Víla Vivivíla a stíny zvířat, Kiko a tajemství papírového motýla (nominace na Magnesiu Literu), Víla Vivivíla a piráti jižního moře, Kiko a tulipán, Jura a lama.