Psát začal v sedmi letech. Pak jej uchvátila hudba, která jej opět přivedla k psaní a dnes patří Jiří Březina mezi oblíbené autory detektivní tvorby a jeho knížky mu vynesly již dvě Ceny Jiřího Marka. Kniha Promlčení, která je první ze série se svérázným policistou Tomášem Volfem, vyšla také jako audiokniha a na čtvrté právě pracuje. 

Pocházíte z Českých Budějovic a svůj první román o pravěkých lovcích jste začal psát v sedmi letech, ale nedokončil jste jej. Uchvátila vás hudba. Jak jste prožíval svá klukovská léta, co vás bavilo?

Jako kluk jsem hodně četl. Rodiče nás obklopovali knihami a já je louskal jednu za druhou. Že jsem toho přečetl tolik, jsem si uvědomil až zpětně, při semináři z dětské anglické literatury. Znal jsem většinu titulů, které přednášející zmiňovala.

Přečetl jsem snad všechno od Karla Maye nebo třeba Eduarda Štorcha, díky kterému jsem začal psát svůj první pokus o knihu. Z té doby si asi nesu také fascinaci pravěkem.

Během dospívání mě okouzlila elektronická muzika. S kamarády jsme začali kupovat vinylové singly, učili se DJingu na gramofonech, začali jsme hudbu vytvářet na počítači. Tahle vášeň na dlouhou dobu upozadila knížky. I když číst jsem nikdy nepřestal, nebyl jsem ten typ, který v pubertě píše básničky.

K psaní jste se vrátil až v roce 2010, když jste stál u zrodu českého vydání knihy Manuál (Jak se dostat na vrchol hitparády). Co vás k tomu přivedlo?

Byla to vlastně taková oklika přes hudbu. Můj iniciační moment v hudbě přinesl projekt KLF. Bylo to první CD, které jsem vlastnil. Vůbec jsem tenkrát netušil, že ty geniální hitové tracky jsou jen špičkou ledovce bláznivých nápadů ústředních postav KLF, Billa Drummonda a Jimmy Cautyho.

Že ještě před vznikem KLF napsali tihle dva ironický a subversivní Manuál. A já jsem na ten text v roce 2009 narazil a uchvátil mě. A protože je to vlastně taková příručka o tom, jak se nebát vlastní kreativity, rozhodl jsem se, že se spojím s Billem Drummondem, koupím od něj práva na vydání a pustím ji do světa. Zkušenost s přípravou knížky mi pak asi dodala odvahu pustit se do psaní.

V roce 2013 jste debutoval na poli detektivní tvorby knihou Na kopci. Někde jste přiznal, že to byla sázka, že dokážete napsat podobně silnou detektivku jako severští spisovatelé Stieg Larsson nebo Jo Nesbo. A podařilo se, kniha měla kladné ohlasy a vynesla vám Cenu Jiřího Marka. Proč jste si vybral právě detektivku?

Vlastně to bylo proto, že jsem v té době detektivky hodně četl a že právě tento žánr byl součástí zmíněné sázky. Detektivka je hodně zajímavý žánr, kdybych ji měl přirovnat k hudbě, nabízí se metal: v rámci jedné škatulky se nabízí barevná škála nálad a přístupů.

Detektivka nabízí široký prostor pro zkoumání morálních témat, která mě vždycky v literatuře přitahovala. Ale činí tak přístupným způsobem, klade důraz na příběh, na dějový oblouk. Měl jsem také pocit, že žánrové mantinely mi nedovolí příliš se do psaní zamotat.

V roce 2015 vám vyšla druhá kniha Promlčení, v níž se poprvé setkáváme se svérázným policistou Tomášem Volfem, který řeší zapeklité kriminální případy i v Polednici a ve Vzplanutí. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?

Inspirace přichází sama. Většinou je to útržek z novin, historka, pocit nebo místo, jakýkoli vjem, který se mi v hlavě začíná přetvářet v zápletku.

Nápadů je hodně. Těžké je se s nimi poprat a pokusit se na nich vystavět fungující příběh.

Kniha Vzplanutí se stala českou detektivkou roku 2019 a získala Cenu Jiřího Marka. Tehdy jste řekl: „Je to radost a velká čest. A ohromná motivace pro další psaní!“ Pracujete na dalším případu s Tomášem Volfem?

Pracuji. Podepsal jsem smlouvu na novou knížku. Tomáš Volf se opět setká s těžkým případem. A pokud vše dopadne tak, jak to mám vymyšlené, protne se jeho cesta i s bývalou parťačkou Evou Černou, se kterou pracoval na případu Polednice.

Kniha Promlčení vyšla také jako audiokniha a načetl ji Jakub Saic. Vyjdou i další knihy jako audio?

To je spíše otázka na nakladatelství Motto. Vím, že na audioknihu jsou dobré ohlasy, tak doufám, že v tomto formátu vyjdou i další knížky.

Vystudoval jste Pedagogickou fakultu UK a po studiích pracoval jako úředník. Řadu let se věnujete textování webových stránek. Zpracováváte reklamní a marketingové články. A vlastně se psaní věnujete stále. Co vás na práci baví a co pro vás znamená psaní knížek?

Na první pohled to vypadá jednotvárně, ale pro mě není psaní jako psaní. Při práci na webovém obsahu řeším úplně jiné cíle než při psaní prózy.

Nevím, jestli teď nerozesměji nějakého neurologa, ale mám pocit, že vždy zaměstnávám jinou část mozku.

Jaký jste čtenář? Máte oblíbené autory?

V posledních letech jsem špatný čtenář. Moc toho nenačtu, spíš bych řekl, že doháním resty. Také mám teď takové neprozaické období, čtu naučné knížky hlavně o lidském druhu a jeho vývoji, o pravěku a přírodních národech.

Oblíbené autory bych vyjmenovával asi dlouho, ale co se týče detektivek, tak z těch českých už dlouhá léta jmenuji vždy Michaelu Klevisovou. Nedávno jsem dočetl její novinku Drak spí a opět v mých očích potvrdila své mistrovství. Její postavy jsou živé, mají své touhy, tajná přání – a také dost zřejmý motiv vraždit.

Jak trávíte chvíle volna? Někde jste přiznal, že rád chodíte po lese, po horách…

Od té doby, co mám rodinu, moc volna nemám. Na dlouhé toulky není čas, musel jsem tedy zrychlit. Teď po lesích spíš běhám anebo vyrážím na vyjížďky na kole, když to vyjde, tak někde venku přespím. Prostě když to jde, chci být v přírodě.

Jiří Březina se narodil se 3. října 1980 v Českých Budějovicích. Vystudoval PedF UK a pracuje jako copywriter webových stránek. Je dvojnásobným držitelem Ceny Jiřího Marka (za knihy Na kopci a Vzplanutí). Přeložil knihu Jimmyho Cautyho Manuál (Jak se dostat na vrchol hitparády). Je ženatý, má dva syny a s rodinou žije v Českých Budějovicích.